Manželství: Co se spory, které se nedaří překonat?

Až budeme dokonalí, přestaneme se doma hádat. Opustíme zbytky starého člověka, který je prorostlý sobectvím, vznětlivostí a přecitlivělostí; nebudeme toho druhého podezřívat ze špatných motivů a konečně v každém rozhovoru pochopíme, co nám chce říct. Ale dnes, po dvaceti letech manželství, tuhle cílovou čáru zdaleka ještě nemáme na dohled.

Zatím „na tom makáme“ – při pořádání Manželských večerů jejich obsah sami posloucháme, a po těch letech už jsme některé principy dokonce začali praktikovat! Každý týden jeden z nás vymýšlí rande (věděli jste, že discgolf se dá hrát i po setmění, když dostanete k Vánocům svítící disky?), navzájem se chválíme pomalu za každou hloupost, při naslouchání druhému už občas vydržíme držet jazyk za zuby, naučili jsme se utnout hádku, když jsou s námi rodiče některého z nás nebo už je pozdě večer… a fakt se snažíme rychleji a ochotněji přiznat vlastní zavinění. Jak se každý sám víc učíme přijímat Boží odpuštění, máme ho víc i pro sebe navzájem. Prostě se máme rádi.

Ale může se někdy stát, že se konflikt prostě nepodaří vyřešit? Ó hrůzo! Jeden z nevlivnějších manželských terapeutů na světě, Dr. John Gottman, zjistil, že 69 % všech manželských hádek spadá přesně do téhle kategorie – nazývá je „neřešitelné problémy“. Gottman pozoroval, že když k němu páry chodily po čtyřleté pauze, pán možná přibral pár kilo, paní na sobě měla o něco tlustší vrstvu make-upu, ale hádali se o úplně stejné věci jako dřív, používali stejné fráze a planuli stejným zápalem! Páry se sice mohou učit jazykům lásky, komunikačním dovednostem, aktivnímu naslouchání atd., ale některé konflikty jako by byly „zažrané“ – ne a ne zmizet.

Na povrchu to třeba vypadá, že se pár hádá o peníze, ale ty jsou ve skutečnosti jen vrcholkem ledovce. Někde pod hladinou se skrývají velké životní sny a základní hodnoty. Ano, mluvíme o ledovci, z něhož jen desetina ční nad hladinu a zbývajících 90 % se skrývá pod vodou – a o kapitánech, kteří se diví, jak mohli uvíznout, když se přece k ledovci sotva přiblížili.

Eidam, nebo ementál?

Když už jsem zmínil peníze, dovolte mi osobní příklad. Když třeba obracím v ruce korunu, živě si představuji, že kdybych ji ušetřil, dala by se někomu darovat, s její pomocí třeba někde v Africe postavit studnu s křišťálově čistou vodou. Úplně vidím ty usměvavé tvářičky dětí, které by už nemusely vědět, co je to úplavice. Zdaleka nejde jen o to, jestli do košíku v obchodě hodím nejlevnější eidam, nebo mnohem chutnější ementál – jde mi přece o to, jestli se jako Ježíš vzdám svého pohodlí a přinesu jednu maličkou oběť. Obětuji požitek z dobrého sýra, a zatímco budu přežvykovat levnější bílkovinu nevýrazné chuti, budu mít někde vevnitř jistotu, že tím aspoň trochu dělám něco pro jednoho z těch maličkých, jako bych to dělal pro svého drahého Pána.

Moje manželka taky vybírá sýr do košíku a taky jí při tom nejde o sýr nebo o těch pár korun. Je pro ni důležité vědět, že je Boží milovaná dcera. Že Bůh nechce, aby trpěla a přežívala jako poustevník, ale aby opravdu žila. Že nám dal práci, příjem a možnost koupit dětem něco dobrého, co si opravdu užijí. A tak si čas od času připomenout, že Bůh stvořil tak skvělou věc, jako je ementál, který se rozplývá na jazyku a stává se tím takovou malou modlitbou chvály Stvořiteli za zelenou trávu, pasoucí se krávy, plnotučné mléko a vynalézavost švýcarských pastevců, kteří z toho všeho nějakým zázrakem umějí vyrobit úžasné kolo sýra. Buď Pánu čest!

No a je to tady – nestranný pozorovatel by si možná řekl, že hádat se o to, jaký koupíme sýr, je nesmysl. Ale někde pod povrchem sporu se skrývají naše životní sny: na jedné straně sen o štědrosti a službě a na straně druhé sen o Boží péči a zaopatření. Vzdát se jich by znamenalo vzdát se toho, co považujeme za Boží vklad do našeho života – principů, pro které nám hoří srdce. A těch se opravdu tak snadno vzdát nechceme.

Co s tím? No, nejlepší je úplně se problému vyhnout. Jestli si někdo z laskavých čtenářů zatím životního partnera nevybral, nechť si takový krok opravdu pořádně rozmyslí, protože stejné životní hodnoty jsou něco jiného než ty nejladnější křivky, nejvybroušenější vtip, ba dokonce víc než neuvěřitelně shodný hudební vkus. Pokud je pro jednoho z partnerů tím nejvyšším cílem žít pro Boha, a pro druhého ne, je na „neřešitelný“ konflikt zaděláno. A to zdaleka nemusí platit, jen když jeden z partnerů není věřící. I proto je síla sdílených hodnot jedním z velkých témat rozhovorů párů na kurzu Příprava na manželství – protože ne vždycky na ně v každodenním zamilovaném vrkání dojde.

Když jsem nedávno četl rady pro začátek dospělosti od kazatele Johna Pipera, v prvním bodě měl jasno: „Kdyby mi dnes bylo 22, vzal bych si horlivou věřící ženu, která by se nebála rizika a šla by pro Ježíše kamkoli na světě. Vlastně bych si znovu vzal svou manželku.“ I tohle mi zní v hlavě, když se letos po dvaceti letech manželství rozhodujeme jít společně na plný úvazek do služby – a díky Bohu to oba vidíme stejně. 

Bobřík mlčení a hon na škodnou 

Profesor Gottman říká, že párům nepomáhá dlouhodobé konflikty řešit, ale zvládat, protože jsou oblasti, ve kterých až do naší smrti napětí nepoleví. Vždycky to bude takový „osten v těle“. Konflikty možná nezmizí, ale dá se s nimi žít.

Prvním krokem je objevit…

Autoři: Jakub a Dagmar Güttnerovi Foto: CC Search – ilustrační

Kroky ke zvládání konfliktů najdete v článku, který v plném znění vyšel v březnovém čísle měsíčníku Život víry. To se tématu konfliktů v manželství věnuje i v dalších příspěvcích. Jaká omluva přináší smíření a jaké se raději vyhnout? A co když je služba v církvi pro partnery spíše hradbou než pojítkem? Na otázky hledají odpovědi např. Dalimil Staněk nebo Pavel Raus. 

V časopise dále najdete rozhovor s ředitelem Dětské misie Zbyškem Šikulou, který mj. prozradil, že sám jako dítě v nedělní škole občas připravoval učitelkám horké chvilky. Úvodník Dana Drápala si všímá současného trendu odstraňování soch významných osobností a Jan Gregor zase shrnuje priorit rodinné politiky nové vlády. Za hranice naší země se můžeme podívat v textu o novém žebříčku zemí nejnebezpečnějších pro křesťany a také v článku Jitky Evanové o 30 let trvající aktivitě modliteb za svět islámu. 

Nechybí ani virtuální rozhovor s historickou osobností, tentokrát s Wilhelmem Buschem – evangelistou, který se obrátil v zákopech první světové války, nebo příběhy čtenářů. Sára Smetanová sdílí svou zkušenost s poruchami příjmu potravy. Číslo doplňuje recenze nové knihy od farářského dua Pastoral Brothers, ohlédnutí Tomáše Dittricha za životem J. A. Komenského a další články.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Tags: ,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář