Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky.
Ž 103,15–17
Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
1K 15,53
Zase jednou velice záleží na tom, jestli si z celého žalmu (v tomto případě Ž 103) vybereme jeden dobře znějící veršík – anebo poctivě „promodlíme“ a promeditujeme celý žalm. Ten, kdo si vybere jeden veršík, si může připadat jako mladý spokojený orel, kterému nikdy nic nechybělo (verš 5) – anebo jako stéblo ve větru, kterému chybí téměř všechno (verše15 a 16). Nebojí se stáří (verš 5) – anebo s obavou prožívá svoji pomíjivost. A přece je v tom žalmu obojí smysluplně pohromadě. Je velmi dobré připustit si a nezastírat svou křehkost, pomíjivost a nestálost, která si nezadá s luční květinou. A přitom si uvědomit, že věčný není jen Hospodin, ale i jeho milosrdenství, a že nás v tom nenechá. A tedy i dobrořečit.
Dobrořeč, duše má, Hospodinu. Za všechno.
L 22,1–6 * L 23,13–25
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
