Marek Macák: Manželství není lékem na osamělost

V církvi stále přetrvává názor, že by se ideálně každý měl oženit a každá vdát. Někteří lidé si neodpustí nevhodné, zraňující připomínky. Setkal jste se s tím někdy osobně?

Já jsem v tomhle dost odolný (smích). Lidé musejí zajít hodně daleko, abych se cítil zraněn nepřijetím. Tolik jsem to neprožíval, ale poznámek bylo hodně, z různých stran. To, co svobodné lidi ale zraňuje nebo obtěžuje nejvíc, nejsou přímé výpady babiček s otázkou, kdy už budou mít partnera a rodinu, ale spíš předpoklad, že svobodní nemají mezi dospělými co dělat. Nepočítá se s nimi. Řekne se „všichni jste zváni, přiveďte své manželky a děti“ – a svobodní zůstanou tak nějak viset ve vzduchu. Nebo když se kazatel modlí, aby lidé našli partnera, kterého „každý někde určitě má“… Vůbec se pak nerozvíjí biblická představa o tom, že pro mnoho lidí je svobodný život dobrým Božím záměrem. Že být svobodný je plnohodnotná varianta. Lidé se pak zaseknou jakoby „v čekárně“ a žijí s pocitem, že život ještě nezačal, očekávají vykoupení ve formě manželství. Představy o něm jsou pak zidealizované a to posléze případné manželství nemusí unést.

 

Proč jsme vlastně v církvi tolik zaměření na rodinu? Tušíte, jak to vzniklo?

Podle mě jsme v tomhle světští. Kultura církve je za okolní kulturou vždy posunutá přinejmenším o několik desetiletí. A běžnou součástí naší kultury ještě před pár desítkami let bylo to, že „normální“ člověk si někoho vzal a měl děti. To byl smysl života. Nukleární rodina jako základ státu i církve. Pro křesťana tohle ale nemůže být smysl života. Pro křesťana je rodina součástí širšího povolání. A to povolání sdílí se svobodnými lidmi. Základní rodinou křesťana je živé společenství s lidmi, ke kterým nás Kristus přivedl, a takovéto vztahy přesahují nukleární rodinu.

Představa, že partnerský vztah je to, co člověka „zachrání“, mi připadá velmi tělesná a také nerealistická. A je v tom skrytá ještě další představa: Že nelze žít bez sexu nebo že je to nějaká tragédie. V tom jsme v našich představách i praxi obvykle zajedno se světem, i když to naplno řekne málokdo.

 

Jak se může svobodný člověk vyrovnat s tím, že (zatím) nemá partnera? Jak nežít v té „čekárně“?

Rozhlédnout se kolem sebe, kdo co potřebuje a k čemu tady můžu být. Svobodní lidé často mají spoustu možností, zdrojů, času a emoční energie, které si třeba Pán Bůh chce použít, ale oni to nevidí, protože čekají, že spustí program „investuju do života“ až ve chvíli, kdy bude s kým. A zapomínají, že už je s kým. Když znám Krista, je s kým do života investovat.

Pomůžou příklady svobodných lidí, kteří druhým ukážou, jak tráví čas, že mají spoustu přátel, kteří potřebují někoho staršího, kdo má na ně prostor, kdo má domov, kam je může pozvat, kdo vytvoří domov pro unavené manžele, kteří si potřebují odpočinout od dětí nebo i jeden od druhého. Neutápět se v sebelítosti, že nám náš hlavní program nevychází, nesnažit se to vynucovat na Hospodinu. Otevřít se přátelstvím, ve kterých nebudu sdílet jen to, co mě trápí jakožto svobodného člověka, ale budu se ptát a zajímat se o druhé. Jednou z největších výzev pro svobodného člověka je neuzavřít se sám do sebe a neupadnout do sebelítosti. Sebelítost je jeden z nejhorších hříchů současného křesťanství (týká se zadaných i svobodných), protože se v tu chvíli činíme zbytečnými, ačkoli máme co dát i co přijmout. Ve službě druhým totiž člověk přijímá nejvíc.

 

Mimo církev vidíme opačný trend – zůstávat delší čas bez (stálého) partnera. Podle některých odborníků se dnes mladí lidé seznamují mnohem méně a později, protože jim stačí najít si náhražku na internetu. Může trend být dlouho single souviset se snadnou dostupností pornografie?

Jako psycholog jsem se tím nezabýval, neznám žádný výzkum, ale určitě může. Pornografie nabízí instantní pseudovztahové naplnění, které nijak nesouvisí s realitou. Je to virtuální iluze intimity, kterou jen tak nějaké chození s někým neporazí. Aspoň ne v hlavách mnoha současníků. Lidé, kterým je devatenáct nebo dvacet a začínají si někoho reálně hledat, už za sebou mají někdy i tisíce hodin sledování porna a mají ho kdykoli po ruce. Pornografie zanechává člověka v trvalém bažení po někom, sexuálním i vztahovém, ale nenaučí, jak s někým mluvit, jak se o druhého zajímat, jak budovat vztah, který může směřovat k opravdové intimitě. Lidé si podvědomě vybírají lehčí cestu, která je z dlouhodobého hlediska zničující.

Nepomáhá ani to, že máme spoustu společenských jevů, které znemožňují lidem budovat schopnost spolu mluvit tváří v tvář. Zvlášť když se prezentuje idealizovaná podoba partnerského vztahu bez krizí a když se krize prezentuje jako přímá cesta k rozchodu. To se pak nedá smysluplný vztah vystavět a perspektivní vztahy nemají jak dozrát.

 

Vidíte ještě jiné důvody toho, že lidé zůstávají dlouho svobodní?

Představa, že člověk pozná, s kým má před Bohem navždy spojit život, podle toho, jak se s ním teď cítí, vytváří tlak, který není k žití. Představa, že to záleží na mém subjektivním rozlišení a na mých emocích, má za následek to, že lidé jdou do vztahu buď zbrkle, protože to je příliš složité, anebo to donekonečna odkládají, protože si nedokážou být jistí, že to je už ono.

Proto potřebujeme obnovit přemýšlení o manželství jako o závazku, který není jenom rozhodnutím dvou lidí, ale který vychází z naslouchání Bohu uprostřed společenství lidí, kteří nás znají. Potom se manželství stává společným, shůry přijatým úkolem, v němž se učíme milovat jeden druhého. Jeden můj oblíbený teolog říká: „Nikdy si nevezmete člověka, o kterém si myslíte, že jste si ho vzali.“ Protože každý se vyvíjí, mění se. Vždyť po pár letech nepoznáte ani sami sebe. A pak přichází otázka, zda „to vyprchalo“, anebo zda jsme v projektu, který je Boží, a proto v něm hledáme cestu dál.

 

text a foto: Lucie Vlasáková

 

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v únorovém čísle časopisu Život víry (2019/2) v rámci tématu „Nezadaní v církvi“. Číslo dále nabízí rozhovor s manželi Rectorovými, kanadskými misionáři, kteří v něm např. vysvětlují, proč pořádají v Jihlavě kurzy malování pro veřejnost, vyprávějí, co jim v krizi zachránilo manželství a co se snaží naučit americké studenty přijíždějící za nimi na učednický program. Také zde najdete rozhovor s americkou kapelou Christafari, shrnující komentář Arnošta Kobylky k církevním restitucím, příběhy čtenářů, knižní recenze, zprávy a mnoho dalšího.

Více na www.zivotviry.cz.

 

 

Kategorie: Lifestyle

Tags: ,

3 Komentáře

  1. … a čo sebectvo … neostávajú mladí sami preto, že nie sú ochotní prevziať zodpovednosť za rodinu, lepšie a ľahšie je starať sa sám o seba, rozhodovať sa sám. Samotári bývajú neprispôsobiví, autoritárski a urážlivý – moja skúsenosť.

    Odpověď
  2. Manželství že není lékem na osamělost? Ale proč potom řekl Bůh: není dobře člověku samotnému, čím myslel, že muž a žena žijící společně, jsou tím základem, jak samotu překonávat? A až potom je na řadě společenství dalších lidí.
    Spíš bychom si měli přiznat, že přibývá lidí, kteří pro manželství nejsou vhodní. Pochopitelně, neměli bychom je do manželství v žádném případě nutit, ale aspoň přemýšlet o příčinách.

    Odpověď
    • Slovo Boží je jedna věc a jak se k tomu člověk postaví, jestli to slovo naplní, je přece druhá věc. Ukážu to trochu vulgárněji: 1 Kor 7 2:“ ,,, ale abyste se vyvarovali smilstva, ať má každý muž manželku a každá žena manžela“. Když ten druhý odpírá systematicky? v 5: „Neodpírejte se jeden druhému..“ Ale na to se nedá uvalit sankce. Oni se prostě budou odpírat a ještě se budou cítit čistšími než ten druhý.
      Výsledkem je, že manželství neřeší sexuální potřeby. A Slovo přece platí – jako Boží možnost. Co se děje, je možnost, kterou zvolili lidé.

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář