Křesťan dnes

Jak jsem jezdila s tátou

Moji rodiče měli jedno auto a jeden náklaďák – obojí s klasickou převodovkou, takže když jsem se učila řídit, musela jsem zvládnout všechny tři pedály na podlaze a k tomu řadicí páku. Tatínek se nabídl, že mě naučí jezdit.

Zajeli jsme na opuštěné letiště s dlouhými rozjezdovými drahami, nikde nebylo do čeho narazit. Se spojkou jsem to moc neuměla, tak mi často zhasínal motor. Poskočili jsme dopředu a stop. Hrk – stop, hrk – stop. Tatínek mě vždy nějak rozesmál – místo nadávek ve mně probouzel chuť zkoušet a naučit se to.

Zanedlouho jsem se uměla rozjíždět bez toho, aby mi motor zhasl. Pak jsem se učila řadit. Kolikrát to šlo přes zuby, ale tatínek měl po ruce vždy nějaký vtip, a tak jsme se mým nevydařeným pokusům smáli společně.

Pak jsme jezdili po zapadlých okrskách a zkoušeli jsme křižovatky, kde se muselo zastavit. Dařilo se mi. Už jsem získala první sebedůvěru. Pak mě tatínek navedl na stopku v kopci. Nikdo za mnou nestál. Hodně jsem couvla, než motor zabral. Určitě bych nabourala, kdyby za mnou něco stálo. Tatínek na mě mrkl a hned jsem se cítila líp.

Během našich dlouhých vyjížděk po venkově i ve městě jsme mluvili o životě a o budoucnosti. Už jsem si poradila s řazením a s těmi stopkami v kopci. Mohla jsem jít na královskou zkoušku.

Tatínek mě zavedl na ulici, která se jmenovala Útesová. Musím říct, že to byl opravdu útes. Klikatá silnice lemovaná vysokými stromy a opravdu příkré klesání. Nikdy jsem nejela z takového kopce. Když jsme sjížděli zatáčkou do nejpříkřejší části kopce, sešlápla jsem spojku, abych podřadila, a tak zpomalila. V tom jsem nějak zpanikařila a ztratila nad celým náklaďákem vládu. Zmítali jsme se všemi směry, začala jsem ječet, ale tatínek tiše zasáhl, vypnul motor, chytil volant a řekl mi, abych jemně brzdila. Bezpečně jsme zastavili. Byla jsem otřesená a nedokázala jsem jet dál. Když jsem vystoupila z auta, abych ho pustila za volant, objal mě a řekl, že i když se mi to vymklo kontrole, tak jemu ne. Byl v tom se mnou.

Po několika měsících jsem Útesovou cestu zvládla už bez problémů.

Uplynulo deset let. Zdálo se mi, že ztrácím kontrolu nad tím, jak se vypořádávat s finančními ztrátami v podnikání. Tatínek mi řekl, že můžu toho v životě mnoho ztratit, ale pořád mám Boha. Potom se mě zeptal, jestli si pamatuji na Útesovou cestu. Přikývla jsem. Řekl: „Když to nezvládáš, nechej ho, ať přebere volant a ono to dobře dopadne.“ Měl pravdu.

Když si vzpomenu na Den otců, cením si obětí, které přinesl můj, aby mi dal do života dobrý start – od plínek po řidičák. Naučil mě toho moc, ale Útesová cesta mi připomíná, že Bůh má věci pod kontrolou, i když mi ji ztrácíme.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Karen Farrisová sloužila přes deset let jako krizová poradkyně pro těhotné, procestovala tisíce kilometrů, s tisíci studentů mluvila o životním rozhodování.

Psáno pro The Christian Post  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Exit mobile version