Jiří Kylar k sexuálnímu zneužívání: Reakce většiny biskupů je buď mlčení nebo zlehčování

Podnikatel Jiří Kylar je ženatý, praktikující katolík. Loni poprvé promluvil o traumatické zkušenosti sexuálního zneužívání, které prožil uvnitř katolické církve během svého dětství a dospívání. V rozhovoru pro Křesťan dnes mluví o tom, co mu pomohlo toto trauma překonat, jak se vyrovnal s knězem, který ho zneužíval. Hodnotí také současné snahy katolické církve pomáhat obětem.

Zmínil jste se, že váš vztah ke katolické církvi pozitivně ovlivnila rodina a příklad kněží, kteří Vám pomohli formovat váš osobní vztah s Bohem. Jak Vám vztah s Bohem pomohl překonat vaši traumatickou zkušenost sexuálního zneužívání?

  Boha jsem vnímal vždy jako partnera, Otce milujícího, Někoho, o koho se mohu kdykoliv s důvěrou opřít. Traumatická zkušenost mi přesto vztah k Bohu dost komplikovala. Ne proto, že se jednalo o kněze, sluhu Božího, ale to obrovské lpění katolické církve na panenství a panictví ve mně vyvolalo obavy,  jak mám před Boha předstoupit, jak se mu mám podívat do očí, když jsem nebyl schopen přinést Bohu to nejcennější, co mám, tedy panictví. To se však stalo až v době, kdy mi to trauma celé došlo a začalo mě zevnitř drtit. Během dospívání ta otázka nebyla vůbec ve hře. Ale důvěra v Boha, jeho lásku a pochopení mi pomohla se s tím vyrovnat, a ono silné lpění na panictví jsem hodil za hlavu. Je to věc důležitá, ale nikoliv nejdůležitější. Osobní vztah s Bohem je vůbec největší štěstí, které mě potkalo.

Studium teologie Vám pomohlo vymanit se ze vztahu s knězem, který Vás zneužíval, můžete nám popsat tuto životní etapu?

Ta otázka je trochu nepřesná. Nebylo to ani tak studium teologie, ale spíš izolovanost od onoho kněze a v neposlední řadě čas a prostor pro rozjímání a přemýšlení o mé životní cestě. V semináři jsem si vše i díky skvělým zpovědníkům začal otvírat. Odpověď však přišla později.  Když jsem šel do semináře, měl jsem za sebou vojnu, práci v tiskárnách, nemůžu říci, že bych byl z jiného světa.  Cítil jsem ale, že povolání ke kněžství necítím tak naplno, jak bych chtěl. Po prvním ročníku jsem potkal svou současnou ženu.

Rozhodl jsem se skončit studium, protože jsem považoval za nepatřičné být zároveň v semináři a zároveň chodit s dívkou. Vím, že někteří spolužáci to tak měli, ale pro mne to bylo zcela jednoznačné.

Rozhodl jsem se to jít oznámit tomu mému knězi, ostatně sám mi i psal doporučení ke studiu. Jeho reakce byla velmi zlá a vulgární. Velmi mne to bolelo, uvědomil jsem si, že jsem pro něj byl pouhý nástroj k ukojení jeho tužeb. Žádný cit, pokora, pochopení. Byl vulgární i v pohledu na mou dívku. Rozjelo se mi trauma, nevěděl jsem, jak z toho ven. Trvalo půl roku, než jsem si prošel sám, bez pomoci, vyrovnáním se s traumatem. Vše jsem si postupně napsal – co se stalo, zda jsem to mohl ovlivnit. A pomalu jsem to otevíral. Vracely se mi traumatické situace. Takzvané flashbacky. Ale postupně ustávaly, až se mi podařilo to zredukovat a flashbacky už se vracely jen jednou za půl roku.  Po dvou letech jsem za oním knězem zajel a vše mu na rovinu řekl. To pro mne bylo nejdůležitější. Jako kněz, autorita a člověk, který uměl velmi dobře manipulovat, byl pro mne nepřekonatelný v argumentaci. Už jsem věděl, že jsem v právu, nenechal jsem se jím přesvědčit a podařilo se mi mu říci svůj názor. Doufal jsem, že toho bude litovat, ale nestalo se tak, přesto jsem mu odpustil a od té doby jsem ho osobně nekontaktoval. Celou věc jsem v sobě uzavřel. 

 Myslíte si, že téma sexuálního zneužívání v církvi je stále tabu?

Česká katolická církev to nemá zpracované ani trochu. Reakce většiny biskupů jsou buď mlčení, nebo prohlášení ve stylu, že se u nás nic moc neděje. Je to prý problém západního světa. Takže ano, pro biskupy kromě výjimek to tabu je. Plzeňský biskup Tomáš Holub je v tomto směru velmi silný a opravdový. Setkává se s oběťmi, není mu ta problematika lhostejná. Ale je mezi biskupy, zdá se, sám nebo jeden z mála.

Zcela odlišná je situace v řeholních společenstvích a komunitách. Tam toto téma řeší, mnoho řeholníků ve svém životě potkalo někoho, kdo byl zneužíván ať už v církvi, nebo mimo ni. Hodně lidí se o tématu sexuality obecně bojí mluvit. O sexualitě se v církvi nemluví. A když, tak pouze v souvislosti s homosexualitou.

Katolická církev zřídila kontaktní centrum pro oběti zneužívání. Jak hodnotíte tyto kroky? Jste do těchto aktivit nějak zapojený?

Osobně tyto kroky hodnotím jako chaotické a velmi nedostatečné. Už jsem se k tomu vyjadřoval i veřejně. V církvi není pro oběti přívětivá atmosféra. Mluvím především o tom, že vyjadřování ze strany pana kardinála a jeho PR poradce pana Roba jsou velmi nešťastná. Oba pánové by si měli uvědomit, že zřizovatelem Kontaktního místa pro ochranu nezletilých a zranitelných není pražské arcibiskupství, ale Česká biskupská konference (ČBK).

Osobně jsem kontaktoval P. Stanislava Přibyla, generálního sekretáře ČBK, i Moniku Klimentovou , mluvčí ČBK, a vysvětlil jsem jim koncept, který by se mohl ukázat jako funkční – nyní je v rukách ČBK. Celá věc má několik problematických míst.

Pro kontaktní místo je důležitá důvěra a jistota pro oběti, pokud se rozhodnou o své těžké zkušenosti promluvit. To se bohužel příliš nepodařilo nastavit, protože oběti jsou právě panem kardinálem i jeho právníkem panem Němcem znevažováni.

Dalším bodem je uvědomění si faktu, že oběti často díky traumatu nejsou schopni pracovat a tudíž nemají prostředky na hrazení péče. Pokud se prokáže, že se trauma stalo aspoň z části zneužíváním někým v církvi, je plnou odpovědností církve se o oběti postarat a vytvořit fond pro hrazení plné péče psychologů nebo psychoterapeutů, jak jsem P. Přibylovi a  paní Klimentové navrhl někdy v květnu tohoto roku.  Aby to nezatěžovalo již tak zraněné oběti.

Pro kontaktní místo je také nutné, aby bylo nasloucháno odborníkům. Nejlépe těm, kdo pracují s traumatem. Podařilo se mi kontaktní místo propojit s neziskovou organizací Bílý kruh bezpečí.  Pouze vím, že se na Bílém kruhu bezpečí hlásí oběti zneužívání v církvi, protože k nim mají důvěru. Je to profesionální organizace pro pomoc lidem v nouzi, pro pomoc proti domácímu násilí i proti sexuálnímu zneužívání. Mají pobočky po celé republice, skvělý management pomoci. Věřím, že spolupráce s kontaktním místem může přinést mnoho dobrého.

Dalším velmi důležitým bodem, je návod pro oběti, jak mají postupovat. Jak svůj případ nahlásit, co se bude dít s jejich případem a jestli s nimi bude zacházeno citlivě. Vím o několika případech, kdy oběti a jejich rodiny dodnes neví, jak bylo naloženo s pachatelem a jak celý proces dopadl. Neméně důležitý je i návod pro kněze a věřící, jak mají postupovat, pokud se to v jejich okolí stane. 

V rozhovoru pro Deník N jste uvedl, že se vám ozývají osoby, které prožily sexuální zneužívání. O čem spolu komunikujete? Jak se jim snažíte pomoci?

 Je to různé. Někomu dodalo odvahy, že jsem dokázal o těch věcech mluvit nahlas, veřejně. Potom se mi ozvou, sejdeme se a oběti často mluví. Samy. Nevstupuji jim do toho, i když je to velmi těžké. Někdy jsem vůbec první, kdo si jejich příběh vyslechne. Mají ke mně zvláštní důvěru. Vyslechnout oběti, neodmítat je veliká pomoc. Často se stává, že to někdo z jejich blízkých shodí, že o nic nejde, že se nic nestalo. Tím se trauma se prohlubuje.

Snažím se pomáhat různě –  někoho vyslechnu, někomu pomůžu najít odbornou pomoc. Oběti se mě často ptají, jak to řešit po církevní linii.

Můžete odhadnout, jaký počet obětí se vám ozval? 

Od minulého září to je skoro 50 lidí. Je mezi nimi i pár lidí ze Slovenska, kde je situace podobná.

 Jednalo se jen o členy katolické církve?

Převážně ano, jenom pět z nich zažilo zneužívání v rodinách nebo od svých blízkých.

 Vnímáte v poslední době nějaký pozitivní trend přístupu církve k problematice zneužívání?

Ve světě určitě, papež František mi dodal odvahu o tom mluvit. Potom odborníci, kteří tuto problematiku studovali na prestižní škole v Římě. Jinak ze strany biskupů jen již zmíněný Tomáš Holub. Asi to souvisí s generační výměnou biskupů, která se už blíží.

Pan Rozek spustil iniciativu s názvem Pro čistou církev. Jak vnímáte tyto snahy? Jste s ním nějak ve spojení?

Víme o sobě.

Sleduji jeho snahu pojmenovávat bolestivé věci v církvi, byť s jeho postoji nesouhlasím. Nechápu ovšem jednání ze strany pana Němce, právníka pana kardinála Duky, který panu Rozkovi vyhrožuje trestními oznámeními. Obzvlášť když pan kardinál o případech zneužívání věděl dlouhé roky – vím to od obětí a ani on sám to nepopírá.  Myslím, že biskupové by měli s veřejností komunikovat otevřeněji.  

Kněz, který Vás zneužíval, nedávno zemřel. Napsal jste na Facebooku že jste mu odpustil. Jak se dá dostat do bodu, kdy člověk toto může upřímně říct?

Když projdete vlastní bolestí, kdy se musíte smířit především sám se sebou, dá vám to sílu odpustit. Je to těžké. Ale jde to. Neumím nenávidět, jen mít rád.

 Netajíte se svou podporou homosexuálů, křesťané jsou v této otázce rozdělení a dle oficiálního učení katolické církve je praktikovaná homosexualita kvalifikovaná jako hřích. Co formovalo váš postoj k homosexualitě, myslíte, že vás v tomto ohledu ovlivnila i zkušenost se zneužíváním?

Určitě neovlivnila. Je to i díky rodičům, kteří nedělali nikdy mezi lidmi rozdíly.  Dost jsem nad tím přemýšlel.  Nesoudit je, ale přijmout je takové, jací jsou. To je přeci odpověď. Já nebudu soudit druhé pro to, že jsou homosexuálové. To není nemoc, ale úděl. S některými věcmi nesouhlasím, jsem v některých věcech ne možná konzervativní, ale spíš opatrný. Ale kde se v nás pořád bere ta obsese cizími poklopci? Mně to spíš přijde jako nemoc křesťanů, kteří by jen zakazovali a přikazovali druhému svůj pohled na Boha, morálku, církev. Já se do této role nestavím. Věřím, že homosexuálové mají svědomí, dobrému Bohu se budou odpovídat sami, ne my za ně. To považuji za velmi důležité.

 

 

Autor: Michal Nosál  Datum: 7. září 2019  Foto: Facenook -Jiří Kylar

 

 

 

 

 

 

Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.
Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům

 

út 27. 8. 2019 v 13:04 odesílatel Michal Nosáľ <michal.nosal@krestandnes.cz> napsal:

Zobraziť viac od odosielateľa Michal Nosáľ

Tags: ,,

1 Komentář

  1. Pěkný příspěvek. Souhlas.
    Jen jsem nepochopil odstup od aktivit pana Rozka, které považuji za správné a v prostředí české katolické církve za unikátní.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář