Loffeld, Jan: Když Bůh nikomu nechybí, Portál 2025
Knihu německého autora Jana Loffelda opatřili úvodem a doslovem Tomáš Halík a Tomáš Petráček. To samo by stačilo jako doporučení k četbě. Podtitul Úvahy o náboženské lhostejnosti k tomu ještě napomohl.
Text vychází z německé zkušenosti a patrně v mnoha ohledech se bude s českou situací shodovat. I v našem prostředí pozorujeme úbytek institucionálně věřících lidí, zejména katolíků. Jan Loffeld předkládá výsledky různých výzkumů, které dokládají to, co naplno říká titul knihy. Lidé přestávají chodit do kostela, náboženství je nezajímá, Bůh je jim lhostejný. Co si s tím počít? Jak tu situaci napravit? Je snad řešením přitlačit na pilu a být aktivnější? Co tak hledat nové způsoby hlásání evangelia, zintenzivnit sociální a pastorační služby církve? Být modernější a používat nové technologie a nekonvenční způsoby komunikace, nechat kázat ženy a sezdávat stejnopohlavní páry nebo se naopak stáhnout do historických vzorců zbožnosti dávných dob, kdy ještě fungovaly? Nikdo neví, co je správně a pravděpodobně není správně nic z toho uvedeného. Neexistuje jedno správné řešení.
Autor s lítostí konstatuje, že církev dnes nemá dobrou pověst. Skandály se sexuálním zneužíváním a zejména vyhýbavé reakce církevních představitelů po jejich odhalení církvi opravdu neprospěly. Církev také ztrácí kredit svou nepružností a zákonickým trváním na dávných předpisech, které už dnes ztratily smysl. A ano, často bývá přistižena v situacích, kdy jí jde o prestiž, o moc, o peníze a o politický vliv. Jistě že církev potkáváme v nemocnicích, věznicích nebo ve školách. Jenže už to není jen církev, kdo v těchto prostředích odvádí dobrou a důležitou práci, a možná někdy i lépe. K čemu církev, která dává odpovědi na otázky, jež nikdo neklade. V textu několikrát zmiňovaný 2. vatikánský koncil ještě dnes provokuje některé duchovní a chtěli by se vrátit ve způsobech zbožnosti do doby před jeho svoláním. To jsou šedesátá léta a ještě jsme se tím úplně neprokousali!
Jan Loffeld jako nejvýraznější autoritu cituje Tomáše Halíka. Ctí jeho zkušenosti duchovního v postsocialistické zemi, která rozhodně nemůže být považována za křesťanskou. A Halíkův pohled je také součástí navrhovaných opatření.
Uváděné analýzy podložené konkrétními výzkumy jsou velmi přínosné. Autor je vzhledem ke své příslušnosti ke katolické církvi poněkud ve svém vidění zastíněn. Proč vlastně chce, aby víc lidí chodilo do kostela a přispívalo na církevní provoz? Překvapivě a pokorně uznává, že lidé mohou dojít k plnosti a smyslu života i bez Boha. Píše, že možná lidé dnes necítí hlad po Bohu. Jako odpověď církve navrhuje větší pokoru, osobnější přístup, vyprávění osobních příběhů namísto teologického poučování. Doporučuje příklad osobním životem, méně institucionalizovaného církevního života a více osobních kontaktů.
Dovolila bych si nesouhlasit s tvrzením, že lidé nepociťují duchovní hlad. Myslím, že lidé jsou hladoví po Bohu, po duchovních prožitcích. Nespojují je však s podobou, jakou jim nabízí katolická tradiční zbožnost. Podle mého názoru se autor nejúžeji přiblížil podstatě věci v závěrečném odstavci svého textu. Ráda bych jej ocitovala: “Je dobré zmínit v tomto kontextu ještě jednou teologa Karla Rahnera. Zásadním způsobem změnil předlohu koncilní konstituce o církvi v dnešním světě Lumen gentium. V původním textu stálo ve smyslu teologie 19. století, že “světlem světa je katolická církev”. Karl Rahner vzal tužku, vyškrtl dvě slova: “ecclesia catholica” – a napsal “Kristus”.
Autor: Hana Pinknerová Datum: 25. dubna 2025 Foto: Portál
