Irena Smékalová: Bez dětí bych se upracovala jako workoholik

 

Nezisková organizace KOMPAS připravuje konferenci Podnikání a rodina (VELEHRAD, 22. 9. 2018), na které vystoupí řada zkušených podnikatelů. Budou hovořit o vlastním přístupu k dělení času i energie mezi víru, byznys a rodinu. Hostem konference bude také Irena Smékalová. Postupnou a pečlivou prací na sobě, inspirací od druhých, modlitbou a důvěrou v Boží záměr se Ireně daří využívat své hřivny v povolání psycholožky, lektorky a supervizorky v neziskových organizacích. Věnuje se individuálnímu poradenství. S manželem Petrem vedou soukromou manželskou poradnu. Společně přednášejí manželům i snoubencům.

Máte pět dětí a zároveň nabízíte služby. Dá se to dělat dohromady, aby nikdo ze zúčastněných nestrádal?

To budou vědět spíš ti zúčastnění, jestli strádají.

Vy jste jedním z nich.

Hned na začátku jsme se s manželem domluvili, že nevytvoříme model manželství, kdy muž chodí do práce a žena je doma na mateřské. Mám ráda svou práci. A kdyby to tak bylo, asi bych ani nemohla mít tolik dětí. Manžel dohodu přijal a myslím, že ani nestrádal, když v korporaci musel odmítnout třeba nabídku na cestu na půl roku do Ruska. Zůstala bych s dětmi sama, musela bych seškrtat pracovní nabídky.

Nám to spíše vytváří rovnováhu v životě. A vyhovuje nám to. Manžel je s dětmi, když já jdu do práce a tak si s nimi buduje vztah. Byla dokonce etapa, kdy byl se čtvrtým dítětem na rodičovské, protože měnil svůj profesní život a já jsem ho podpořila. Takže jsem nějakou dobu živila rodinu já.

Taky nás to naučilo říci si o pomoc. Např. dneska jsem cítila, že jsem strašně unavená. Máme tu docela rušno, za dětmi jezdí návštěvy, nejmladší vstává brzo ráno. Požádala jsem tedy tchána, aby si ho na dva dny vzal a já se mohla dospat. Anebo když si na podzim budu dělat nějaký vzdělávací kurz, znamená to, že bude přes den hlídat babička. Nevnímám, že by to moje rok a půl staré dítě strádalo, když je jednou za 14 dní s někým jiným než se mnou a není to zrovna tatínek. Naopak nám to obohacuje život.

Musíte ale dlouhodobě zvládat udržovat dobré vztahy.

Určitě. Babička s dědou nám hodně pomáhají. Máme taky úžasné sousedy, jsou to senioři. Nemají vlastní vnoučata a naše děti za nimi rády chodí. Takže když máme seminář, tak přijde sousedka a pohlídá je. Naučilo mě to rozšiřovat si tu sociální síť pomoci o něco dál.

Děti nás vidí díky tomu i při práci, což vnímám jako pozitivní. Bereme je někdy na semináře s sebou. Provozujeme také e-shop a náš syn zrovna připravuje balíky k odeslání, takže to má i jako brigádu. Přijde mi, že jsme se vrátili do doby, kdy děti viděly rodiče při práci, neodcházeli nikam daleko a proto byly děti mnohdy součástí pracovního procesu.

Vybavuje se mi předchozí rozhovor s biskupem Josefem Nuzíkem. Jeho rodiče se starali o statek a všech 11 dětí bylo podle svých schopností zapojováno do práce na poli i v lese. Vy jste to jen převedli do humanitního odvětví.

Možná. Jsou chvíle, kdy se musí děti i samy pohlídat. Pokud za námi přijede někdo do poradny, tak potřebujeme, aby byly na dvě hodiny někde jinde. Učí se samy týmové spolupráci.

A pracují taky manuálně. Máme dům se zahradou, kolem kterého je stále co dělat. Zrovna syn s manželem betonují okolo domu obrubníky. Naše činnost nám dovoluje mít také spoustu volného času, který věnujeme dětem. Jsem ráda, že jsme pravidelně společně u snídaně. Mohli bychom pracovat od rána do večera, ale priority jsme si seřadili jinak a držíme se toho. A pán Bůh nám to požehnal.

To, co zvládáte, není stále běžné. Že by máma, navíc s tolika dětmi, zároveň podnikala. Vnímáte se jako někdo, kdo jde proti mainstreamu?

Mám strašně ráda příběh rodičů sv. Terezie s Lisieux, manželů Martinových. Zélie pracovala v krajkářství a dělala to celou dobu. Do toho porodila svých devět dětí. Ludvík byl hodinář, ale potom to povolání opustil, aby pomáhal s krajkářstvím. Takže podnikali a měli i velikou rodinu. Pravděpodobně tyto modely fungovaly i v minulosti. Martinovi to dovedli dokonce až ke svatosti. Tak asi nejdeme úplně špatnou cestou.

Je pravda, že se tím moc nechlubím, protože slýchám spíše negativní reakce. Ale naše děti jsou spokojené a šťastné. Podmínkou je však perfektní organizace. Máme velký rodinný kalendář, kam vše zaznamenáváme. První co v září udělám, tak si obejdu učitele, aby mi dali termíny všech besídek, školních akcí, třídních schůzek a já to do kalendáře zapíšu. Děti ví, že jsou pro mě tyto dny „svaté“ a já nikam neodjedu. Manžel se snaží být zase odpoledne doma. O jarních prázdninách nebo podzimních ani nepracujeme. Kdo z rodičů si to vlastně může dovolit? Vnímáme to jako velký dar.

Co když přijde nějaká výzva a musíte dočasně více pracovat a nebýt tak intenzivně s dětmi?

Těmto výzvám prostě řekneme ne. Stává se to. A bylo by to pro nás finančně výhodnější, jenže je to třeba daleko. Zažili jsme to i v situaci, kdy manžel odcházel ze zaměstnání. Měl tam úžasný plat i benefity. Ale vyhořel. Chvíli zůstal doma a svěřili jsme se taky do Božích rukou. A během půl roku jsme dostali nápad na manželské šachy lásky, které jsme začali prodávat přes e-shop. A zdroj příjmu jsme dovedli nahradit.

Mám zkušenost s tím, že pokud mám srovnané priority a nenechám se zahltit prací, tak Bůh nám pomůže i s finanční situací.

Děláte tedy jen to, co chcete?

Ano. A znám i své limity. Já to navíc dělám kvůli sobě. Nebudu si nalhávat, jak úžasně sloužím druhým. Já to dělám, protože mě to baví. Baví mě být matkou, baví mě má práce.

Z práce se vracíte šťastná k dětem a šťastná zase odcházíte do práce…

Přesně tak. Víte, jak si užívám, když mám volno a jdu s dětmi na pískoviště a hraju si s nimi? Pokud by to ale mělo být takto sedm dní v týdnu, tak to nezvládnu. Ale to je můj příběh. Znám se. Dětem často říkám, že je pro mne štěstí jich mít tolik. Jinak bych se upracovala jako workoholik. Děti mi ukazují i jiné hodnoty, které bych pro práci neviděla. A manžel taky. Ten je zase trochu jako Mexičan, klídek, magnana, relax. On mne naučil si i odpočinout. To jsem dříve neuměla.

Dneska se takto doplňujete. Ale než jste se do této situace dostali, muselo to hodně bouřit.

Máte pravdu. V době, kdy jsme měli tři malé děti, manžel pracoval v korporaci, byl často pryč a já byla hlavně s dětmi. Nevyspala jsem se. Přivedlo nás to i do manželské krize. Odcizili jsme se a moc nekomunikovali. Nakonec jsme to ale dovedli i zhodnotit do našich seminářů. Víme už, o čem to je. A pořád se musíme slaďovat. Pochopili jsme, že si musíme občas udělat čas jen pro nás. Nesmíme se bát požádat o pomoc apod.

Kategorie: Společnost,Sponzorované

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář