Gabriela Kabátová je ředitelkou společnosti Mezinárodní vězeňské společenství, křesťanského sociálního hnutí, které se snaží pomoci lidem ve výkonu trestu i po něm, jejich rodinám i obětem trestné činnosti.
Myslíte si, že stát a veřejnost věnují dostatečnou pozornost problematice vězňů a jejich rodin? Kde vidíte největší problémy?
Rozhodně si nemyslím, že tu je dostatečná pozornost. Tato oblast nikdy nebude v popředí, jakkoliv se velmi dotýká každého z nás. V novinách často nečteme skoro o ničem jiném.V pozitivním smyslu se ale s touto oblastí setkat nelze. Nedávno jsem hovořila s jedním milým poslancem z podvýboru pro vězeňství, který měl dobrou vůli pomoci, ale upřímně přiznal, že politik se ani nemůže pustit do této nepopulární oblasti a žádat pro ni například o navýšení financí pro individuální pomoc odsouzeným, nebo pro pomoc jejich rodinám, nemůže se zasadit o radikální změny v postpenitenciární péči, protože by už jednoduše nebyl nikdy zvolen. Musíme tedy napřed změnit povědomí o tom, že potřebujeme, aby došlo ke změně pachatelů a že ta změna je možná u velkého počtu z nich. To přinese do společnosti bezpečí.
V současnosti se 7 z 10 propuštěných vrací zpět do věznic. To znamená, že tento systém, který je obrovsky drahý, má ze své podstaty velmi omezené možnosti „dělat z vězňů lepší lidi“. Odborníci pro tuto oblast přiznávají, že výkon trestu odnětí svobody nemá na odsouzené kýžený účinek a nemění je. Vracejí se ve stejném stavu, v jakém do věznice přišli, nebo v horším, jejich rodiny se mezitím rozpadají, propuštění pak nemají možnost najít práci, jsou předlužení, restart je skoro nemožný. Stále tu setrvačně na celém světě funguje systém drahý, ale ne vždy funkční. Uvnitř věznic se dostává jen menší část odsouzených na specializovaná oddělení s intenzivní terapeutickou pomocí, ale i tak na tyto odsouzené větší část dne působí onen druhý život uvnitř věznice, kriminální subkultura, nikoliv zaměstnanci a jejich učení a terapie. Říkám to zjednodušeně.
Nedávno psycholog z Generálního ředitelství vězeňské služby v rozhovoru řekl, že nemůžeme čekat, že auto, které zavřeme na 5 let do garáže, vyjede ven opravené. Trest vězení měl být používán pouze u pachatelů, se kterými není možné usilovat o nápravu na svobodě.
Jeden měsíc vězně stojí přibližně 40 000 Kč, to je skoro půl milionu ročně za jediného vězně a odsouzených je přes 22 000. To jsme asi na 10 miliardách korun ročně, ale je to jen můj hrubý odhad, neuvádím přesná čísla. Paradoxem je, že i při těchto vysokých nákladech je české vězeňství podhodnoceno, chybí prostředky k zajištění nejen dostatku odborných zaměstnanců, sociálních pracovníků, psychologů či odpovídajících pracovních podmínek pro personál věznic, ale také zajištění důstojných životních podmínek pro vězně.
Během uvěznění se odsouzení dostávají do neřešitelné předluženosti a tím závislosti na státu někdy až do konce života, to zase platí celá společnost. Jejich rodiny se propadají finančně a jsou bez živitele závislé na nejrůznější státní pomoci. Děti vyrůstají bez rodičů atd. V mnoha případech nelze dělat nic jiného než izolovat pachatele od společnosti, ale on se stejně vrátí a zaleží na tom, v jakém stavu se vrátí, v jakém stavu bude jeho rodina, jeho děti. Jak moc toto všem pomůže, nebo naopak poškodí. Je tu stále více debat na toto téma, co a jak změnit, abychom byli ve větším bezpečí a zda jsou tresty odnětí svobody nutné i pro pachatele, kteří nebezpeční nejsou.
V tuto chvíli několik tisíc odsouzených čeká na výkon trestu, protože věznice jsou přeplněné. Chodí mezi námi a čekají na možnost nastoupit do věznice. V okamžiku, kdy nastoupí, stávají se střeženými osobami, najednou nemohou mít kontakt s rodinou v normálních podmínkách, nemohou často pracovat, nemohou platit své dluhy, nemohou podporovat svou rodinu. To vše nedává dost dobře smysl. Uvnitř věznice se nenaučí či odnaučí žít pěkně. Jsou vydání na milost a nemilost spolupachatelům a jejich patologickým pravidlům a zákonům silnějšího, která ve vězení platí, protože není možné, aby zaměstnanci uhlídali každého v každý okamžik, jakkoliv by to udělali nesmírně rádi.
Je evropským i naším trendem podporovat práci neziskových organizací, aby vnášeli normalitu do světa nepřirozenosti, kterým nesvoboda je. Shromáždit pachatele v jednom „domě“, nechat je žít společně za ostnatým drátem, je výborné z pohledu bezpečnosti, ti lidé opravdu neutečou. Výkon trestu má ale jen limitované možnosti v odsouzených podporovat to, co potřebují pro samostatný a zodpovědný život na svobodě. Izolace problémy většiny odsouzených neřeší. Odsouzení by potřebovali intenzivněji řešit své osobní problémy, vzdělávat se, získávat hlubší pracovní dovednosti, rozvíjet pozitivní sociální vazby a mnohé další.
Proto se u nás zkouší nové přístupy, například tzv. Otevřená věznice, kde odsouzení muži bydlí v malých domcích, mají tu ložnice a obývací pokoje, hovoří s psychoterapeuty, chodí do zaměstnání bez dozorců, a plní své běžné denní povinnosti, chodí sami k lékaři a na úřady, dostávají se častěji domů za rodinou. Učí se žít novým životem pod dohledem odborníků. To dává velký smysl, přesto tato forma uvěznění má své odpůrce, a stejně tak většina společnosti se domnívá, že přísnější trest napraví člověk. Opak je pravdou.
Výzkumy hovoří jasně. Přísnost trestu nenapravuje a ani neodrazuje od dalších zločinů. Nedobře ošetřený výkon trestu ubírá na lidskosti, na důstojnosti, a zanechává jen beznaděj. Lidé, kteří se uvnitř věznic mění k dobrému, jsou ti, kteří tu naleznou toho, kdo jim věří, kdo jim chce prakticky pomoci a kdo je posunuje dále. Mezi vězni jsou tu ale i lidé psychicky nemocní, a lidé s vážnými poruchami osobnosti a tam je práce opravdu těžká a výsledky se dostavují jen zřídka a velmi pomalu. Tam pak izolace od společnosti smysl má a nelze ji nahradit ničím jiným. Těchto pachatelů je ale podstatně méně než těch, kteří by změnou projít mohli. Máme již dnes alternativní tresty, uvažuje se o tom, dekriminalizovat některé trestné činy a udělat z nich přestupky bez pobytu ve vězení. Například neplacení výživného a další.
Jak se daří církvím přijímat bývalé vězně?
Moc se o tuto spolupráci snažíme, ale zatím se daří jen někde. Vzory jsou v této oblasti sbory CB v Jablonci nad Nisou a v Liberci. Spolupracujeme se sbory a farnostmi z celého spektra církví a odtud se rekrutují naši dobrovolníci, takže je to zapojení zdola. Neexistuje zatím nějaké systémové propojení například v rámci Ekumenické rady církví. Práce VDP se zaměřuje především na práci uvnitř věznic. Výjimkou je organizace Prak a paní Eva Carbolová, se kterou spolupracujeme. Bývalé vězně často opatrují vězeňští kaplani, ale je to nad rámec jejich služby a někdy i možností. Sbory nám často říkají, že pokud bude více jejich členů, připojí ke službě MVS, pak nás i podpoří například sbírkami, nebo se zapojí intenzivněji do projektů, budou nás podporovat především modlitebně.
MVS se od počátku ptalo odsouzených, co potřebujete, jak můžeme prakticky pomoci, čeho se bojíte, co venku nezvládnete, máme vás čekat před branou věznice? Ve všech věznicích se daří spolupráce buď s kaplanem, nebo se sociálními pracovnicemi, venku pak zejména se sociálními kurátory, kteří nás oslovují a žádají, abychom pomohli konkrétnímu člověku, či rodině.
Každá organizace má jinou roli. My víme, že je teoreticky možné propojit síť církví a když i do nejmenší vesničky půjde zpět vězeň, který tam má rodinu, můžeme požádat některou církev, aby se propuštěného ujala. Je třeba ale vědět jak a je třeba naučit se pár základních pravidel, která ale nejsou těžká. Někde se to daří, někde nikoliv. Někde je náruč široká, někde jsou zavřené dveře. Je to ale obrovská příležitost, jak mohou církve přijímat v bezpečí ztracené ovce a zařazovat je zpět do stádečka, které je pečující a vybíhá za svými nemocnými. Naším velkým vzorem a nyní i členem byl vždy kazatel CB Jan Valeš a jeho rodina. V Jablonci nad Nisou jsme měli možnost se učit, jak zacházet s propuštěnými a jak je vést duchovně i prakticky.
Co by křesťané měli mít na pamětí, když přijdou do styku s bývalým vězněm. Čeho by se měli vyvarovat?
Je dobré nejednat na vlastní pěst, mít za sebou oporu někoho, kdo má zkušenost. Může to být vězeňský kaplan, sociální pracovník, nebo to můžeme být právě my. Když řeknete „bývalý vězeň“, nejedná se o jeden typ člověka, uvnitř věznic je nesmírně široká škála různých trestů, různých povah, různých typů osobností. Co vězně spojuje, je nutnost přežít v nenormalitě, a to vede k velké účelovosti v jednání. Po výstupu bývají zmateni skoro ze všeho, je to na ně náhle mnoho barev, mnoho lidí, mají pocit, že na nich každý vidí, odkud jdou, stydí se, nevěří si, mívají velký strach, co s nimi bude dál. Mluvím o lidech, kteří jsou na situaci sami, a těch je velké množství.
Z počátku je třeba vyslechnout a nezpochybňovat příběh, stát se „profesionálním přítelem“, ale pevně stanovit hranice. Pomoci tam, kde to propuštěný nezvládá. Nedávat peníze, ale jít s ním tam, kde má něco uhradit, nakoupit mu potraviny, uhradit na místě ubytovnu, říci, s tímto ti pomohu, s tímto nikoliv. Chovat se s úctou. Úcta a důvěra, jsou klíčové, jakkoliv uvnitř třeba důvěru stoprocentně necítíme, neponižujme takového člověka, ponižování si zažil už mnoho a při dalším ponížení by už neměl co ztratit. Nemůže se z něj stát ale váš „vysavač“. Nastavení pravidel pro setkávání je zásadní. Setkávejte se jen na veřejných místech. Starejte se o své bezpečí. A hlavně nezůstaňte na komunikaci sami, mějte za sebou dva nebo tři další poradce, jeden může rozhodovat o financích, další bude vědět o všem, co probíráte, a budete to spolu hodnotit, další může komunikovat se sociálním kurátorem a všichni společně můžete bez velkého sebepřetížení vytvořit zázemí, které pomůže k restartu.
Nenuťte klienta chodit v neděli do kostela, nemusí se tam cítit dobře, má pocit, že to o něm všichni vědí, stydí se. Počkejte, až k tomu dozraje a půjde svobodně a rád. Jednejte s ním jako se sobě rovným, nepoučujte ho, ptejte se ho, jak chce situaci řešit on. Naslouchejte a u něčeho řekněte ano a u něčeho sdělte, že to už přesahuje vaše možnosti. Stanovte podmínky spolupráce. Počítejte s neúspěchem, ale zanechte v něm slova, na která nikdy nezapomene, řekněte mu, že má velkou hodnotu, že je milovaný a že každý z nás má naději na dobrou budoucnost. Řekněte mu i svůj osobní příběh, jak jste potkali Boha, jak víra prakticky funguje ve vašem životě.
Rodina po propuštění vězně hraje klíčovou úlohu. Jaké jsou možnosti pomoci, když rodina nefunguje?
Toto je téma je nesmírně široké a museli bychom mu věnovat asi mnoho stran. Je jen málo rodin, která během výkonu trestu dobře fungují. Je tu možnost různých intervencí ve prospěch dětí, návštěv, přípravy na návrat do rodiny. Jako věřící se můžeme ujmout rodiny, která má někoho ve výkonu trestu a začít se ptát na potřeby, nenechat rodinu na situaci samotnou, stigmatizovanou, bez komunikace a bez pomoci. Je možné pozvat na oběd, pohlídat děti, aby třeba matka mohla jet na návštěvu, je možné pozvat do vašeho společenství, nebo si jen popovídat občas po telefonu. Nabídka pomoci bude vždy vítaná. I jen slovo, jak se Vám daří, co pro Vás mohu udělat, vím, že jste v těžké situaci, může udělat zázrak.
Co udělat proto, aby se z bývalého vězně nestal recidivista?
To je nesmírně těžká otázka. Ne každý se chce změnit. Ale mnoho vězňů by chtělo žít jinak. Těžké je to u lidí závislých, bojovat se závislostí je peklo. Drogy jsou i uvnitř věznic, ani tam se jim nedá vyhnout.
Mě zaráží dlouhodobý problém nedostatečné záchytné sítě po propuštění. Při podmíněném propuštění musí často pachatel pravidelně navštěvovat svého probačního úředníka. Po vykonání celého trestu tu tato povinnosti není. Vynikající je myšlenka působení sociálního kurátora, ale ve skutečnosti jsou i možnosti kurátorů bohužel omezené. Po výstupu vede první cesta propuštěného na ÚP, kde se zapíše, pak za sociálním kurátorem, který navrhne či nenavrhne proplatit dávku mimořádné pomoci ve výši maximálně do 1000,- Kč. Rozhodnutí sociálního kurátora ale bohužel není pro ÚP závazné a nemusí se jím řídit.
Pokud nemá propuštěný naspořené peníze z práce ve věznici a je z počátku zcela závislý na pomoci státu, nemůže nikdy vyžít s částkou 1000,- Kč až do doby výplaty dávek hmotné nouze, na ty se čeká jeden až dva měsíce. Vydržel by kdokoliv z nás s jedinou tisícikorunou a bez bydlení a potravin tak dlouho? Při dvouměsíčním čekání je to 16,50,- Kč na den. To je absurdní. Už 13 let, kdy jsem do této oblasti vstoupila, si kladu otázku, proč neinvestujeme peníze do lidí po propuštění, proč je necháme, aby zůstali i na ulici? Vede to k recidivnímu chování?
Člověk z ulice nenajde práci. A za chvíli ji přestane hledat. Proto se u svých klientů zaručujeme, že od první noci budou mít důstojné ubytování a z darů je hradíme. To je dobrý start. Církev bratrská Liberec dotuje propuštěné částkou 200 000,- ročně a letos chce částku zvýšit na 300 000,- ročně. Dary ale stačí pro řádově desítky osob ročně. Bylo by zapotřebí tak postupovat systémově. Teprve když proupuštěný člověk bydlí a má co jíst, je možné hovořit o brigádách a hledat trvalou práci. Doposud je ale výstup z výkonu trestu jen dalším trestem a horším než ten první. Je to existenční zoufalství u lidí bez zázemí. Je to návrat ke kriminální subkultuře, která jediná nabídne ihned pomocnou ruku ve formě drogy a alkoholu na nádraží, bydlení ve squatu a pod, nebo dojde ihned k návratu ke kriminálnímu chování, protože nemám co jíst a kde bydlet.
Domnívám se, že ke snížení recidivního chování jednou povede cesta velkých změn v trestní justici, velká změna celého systému v tom, jak přistupujeme k člověku, který druhým zle ublížil, jestli ho trestáme – tady máš odplatu, za to co jsi udělal, víc si nezasloužíš, nebo jestli se vydáme cestou hledání čehokoliv dobrého, co v tom člověku ještě možná zbylo a postupně ho budeme cílit k tomu, jak žít jinak pod dohledem odborníků v prostředí, které je bezpečné a uzdravující. Pachatel musí pochopit bolest, kterou způsobil svým špatným nemorálním chováním a rozhodnutím a rozhodnout se jít jinudy a dostat takovou možnost. V tuto chvíli z věznic vycházejí v naprosté většině lidé naštvaní na systém, litující jen sami sebe, případně svou rodinu, bez náhledu na bolest oběti. Lidé, kteří netuší, jak mají žít dál a nepřestávají být nebezpeční.
Přechod na úplnou svobodu bude také určitě vypadat jinak, než že se po letech odemkne brána. Bude to postupný vývoj učení se žít jinak, přebírat odpovědnosti za sebe, za rodinu.
Ve vězeních zůstanou jen lidé, se kterými tato práce skutečně nebude možná.
Slovenská prezidentka udělila milost otci dvou těžce nemocných dětí. Myslíte si, že by český prezident měl využívat tuto pravomoc?
Je mi samozřejmě líto, že naši prezidenti neumějí či nechtějí využívat institut udělení milosti rozumným způsobem. Je mnoho lidí, kterým by tím pomohli, protože zákon nedokáže být zcela spravedlivý a dostačující pro každou situaci, je mnoho skulin, které nemají řešení, proto milost jako možnost pojistky pro vybočující případ existuje. Udělené milosti, které v posledních letech proběhly, spíše nedávají smysl, nebo jsou podivně účelové, zatímco bohulibé milosti se spíše neuskutečňují.
Když se na Slovensku vrátí domů otec a pečuje o dvě těžce nemocné děti, dává to samozřejmě hlubší smysl, než jej střežit pod zámkem a na děti zapomenout.
Autor: Michal Nosál Datum: 3. prosince 2019 Foto: gabriela Kabátová
Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům
