Nově obrácený křesťan Wahid z muslimské země byl tak zapálený pro sdílení dobré zprávy, že skončil ve vězení. Ale i ve vězení vedl lidi ke Kristu a brzy spolu s týmem bývalých vězňů zasáhl evangeliem deset tisíc lidí.
Misionář Trevor Larson, který pomohl zapálenému evangelistovi Wahidovi zakládat nové sbory, sdílel tento příběh na Mission Festu ve Vancouveru. Larson strávil posledních 25 let v asijských zemích, kde učil týmy misionářů, jak zefektivnit jejich práci.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ve vězení se Wahid dostal na pozici v administrativě, a tak získal více příležitostí sdílet evangelium s ostatními vězni. „V roce 2007 díky němu slyšelo evangelium 86 lidí a 66 přijalo Ježíše,“ řekl Larson. Po svém propuštění Wahid spolu s dalšími 12 bývalými vězni vypracoval plán, jak rozšířit evangelium mezi lidmi ze sousedních ostrovů. „Do roku 2014 tam bylo 167 věřících,“ uvedl Wahidův mentor. V roce 2015 Wahid vyhledal Larsonův tým, aby mu pomohl lépe zorganizovat službu. Výsledkem této spolupráce byl fenomenální růst. „Z 220 věřících se do šesti měsíců stalo přes 600,“ vzpomínal Larson.
Pod Larsonovým systémem evangelizace Wahid a jeho skupina poslali misionáře, aby šířili evangelium na okolních ostrovech. „Během tohoto období bez mého vědomí prodal svůj dům, aby mohl financovat příchod třetí vlny lidí na ostrov,“ řekl Larson. Wahid se svým týmem zasáhl evangeliem deset tisíc lidí a tento úspěch připisuje právě Larsonově pomoci s organizací mise.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 22. prosince 2019 Zdroj: Christian Post Foto: Facebook.com
3 Komentáře
racio
Veľmi ich ľutujem.
Prečo je nerozumné byť nábožensky veriacim človekom.
Každý zdravý človek je sugestibilný – dôverčivý, to znamená, že je schopný nekriticky prijímať informácie ako pravdivé, ak ich dostáva od osoby, ktorú považuje za autoritu a podľa nich sa správať, či konať. Tou autoritou môže byť aj kniha či náboženské učenie..
Je teda prirodzené, že sme ochotní prijať ako pravdivú informáciu o kauzalite – príčinnosti vecí a z nej vydedukovať, že vesmír a všetko v ňom má nejakú počiatočnú príčinu. Tak vznikla hypotéza, domnienka, že tou príčinou by mohol byť akýsi boh. Takéto myslenie a konanie nepredstavuje nič nové. V podstate je podobné mysleniu našich predkov ktorí si nevedeli vysvetliť pôvod vetra, dažďa, východu a západu slnka a iných, dnes už známych príčin ich vzniku a tak prisúdili ich príčinu bohom slnka, vetra, lásky atď..
Ak by tento názor ostal len v polohe názoru, nič by sa nedialo, ale určití jedinci, v našom prostredí: Abrahám, Mojžiš, Kristus, Mohamed, atď., sa chopili príležitosti a začali vymýšľať: kto je boh, aké má vlastnosti, čo si želá, čo treba konať, ako nás bude trestať, ako odmeňovať? A súčasne sa títo chytráci, účelovo, pasovali za vodcov, prorokov, synov božích, mesiášov a pod.. V súčasnosti túto funkciu prevzali na seba jednotlivé cirkvi a ich predstavitelia, cirkevná hierarchia a rôzne náboženské sekty. Vypracovali náboženské učenia, dogmy, rôzne magické obrady, pričom nik na svete nemôže mať relevantný kontakt s akousi hypotetickou postavou – bohom, bohmi a teda všetky náboženstvá predstavujú nehorázny podvod a klamstvo a so súhlasom a za výdatnej podpory štátnej moci je im umožnené pôsobiť v spoločnosti.
Aj napriek týmto skutočnostiam získavajú jednotlivé náboženstvá svojich stúpencov, cirkvi dostatok veriacich, značný vplyv na spoločnosť, získavajú majetky a moc prostredníctvom psychických manipulácií cez vyvolávanie strachu z posmrtnej neistoty, iluzórnych odmien a trestov, zasahovaniu nadprirodzených síl do života veriacich a tak vytvárajú v ich vedomí neracionálne postoje k životu a svetu. A to je pre mňa hrozná a nepochopiteľná skutočnosť v 21. stor., keď ľudstvo má k dispozícii kvantum informácií o sebe a okolitej prírode, ktoré nepotvrdzujú náboženské predstavy a dogmy.
Tiež si treba uvedomiť, že našou smrťou definitívne zaniká aj naša pamäť, naše vedomie, čím sa všetky náboženské učenia javia ako nezmyselné. Racionálne sa nedá predpokladať, že by sa na tejto skutočnosti niečo zmenilo cez stav našej mysle, napríklad, nášho náboženského presvedčenia.
Ak si toto všetko rozumný človek uvedomí, nemôže byť nábožensky veriacim človekom.
Tí čo obhajujú náboženstvá nechcú vidieť zlo, ktoré náboženstvá prinášajú do ľudskej spoločnosti. Morálna výchova sa dá zabezpečiť inak ako cez náboženstvá.
Tomáš Mikuš
Já lutujem vás a né „ich“.
David Brož
Váš výklad vzniku náboženství je příliš zjednodušený (snad až dětinský). Některá náboženství, která z přirozené spirituální potřeby člověka vznikla, se Vašemu modelu blíží – jenže polyteistická božstva Řeků, Římanů aj., jsou dávno pouhou historií, ale k jediného Boha uctívají dnes miliardy lidí.
Víra není rozhodně v rozporu s racionalitou. Proto bylo a je tolik filosofů i vědců věřících. Zdrojem osobní víry totiž nejsou pouze racionální úvahy (racionálně si lze vyložit svět bez Boha i svět s Bohem), nýbrž osobní duchovní prožitek. Je rozdíl, jestli člověk o Bohu přemýšlí a spekuluje nebo jestli prožívá jeho bytí a vstupuje s ním do dialogu.
Píšete, že naší smrtí zaniká vědomí paměť… a zároveň, že morální výchovu lze zabezpečit jinak než nábožensky. Věda nám dává mnoho praktických odpovědí na naše otázky. Nemůže ale odpovědět na tu základní – jaký je smysl mého života, lidstva, světa. Jestliže je odpověď, že žádný smysl není – vznikli jsme jen náhodou a stejně tak jednou zanikneme, uprostřed lhostejného vesmíru – pak, proč o něco vůbec usilovat? Na čem vlastně stavět morálku? Zbývá jen známé „jezme a pijme neboť zítra zemřeme“. Zbývá jen utilitaristická odpověď – po dobu života maximalizovat slast a minimalizovat utrpení. Proto je jádrem přirozené osobní motivace egoismus. Lze jistě stanovit pravidla – „toto se nedělá“ – jenže, proč bych je já měl dodržovat? Pokud mě má od podvádění odradit trest společnosti – nelze mluvit o morálce, protože ta je postavena na svobodném morálním rozhodování. Nejvýhodnější je pro jedince předstírat altruismus, ale chovat se chytře egoisticky (a také to odpovídá většinovému jednání). Velcí řečtí filosofové tvrdili, že důvodem pro konání dobra je dobro samo – tedy, že dobro je krásné. To je nádherná idea, ale bohužel, pro většinu lidí nepříliš přesvědčivá. Pokud se „nikdo nedívá“ – pokud smrtí vše končí – jednou si nikdo nebude pamatovat jediný z mých činů a je tedy lhostejné, jak jsem se choval. Pokud je jediným zdrojem smyslu mého života, právě můj osobní život sám – pak je moje ego středem všeho a ostatní jsou jen prostředkem k dosahování osobního blaha. Nakonec jde o moc – jak přimět ostatní, aby mi poskytovali to, co mě těší. Úspěšnost takového počínání spočívá ve zvolených prostředcích (nejúčinnější je machiavelisticky druhé lidi oklamat a zmanipulovat). Egoismus je zkrátka přirozený a bez Boha ho dokážeme nanejvýš trochu kultivovat. Jediná opravdová změna musí nastat uvnitř člověka samého. Jenže Váš svět – bez Boha, bez vyššího smyslu, bez objektivní pravdy o dobru a zlu – to je relativní svět, relativní morálky. Dějiny – zejména ty moderní – jsou toho důkazem. Pokud nacisté (sociální darwinismus) tvrdili, že dobrá je síla a moc (Nietzscheho „nadčlověk“, který stojí mimo dobro a zlo, je koncept extrémního egocentrismu) ,a dobré je tedy vyhladit „nižší rasy“ – co Vás opravňuje tvrdit, že toto je špatné a pravdu máte Vy? To, že to za špatné považuje většina? A co kdyby nacisté vyhráli a většinu pak tvořili oni? Morálku lze jistě vytvářet i bez Boha – jde ale o to, jaká morálka to bude.