Kardinál Můller se ostře pustil do Luthera a reformace

Spíše než reformu provedl Martin Luther revoluci – soudí kardinál Ludwig Müller. Z hlediska učení církve šlo o naprostou změnu základů víry, píše emeritní prefekt Kongregace pro nauku víry v článku publikovaném v internetovém portálu La Nuova Bussola Quotidiana, kde chce vysvětlit některé dnes často zaměňované koncepty a perspektivy.

Názory, že Lutherovým úmyslem bylo pouze bojovat proti některým zlořádům v otázce odpustků nebo proti hříchům renesanční církve, neodpovídají skutečnosti. Zlořády a špatné činy v církvi existovaly vždycky, nejen v renesanci, a najdeme je také dnes. Jsme Církví svatou skrze Boží milost a svátosti, avšak všichni lidé církve jsou hříšnici, všichni potřebují odpuštění, lítost a pokání. Toto rozlišování je velmi důležité.

V knize De captivitate Babylonica ecclesiae, kterou Luther napsal v roce 1520, se naprosto zřetelně ukazuje, že opouští všechny principy katolické víry, Písma Svatého, apoštolské tradice a učení papeže, koncilů i biskupů. V tomto smyslu převrátil koncept homogenního rozvoje křesťanského učení, jak byl chápán ve středověku, a dospěl k popření svátosti jako účinného znamení milosti, jež je v ní obsažena. Tuto objektivní účinnost svátostí nahradil subjektivní vírou. Takto Luther zrušil pět svátostí a popřel rovněž eucharistii, obětní charakter svátosti eucharistie a reálnou proměnu podstaty chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista. A nejen to, svátost biskupského a kněžského svěcení definoval jako výmysl papeže – o němž mluví jako o Antikristu – a nikoli jako součást Církve Ježíše Krista. My naopak říkáme, že svátostná hierarchie, ve společenství s Petrovým nástupcem je základním prvkem katolické církve a nikoli pouze principem lidské organizace.

Není proto přijatelné považovat Lutherovu reformu za reformu církve v katolickém smyslu. Katolickou reformou rozumíme takovou reformu, která je obnovou víry žité v milosti, v obnově mravů, etiky, tedy duchovní a morální obnova křesťanů – a nikoliv založení nové církve.

Je tedy nepřijatelné tvrdit, že Lutherova reforma „byla působena Duchem svatým“. Opak je pravdou, byla proti Duchu svatému. Protože Duch svatý pomáhá církvi uchovávat její kontinuitu skrze učení církve, především ve výkonu petrinské služby. Jedině Ježíš založil na Petrovi svou církev (Mt 16,18), která je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1 Tim 3,15). Duch svatý není v rozporu se sebou samým.

Často slyšíme hlasy mluvící o Lutherovi s velkým entuziasmem, avšak bez přesné znalosti jeho teologie, jeho polemiky a katastrofálních následků, které toto hnutí představovalo pro zničení jednoty milionů křesťanů s katolickou církví. Můžeme jistě pozitivně hodnotit jeho dobrou vůli, bystré vysvětlení některých tajemství víry, nikoliv však jeho výroky proti katolické církvi, zejména pokud jde o svátosti a hierarchicko-apoštolskou strukturu církve.
Stejně tak není správné tvrdit, že Luther měl zpočátku dobré úmysly, v tom smyslu, že teprve rigidní postoj církve ho donutil vydat se špatnou cestou. Není tomu tak: Luther sice skutečně chtěl bojovat proti obchodování s odpustky, ovšem mířil nikoliv na odpustky jako takové, nýbrž na ně jakožto součást svátosti pokání.

Reklama

 

Podobně není pravdou ani to, že by církev odmítala dialog. Luther vedl první disputaci s Johannesem Eckem, poté vyslal papež jako svého legáta kardinála Gaetana, aby s ním vedl rozhovory. Lze diskutovat o způsobech, nicméně co do podstaty učení, je třeba potvrdit, že církevní autorita se chyb nedopustila. Jinak bychom totiž museli připustit, že církev po tisíc let vyučovala víře chybně, ačkoliv víme – a to je zásadní prvek věrouky – že církev se nemůže mýlit v předávání spásy ve svátostech.

Osobní chyby a hříchy lidí církve nelze zaměňovat s chybami ve věrouce nebo ve svátostech. Ten, kdo tak činí, věří, že církev je pouhou organizací tvořenou lidmi, a popírá princip, že Ježíš sám založil svou církev a chrání ji při předávání víry a milosti ve svátostech prostřednictvím Ducha svatého. Jeho Církev není pouze lidskou organizací: je Kristovým tělem, v němž se projevuje neomylnost koncilu a papeže přesně definovaným způsobem. Všechny koncily mluví o neomylnosti magistéria v definování katolické víry. V dnešním zmatku však mnozí převracejí tuto skutečnost: považují papeže za neomylného, když mluví v soukromí, avšak považují za omylné to, co papeži v celých dějinách předkládali jako katolickou víru.

Zajisté uplynulo 500 let a není už čas na polemiku, nýbrž na hledání smíření. Nikoliv však za cenu pravdy. Netřeba působit zmatek. Pokud je třeba umět na jedné straně postihnout působení Ducha svatého v nekatolických křesťanech, kteří mají dobrou vůli a osobně nezpůsobili hřích rozdělení církve, nemůžeme na druhé straně přepisovat historii, to, co se událo před pěti sty lety. Jedna věc jsou dobré vztahy s nekatolickými křesťany dnes, s cílem přiblížit se plnému společenství včetně přijetí katolické hierarchie a apoštolské tradice podle katolického učení, jinou věcí je nepochopení nebo falsifikace toho, co se stalo před 500 lety, a katastrofálních následků, které poté nastoupily. Tyto následky jsou v rozporu s Boží vůlí: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21).

 

Zdroj: Vatikánsky rozhlas  Foto: Wikimedia Commons

6 Komentáře

  1. Děkuji redakci za tento článek, alespoň vidíme, jakým dogmatům musel čelit M. Luther před 500 lety. Celé učení katolické církve je založeno na řadě mylných chápání Písma. Tak jako Ježíš bojoval proti zákonictví farizejů a Pavel proti falešním bratřím, kteří slídili po jeho svobodě, tak i Luther musel bojovat proti mrtvému náboženství ve své vlastní církvi.
    Celé papežství je založeno na jednom velkém nepochopení Písma (Mt 16:18), které jim zatím nikdo nevyvrátil. Základ církve nemůže být personifikován jedinou osobou apoštola Petra.
    Ježíš o verš dřív oslovuje nestálého, impulzivního a vznětlivého Šimona a slibuje mu, že ho promění v člověka pevného, stálého a rozhodného jako skála a dává mu tuto přezdívku. Z celkové logiky Písma je zřejmé, že právě na této „skálovitosti“, čili na této proměně do Kristova charakteru, Ježíš zakládá svou církev (podle Mt 16:18) a názorně nám ji ukázal na rybáři Šimonovi, ale myšlena je pro každého.
    Proces této proměny „ve skálu“ (základ církve), nám právě Petr sám podrobně popsal krok za krokem ve 2Pt1:5-11.
    Ježíš nás naopak varuje, abychom nikdy nikomu neříkali „svatý otec“ (Mt 23:9).

    Odpověď
  2. Kdo je skálou, na které je možné jedině (vy)budovat Církev?

    Římskokatolická organizace postavila svoji církevní mocenskou a spasitelskou exkluzivitu na nepochopení Písma. To je celé.

    Ježíš sdělil v Mat 16 Petrovi… a potažmo i říká dnes nám všem, kristovcům, že skutečná Církev má být vybudována na Ježíši Kristu, Synu živého Boha. A k tomu dochází skrze duchovní zjevení této skutečnosti, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha. To je ta pointa. Petr se měl, jako jeden z pilířů tehdejší Církve, těchto instrukcí držet, a stejně tak máme činit i my dnes – a máme budovat Církev na Písmu / Slovu / Kristu, nikoliv na lidských tradicích a naukách, které jsou v rozporu s Písmem.

    Zjevení, o němž je řeč v Mat 16:17, dává Otec, když Duch Svatý sestoupí na člověka, dotkne se srdce člověka ve své moci, s pomazáním, a člověk najednou vidí v duchu, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha. Člověk je najednou vtažen do té reality. To je mocné. Dal to zjevení i Šimonovi, aby se mohl stát následně, v důsledku tohoto zjevení, Petrem. „Petrem“ zůstávat je však kontinuální proces, který je nutno zachovávat a znamená to jednoduše chození Duchem, žít uvnitř Boží přítomnosti. Každý z nás, kristovců, se jakoby v tomto smyslu stáváme „Petrem“, když máme toto zjevení od Otce – a žijeme takto budováni na skále – že Ježíš je Kristus. Takto se společně buduje Kristova Církev. A toto duchovní zjevení, že Ježíš je Kristus, má být stále živé v Církvi skrze důvěrný vztah s Otcem skrze Ducha Svatého. Osobně i v Církvi společně. Nemluvím o intelektuálním poznání, ale o duchovním zjevení (…nezjevilo ti to maso a krev, ale můj Otec…), poznání této reality v duchu, duchovní realitě, kterou Bůh vsazuje do našeho ducha. Spasení není mimo Ježíše Krista. Ježíš je hebr. Ješua (tzn. spasení, Jahve je naše spasení, Jahve zachraňuje → tímto je Ježíš). Tedy, je-li Církev plna z Ducha zjevení o Ježíši, Kristu, Synu živého Boha, je tam i realita toho, co Ježíš vydobyl na kříži – hojnosti spasení v každém ohledu ve jménu a osobě Ježíše, Krista, pro dnešek i věčnost. Tehdy, s tímto zjevením může a má Církev uplatňovat autoritu, co se svazování a rozvazování týče.

    Tento příběh v Mat 16 byl o zjevení identity, kým Ježíš je: Kristem, Synem živého Boha. Od toho se vše odvíjí.

    Kristus je tou jedinou skálou (petra), na které jsou budováni „skaláci“(petros) – tedy Kristova Církev.

    Odpověď
  3. … “církevní autorita se chyb neodpustila…”
    … “církev se v předávání spásy nemůže mýlit…”
    Pan Müller to zjevně nepochopil. Jakto, že se církev nemůže mýlit? Učedníci se tolikrát mýlili a nic nechápali. Pavel se musel u Galatských postavit i proti Petrovi, protože jednal pokrytecky a mlžil evangelium. Nevím tedy proč bychom my dnes měli být v něčem lepší? Jsme stále stejný rod, se kterým má Pán velkou trpělivost

    Odpověď
  4. 1) Ježíš dává Šimonovi jméno Petr dříve než při této příležitosti
    2) Když mluví o zbudování své církve, používá semitský výraz, překládaný jako ekklésia – shromáždění. S tím samým semitským výrazem se setkáváme mnohokrát ve SZ, kde je tak označováno „společenství vyvoleného lidu“. Židovské skupiny, které se pokládaly za Zbytek Izraele posledních časů (např. kumránští eséni) takto pojmenovávali sbory svých členů. Ježíš tento výraz přejímá a označuje jím mesiášké společenství a zároveň používá tento termín souběžně s termínem „nebeské království“, čímž naznačuje, že toto eschatologické společenství začíná organizovanou společností už na zemi, jejíž hlavu nyní ustanovuje.
    3) Učedníci, tedy ve většině přímí posluchači tohoto Kristova učení zakládají církev, označují ji jako církev (např. Sk 5,11 nebo 1Kor 1,2) a svolávají první koncily, ustanovují systém a dávají základ dnešní katolické církvi. Je tedy zajímavé, že tito přímí následovníci a současníci Krista, to pochopili špatně…a pak po 1500 letech přišel Luther, který to konečně najednou pochopil správně.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář