Tak si říkám, že je paradoxní, jak se my křesťané často neumíme odrazit od startovní linie. Řekneme Bohu, že mu dáme život, jsme nadšení z nových perspektiv a podnětů, a když pak dojde na lámání chleba, a na cestě za ním nás začnou bolet nohy, je hned po ruce otázka, zda se nám tam vlastně chce být, a jak by bylo jinde, anebo zda ta nepěkná realita, ve které něco bolí, není náhodou virtuální.
Nechci zlehčovat duchovní znejištění, ani si nemyslím, že zdravá víra nemá místo pro pochybnost, spíš naopak. Ale neustále se ptát, zda o toho Hospodina vlastně stojíme, anebo ne, je pod Jeho úroveň. Někdo stvoří vše, co je, pak se tím nechá semlít a vyjde z toho vítězně, a pak toto vítězství sdílí s těmi, kdo si to ani v nejmenším nezaslouží.
S lidmi, kteří jej pouráželi tak, že je div, že to tady rovnou netípne. A milí malí lidé, kteří dostali podíl na tomto zázraku, pak hledají jednu věc za druhou, u které by mohli Nejvyššímu říct: „Hele, tady to si představuju jinak. Tady bys měl skákat trochu výš, víš? Pane Bože, hop! No ták… Hele, tobě to nějak neskáče, já vlastně nevím, co jsi zač.“
A Stvořitel, který udržuje bytí a dává svým tvorům dech do chřípí, se zas jednou zahledí na kříž, a řekne si, že i přes všechnu svoji nepřizpůsobivost mu přeci jen zůstává ještě dost milosti, na to, aby to s námi neskončil. Naopak, už od dob praotců, žalmistů a proroků pořád dokola poslouchá lidské stížnosti na Boží svobodu, a láme si hlavu i tělo nad naším nepochopením skutečnosti, že jsme vskutku jen velmi malí páni. Ještě že nejsem Bůh.