Mariam Ibrahímová: Bůh mě ve vězení ochránil

Případ křesťanky, která byla v Súdánu odsouzena k smrti za „odpadlictví od islámu“ a posléze ve vězení také porodila dceru, před několika lety rezonoval nejen mezi křesťany po celém světě. Na Súdán kvůli ní tlačily západní vlády i lidskoprávní organizace a její osvobození, následný odlet ze země a setkání s papežem Františkem sledovala i sekulární média. Sama Mariam Ibrahímová nyní s několikaletým odstupem svůj příběh vyprávěla pro časopis Život víry. 

Vychovala vás křesťanská maminka, ale váš otec byl muslim. Jak jste se sama stala křesťankou? Co vás přesvědčilo o tom, že Ježíš je tu i pro vás osobně?

Způsob, jakým se maminka modlila, a to, jak zvládla všechny náročné věci, které ji v životě potkaly. Žili jsme v nepřátelském prostředí, a ona byla vlídná, laskavá, milosrdná; i když se jí třeba posmívali kvůli přízvuku… Viděla jsem, co znamená být křesťanem. 

Vždy bylo tajemné, když si sedla a během těžkých chvil se modlila. A věci pak dopadaly tak, jak se za ně modlila. 

Vzpomenete si na něco konkrétního?

Říkali jsme jí například, že se někoho bojíme. A ona nám odpovídala: „Nebojte se, já si o tom promluvím s Ježíšem a on se to postará.“ Pochopila jsem, že se na Boha můžu spolehnout, i když nemám otce.

Jak se vaše osobní víra dál upevňovala?

Byl to dlouhý proces, který začal už ve škole, kde jsem poznala pravdu o islámu a odmítla jsem ho přijmout. V té době jsem nebyla silná křesťanka. Každý den jsem musela studovat Korán, hadísy (vyprávění o Muhammadových skutcích), sunnu (soubor Muhammadových výroků a činů) a fikh (výklad šaríe). Musela jsem umět spoustu pasáží z Koránu nazpaměť. Bylo v něm mnoho rozporuplných míst, na která jsem se chtěla zeptat. Jenže klást otázky o Koránu je zakázáno. Jednou jsem se ve slohové práci zeptala, proč muž může mít více žen, ale žena nemůže mít více mužů. Učitelku to rozzuřilo a dostala jsem rákoskou. Mohli nás ale trestat i bičem… 

To byl důvod, proč jste nechtěla být muslimkou?

Učili jsme se, že Alláh je milosrdný a odpouští, ale pouze těm, kdo se mu podřídí. Učili jsme se nazpaměť súru 9, kde se v pátém verši píše, že muslimové musejí pozabíjet všechny modloslužebníky. Tam, kde jsou muslimové v menšině, prosazují mír, protože chtějí přežít. Pokud jsou ale ve většině a mají moc, tak jako v Súdánu, začnou bez milosti uplatňovat šaríu. Říkám to s úctou ke všem muslimům – někteří nepraktikují celé učení islámu. 

Proto jsem nechtěla islám přijmout. Líbila se mi víra mojí maminky. Náš kněz nás učil, že víru musíme prokazovat skutky, tím, jak se chováme k ostatním. Ježíš nás nikdy nevybízí, abychom někomu ubližovali. Nemáme nikoho ani soudit. 

Dostudovala jste?

Muslimové se učí, jak křesťany obelstít, a proto si myslí, že se o to snaží i křesťané. O mně si ale učitelé a spolužáci mysleli, že jsem pouze dallin (nepraktikující muslimka). Jednou mě učitelka vyzvala, ať se jdu s ostatními dívkami modlit do mešity. Pochopila jsem, že to nebude obyčejný školní výlet. Nevěřící nemůže jen tak vstoupit do mešity, protože je „nečistý“. I muslimové se musejí před vstupem nejprve očistit. U mě navíc čekali, že konečně odříkám šahádu (vyznání, jímž se člověk stává muslimem). Stály jsme s učitelkou v umývárně v trapném tichu, obě jsme věděly, co se ode mě očekává. Beze slova jsem odešla a ze školy mě v mých šestnácti vyhodili. 

Dostudovala jsem později díky podpoře otce Johna, nejdříve střední katolickou školu a potom medicínu na univerzitě v Chartúmu. Maminka zemřela pár měsíců před mou promocí. 

Jak jste se tedy seznámila se svým budoucím manželem?

Danielova rodina pochází z Jižního Súdánu, ale museli utéct před válkou. Jeho sestra zůstala v Chartúmu a Daniel utekl do USA, kde pracoval jako právník, dostal americké občanství. Poznala jsem ho, když si se sestrou volali přes Skype. Později přijel do Súdánu navštívit svoji rodinu, to jsme se poprvé setkali osobně – a po nějaké době jsme se vzali. 

Jak se na sňatek tvářila jeho rodina?

V Jižním Súdánu mají jiné tradice. Ženy mj. musejí před uzavřením sňatku, který schvaluje rodina, podstoupit několik zkoušek. Poslední z nich je, že musí prokázat, že je plodná – musí počít dítě. Musíte tedy mít sex, ještě než se s mužem oficiálně vezmete. To jsem odmítla, ale i tak rodina naši svatbu schválila. 

Jak se váš život změnil?

Vzala jsem si nejstaršího syna z rodiny, což v naší kultuře znamená, že jsem se musela postarat i o jeho rodiče a sourozence. Pokud se ale mělo o něčem rozhodovat, byla jsem ta poslední. Je těžké to změnit, protože když něco řeknete, nikdo vás nepodpoří. O těchto věcech se vůbec nediskutuje, bere se to jako daná věc. 

Cítila jsem se osamělá a odmítnutá a mé pocity ještě zesílily poté, co se Daniel vrátil do USA. Peníze, které nám posílal, rodina rozhazovala. Protestovala jsem, v té době už jsem čekala naše první dítě. Brzy jsem se pro jeho rodinu stala problémem. 

Po modlitbách jsem se rozhodla, že se vrátím domů, do Chartúmu. Moje maminka dřív pracovala pro jednu arabskou rodinu, která si nás oblíbila. Podpořili mě v mém plánu založit farmu. Dařilo se mi, v sezoně jsem zaměstnávala až dvě stě žen. 

A pak jste byla zatčena. Proč?

Protože jsem si vzala křesťana. Nevěděla jsem, že tím porušuji zákon. Považovali mě totiž za muslimku: Každý, kdo má otce muslima, je automaticky muslim. A muslimka si nesmí vzít křesťana. 

Jak se to stalo?

Vrátila jsem se z práce, ale přišla si pro mě…

Ukázka z rozhovoru ze zářijového čísla Života víry. Mariam Ibrahímová v něm dále mluví o tom, jak z ní ve vězení imám vyháněl démony nebo jak rodila v řetězech, o lásce k nepřátelům, ale také o nových začátcích ve Spojených státech a pomoci dalším „Mariam“.

Nové číslo Života víry má témat „Když láska skončí“. Během svatebního obřadu si lidé slibují, že spolu zůstanou, „dokud je smrt nerozdělí“. Co když se ale vztah dostane do bodu, kdy už společná cesta dál není možná? Může se křesťan rozvést? Co o tom říká Bible? Hrozí rozvody i v našich společenstvích? Jak touto situací provést děti? K tématu dále přispívají Dana Staňková, Jiří Marek, Milena Mikulková a Jakub a Dagmar Güttnerovi. O nových začátcích píše Jan Hučín.

V časopise si dále můžete přečíst o životě mezi tanzanijskými Masaji nebo o ochranovských misionářích mezi otroky v Karibiku.

Nechybí ohlédnutí za Křesťanskou konferencí, ať už v reportáži, nebo článku Lubomíra Ondráčka o stopách nadpřirozena v přirozeném světě. 

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.

Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Autor: Tomáš Coufal, Jitka Evanová

Foto: Tomáš Coufal – Život víry

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář