Genocida ve Rwandě po 25 letech: Jak se křesťanský národ vyrovnává s těžkou minulostí?

Dveře kostela jsou otevřené, zvuky chval a modliteb zní na rušnou ulici. Na bohoslužbě anglikánské církve v Kacyiru nedaleko rwandského hlavního města se sešly desítky věřících. Hudební skupina oděná v modrých šatech zpívá chvály a děkuje Pánu za obnovu jednoty země. Křesťané pak naslouchají slovům hostujícího evangelikálního pastora. Kázání se týká výzvy, kterou rwandské církve i vláda připomínají už od konce genocidy: potřeby vzájemně koexistovat a žít jako jedno tělo v Kristu.

Genocida ve Rwandě je považována za jedno z největších zvěrstvech v dějinách lidstva. Za pomoci propagandy skrze rádio a tisk byly po sestřelení letadla s prezidentem Juvénalem Habyarimanou tisíce Hutů vyprovokovány k masovému násilí.

Během následujících tří měsíců bylo zabito více než 800 tisíc lidí, z toho většina Tutsiů a umírněných Hutů. Ačkoliv ve Rwandě převládalo z 90 % křesťanství, sousedi zabíjeli sousedy a křesťané křesťany, často těmi nejhoršími způsoby, jaké si lze vůbec představit. Ušetřeny nebyly ani děti, některé z nich zemřely přímo v náručí svých matek. Mnoho životů z řad Tutsiů měly na svědomí i bezpečnostní síly.

Budování zničené země

Ačkoliv od genocidy uplynulo pouhých pětadvacet let, převážně křesťanská země dnes vypadá úplně jinak než v roce 1994. Národ žije v jednotě, i díky pomoci vládních programů, církví a neziskových organizací bylo na národní úrovni dosaženo smíření.

V současné době se Rwanda potýká především s problémem, jak zvýšit kvalitu života dvanácti milionů obyvatel. Zhruba 20 % rwandské populace žije v extrémní a 44 % v mírné chudobě. Průměrný příjem činí 150 dolarů měsíčně.

Po genocidě bylo asi 100 tisíc Hutů zatčeno a uvězněno pro údajné zapojení ve vyvražďování. Někteří byli podle místních nevinní. S takovým počtem podezřelých čekajících na soudní proces by trvalo celá desetiletí, než by na všechny došlo. Federální vláda proto zavedla systém komunitní spravedlnosti, takzvaný Gacaca soud. Pachatelé byly souzeni v komunitách, které byly svědky jejich zločinů. Důraz byl kladen na aspekt odpuštění, v mnoha případech oběti násilníkům odpustily. Mnoho pachatelů bylo propuštěno z vězení a odsouzeno k práci na rekonstrukci zničených domovů. V některých komunitách začali dokonce spolupracovat s přeživšími genocidy.

Jednou z mnoha humanitárních organizací, které ve Rwandě působily bezprostředně po genocidě, je World Vision. Zatímco mnohé organizace v zemi už nejsou aktivní, World Vision se snaží učit obyvatele vesnic, aby dokázali využít svůj potenciál. „Naším mottem je mysl, srdce a kapsa,“ uvedl Aimable Nsengiyumva, který vede kancelář World Vision na jihu Rwandy. „Začínáme s myslí, která mění srdce. Když se změní mysl, změní se i srdce. A když se změní srdce, změní se i stav kapsy,“ vysvětlil.

Někteří obyvatelé Rwandy žijící v extrémní chudobě se už smířili se svou situací a nevidí žádný způsob, jak by se z ní mohli dostat. Na severu Rwandy World Vision proto učí ženy, jak provozovat místní spořící spolky, které umožňují přístup k mikroúvěrům. Peníze mohou využívat k zakládán vlastních podniků. V oblasti vzniklo už 453 spolků k podpoře chudých vesnických žen.

„Žila jsem velmi, velmi špatný život. Byla jsem velice chudá, nejchudší z chudých,“ uvedla 38letá Adissa. „Nebyla jsem na sebe a na způsob, kterým jsem žila, hrdá, ale to se změnilo,“ vysvětlila. Adissa přišla o střechu nad hlavou poté, co strom zničil její starý dům. Díky spoření si však byla schopná „cihlu po cihle“ postavit nové obydlí. „Moje děti chodí do školy. Dobře jím. Vděčím World Vision nejen za dům, ale i za několik zvířat několik zvířat. Mám svou vlastní malou kozu,“ dodala.

48letá Esther byla díky programu schopná zaplatit školné svým dětem. Vybudovala také malý dům, který plánuje přeměnit v obchod. „Mám pět dětí. Než jsem se přidala ke skupině, byla jsem jedním z těch lidí, kteří trávili své dny doma čekáním na manžela,“ uvedla Esther.

Stejně jako mnoho jiných Afričanů, ani obyvatelé Rwandy často nemají snadný přístup k pitné vodě. Například lidé z vesnice Kabusanza museli pravidelně zdolávat strmý svah, aby mohli vodu načerpat. „Většinu času se jednalo o nechráněné zdroje. Když pršelo, voda byla špinavá. Dětem zabralo mnoho času, než se tam dostaly a nabraly nečistou vodu. To způsobovalo nejen zdravotní problémy, zároveň ale v tu dobu nemohly chodit do školy,“ přiblížil Nsengiyumva.

Organizace World Vision v oblasti postavila pět mil dlouhé potrubí, díky kterému získalo snadný přístup k vodě téměř tři tisíce lidí z okolních vesnic. Ve vesnici vzniklo také zdravotní středisko a škola. „Každý den těmto dětem říkáme, že jsou jedno a že by se minulost neměla opakovat,“ uvedl Mukazimpaka Mary Goreth, který dohlíží na přívod vody a další záležitosti ve vesnici. „V podstatě je učí, aby žily v jednotě. Říkají jim, že musíme spolupracovat, abychom vytvořili lepší budoucnost,“ vysvětlil.

Hledání ztracené důvěry

Když organizace World Vision před pětadvaceti lety začínala ve Rwandě působit, bylo to místo plné temnoty, zoufalství a zmatku. Mnoho obyvatel Rwandy tvrdí, že aby se země mohla začít uzdravovat, bylo zapotřebí přijmout smíření, které může poskytnout jenom Bůh. Ananias Sentozi z World Vision uvedl, že organizaci trvalo téměř rok, než přišla na to, jak pracovat v zemi, kde došlo k „totální ztrátě důvěry“. „Nejednalo se jen o důvěru mezi komunitami, nemohli důvěřovat ani církevním představitelům nebo vládě, vlastním příbuzným, sousedům, bývalým přátelům…“ vysvětlil. „Lidé pochybovali o Boží existenci, protože si pokládali otázku: Pokud je Bůh všemohoucí, proč to nezastavil?“ uvedl. Podle Sentoziho bylo zpočátku velmi obtížné s těmito lidmi mluvit.

Postupně se ale důvěra mezi lidmi začala obnovovat a zapojení obyvatel Rwandy do budování země je podle Sentoziho výrazně vyšší než například v Ugandě či Kongu. „Nenajdete jinou zemi, kde by se každý měsíc v určitý den obyvatelé shromáždili, aby tvrdě pracovali a budovali zemi, silnice, domy, školy a služby. To je jedinečné,“ doplnil.

Biblické přikázání o odpuštění inspirovalo i Alici Mukarurindu z východní Rwandy, aby odpustila a začala spolupracovat na obnově místní komunity i po boku muže, který ji usekl ruku. „Chci, aby lidé věděli, že dnes tu nejsou žádní Hutové a Tutsiové. „Jsme všichni sjednocení a smíření. Chci, aby lidé věděli, že jsme Rwanďané. A Bůh je nad tím vším,“ vysvětlila Alice.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Kristýna Gillíková Zdroj: The Christian Post  Foto: Wikimedia Commons – pomník ve Rwandě

 

Tags: ,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář