Konference, která otevřela diskusi nad potřebností i úskalími kaplanství.
Dne 30. 9. 2020 proběhla na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z jara odložená konference Kaplan mezi světy, kterou uspořádalo tamní Centrum diakonické teologie. Krátce před zavedením omezení shromažďování se tak měli možnost setkat lidé, kteří se prakticky angažují v kaplanství ve zdravotnictví, vězeňství, školství nebo diakonii a charitě spolu s akademiky, kteří se věnují reflexi dané problematiky z hlediska různých oborů (sociologie, psychologie, teologie).
Po přivítání děkanem fakulty Rudolfem Svobodou připomněl Michal Opatrný z pořádající fakulty potřebnost kaplanské služby, ztělesňující církev, vycházející mimo kostely k současným a lidem v různých životních situacích a učící se hovořit dnešním jazykem. Zdůraznil ovšem také její nebezpečí, spočívající v tendenci k expertokracii a oslabující pastorační úlohu křesťanských společenství. Vyzval také k tomu, aby pastoračních zkušenosti z kaplanské služby byly využívány ve farní pastoraci, nikoli opačně.
První tematický blok byl věnován kaplanství ve zdravotnictví. Poté, co se Ludmila Míchalová Mikšíková podělila o své zkušenosti kaplanky Nemocnice České Budějovice, představila Bohumila Baštecká vizi nemocničního kaplanství, rozvíjenou v rámci kurzu Nemocniční kaplan na Evangelické teologické fakultě UK v Praze, podle níž kaplan reflektuje a uskutečňuje svoji identitu a poslání duchovní/ho, schopnost sdílet s druhými obsahy víry z perspektivy naděje, schopnost druhé duchovně doprovázet v obtížných situacích ve zdravotně-sociálním kontextu a schopnost spolupracovat v multidisciplinárním týmu. V závěru vyjádřila pochybnosti nad zúžením kaplanské služby čistě na duchovní potřeby, na kategoriální pastoraci, která sugeruje dělení lidí, a na přetrvávající zaměření na pacienty, opomínajíc roli kaplana jako aktéra změny atmosféry a spolupráce v týmu.
Do druhého bloku, zaměřeného na kaplanství ve vězeňství, uvedl osobní zkušeností Pavel Kočnar, kaplan Věznice Vinařice a bývalý hlavní kaplan Vězeňské služby ČR. V jeho perspektivě má být kaplan “vklíněn” do vězeňského systému, aniž by se jím nechal deformovat a spoutat. Jeho poslání je být účastně mezi – mezi duchovním světem, ztělesněným vysílající církví, na jedné straně a světem věznice na straně druhé, ale také mezi vězni a zaměstnanci a vedením. S takto pojatým konceptem ve své reflexi polemizoval Jan Váně, vedoucí katedry sociologie Filozofické fakulty ZČU v Plzni, s nímž se konference aktivně zúčastnil také jeho kolega Lukáš Dirga. Ve své prezentaci si povšiml zvláštního postavení kaplanů mezi vězni a vězniteli a kriticky se vyjádřil k pastoraci, rozleptávající organizační standardizace. Koncept kaplanství “mezi světy” je podle něj problematický, za smysluplnější by považoval jeho jasnější identifikaci s vězeňským systémem.
Armádní i školská část se bohužel obešla bez části ohlášených přednášejících, ovšem zbylí ve svých příspěvcích dokázali zdatně propojit osobní zkušenost s akademickou reflexí. Michal Opatrný na základě zkušeností s pohřbem jednoho z vojáků, kteří zahynuli při misi v Afghánistánu, popsal napětí mezi postupy ve farní pastoraci a v armádní kultuře a připomněl v této souvislosti význam vojenských ceremonií jako příkladu pro společnost, která si s rituály v mezních situacích často neví rady.
Tomáš Cyril Havel ve svém příspěvku o kaplanství ve školství navrhl uvažovat o školních kaplanech jako prorocích budoucnosti českého školství. Krize ve školství v souvislosti s uzavíráním škol a přechodem na distanční výuku podle něj podtrhla význam školy jakožto instituce, která není primárně určena k získávání znalostí, ale nabízí prostor pro socializaci, a kde se mimo jiné mohou znalosti sdílet, upevňovat a ověřovat v interakci ve skupině vrstevníků. V tomto kontextu podle jeho názoru představuje inspirativní model služba školních kaplanů, kteří jsou více než jen učiteli a ve svém působení mají zkušenost se spojením duchovenské a pedagogické role.
Závěrečný blok byl věnovaný kaplanství v oblasti charity a diakonie. Vít Forbelský, který pracuje v Charitě Prostějov, jako pastorační asistent zdůraznil na základě své profesní zkušenosti důležitost spolupráce. Pastorační pracovník se má podle něj s ostatními zaměstnanci podílet na společném díle, ne být jen tiše přítomen. Karel Šimr následně připomněl specifickou situaci kaplanství v charitativních organizacích, která neodpovídá definici kaplanství jako duchovní služby mimo církev vzhledem k tomu, že Diakonie ČCE i Charita ČR se považují za součást církve. Podtrhl význam kaplanství v rámci organizační kultury, tedy nikoli jen v kontextu separované duchovní oblasti, ale v rámci péče o ducha organizace. Zdůraznil, že těžiště této služby nemůže ležet v péči o klienty, ale musí vycházet z pastorace pracovníků, podpory jejich vlastní spirituální kompetence a advokátní role kaplana v organizaci.
Diskuse účastníků otevřela řadu otázek, které vyzývají k další reflexi. Nevede pojetí kategoriální pastorace, tedy duchovní služby určené pouze pro určitou cílovou skupinu, k jejich segregaci a rozdělování lidí? Nebylo by lepší pastoraci spíše specifikovat zvláštními situacemi? Je možné vůbec propojit “prorockou svobodu” kaplana, danou vysláním do příslušné instituce církví jakoby “zvnějšku”, s jeho organizačním začleněním? Působí zvláštní roli kaplana v dané instituci především specifické znalosti a dovednosti, nebo partnerský pastorační přístup, založený skutečností, že před Bohem se svými “klienty” stojí bytostně na stejné rovině.
Karel Šimr
Teologická fakulta JU
