Životopisnou knihou o svém zakladateli oslavilo římskokatolické společenství Opus Dei (Dílo boží) 90. výročí svého vzniku.
Španělský kněz Josemaría Escrivá de Balaguer y Albás (1902–1975) založil prvotní společenství 2. října 1928, pouhých tři a půl roku po svém vysvěcení, se záměrem vést věřící ke svatosti prostřednictvím každodenního křesťanského působení ve světě a každodenní zbožnosti. Autorem knihy Poslední z romantiků s podtitulem Svatý Josemaría v jedenadvacátém století je Msgr. Mariano Fazio (*1960), argentinský kněz, který je od roku 2014 generálním vikářem prelatury Opus Dei. Se zakladatelem se setkal ve 14 letech, kdy Josemaría Escrivá navštívil Argentinu, nadchl se pro Opus Dei, stal se nejprve laickým numerářem a roku 1991 knězem.
V rozhovoru pro katolický server Aleteia (zde) zdůvodnil titul své knihy tím, že Escrivá se za romantika sám považoval. Obdivoval prý romantické umělce 19. století kvůli jejich lásce ke svobodě, protože svobodu považoval za základní předpoklad rozvinutí lásky k Bohu i bližním.
Tvar získalo Josemaríovo hnutí ve 30. letech minulého století. V prosinci roku 1933 bylo v Madridu otevřeno první centrum hnutí – domov pro formaci katolických studentů – a následujícího roku vyšla poprvé kniha, která roku 1939 získala svou konečnou podobu a název Cesta. Tento vývoj byl završen schválením společenství madridským biskupem roku 1941. Kniha se mezi římskými katolíky rychle šířila a podílela se k expanzi hnutí do celého světa. K ní jistě přispělo i to, že roku 1946 Escrivá přesídlil do Říma. Následujícího roku ho papež Pius XII. jmenoval „domácím prelátem Jeho Svatosti“. Josemaría Escrivá se svým poselstvím v dalších třiceti letech mnoho cestoval a po návratu z jedné z cestu roku 1975 zemřel. V době jeho smrti mělo společenství údajně asi 60 tisíc členů. Roku 1982 ustanovil papež Jan Pavel II. Opus Dei jako „osobní prelaturu“, tedy útvar v čele s vlastním ordinářem, nazývaným v tomto případě „prelát“, který je tak vyňat z pravomoci místního biskupa. Roku 1992 byl Escrivá blahořečen a roku 2002, pouhých 27 let po své smrti, svatořečen.
Členství v Opus Dei má několik forem. V centrech prelatury obvykle žijí v celibátu tzv. numeráři a kromě řízení duchovních aktivit centra se starají o formaci supernumerářů i kněží, kteří k hnutí patří. Supernumeráři tvoří největší část sdružení: bývají to muži a ženy žijící v manželství. Center má prelatura v současnosti po světě asi 1 700 a provozuje stovky škol. Počet členů je odhadován na téměř 90 tisíc. U nás začalo Opus Dei působit v roce 1990 nebo 1991 (zdroje se rozcházejí); počet členů se odhaduje asi na stovku a pravidelné aktivity se podle české prezentace (zde) konají v šesti českých a moravských městech.
Opus Dei je bezpochyby úspěšné společenství; je jedním z těch, která jsou řazena mezi tzv. nová hnutí v církvi (rozumí se: římskokatolické) a jejichž vznik a postupné získávání důvěry ze strany církevní hierarchie jsou jedním z nejdůležitějších fenoménů vývoje římskokatolické církve ve 20. století. Nová hnutí to především kvůli svému laickému charakteru neměla a nemají v církvi zcela jednoduché, ale Opus Dei je chápáno jako kontroverzní společenstvím ještě ze zcela jiných důvodů, a to dokonce nejen v rámci církve, ale i ve společnostech, v nichž ve větší míře působí. Kritici (často sami římští katolíci) poukazují hlavně na dvě oblasti.
Především je to moc a vliv organizace, která navíc navenek působí velmi tajemně (typická je například absence jasného veřejného označení jednotlivých center). Je sice nutné odmítnout bulvární nadávky „vatikánská mafie“ nebo „chobotnice boží“ („Octopus Dei“), ale o mimořádném vlivu organizace na vatikánské ústředí svědčí například i rychlost svatořečení zakladatele. Jedinečnost postavení Opus Dei v církvi se odráží i v tom, že je stále jedinou osobní prelaturou v jejích dějinách. Ještě vážnější než poukazování na značný a neprůhledný vliv na dění v církvi je ale obvinění, že členové Opus Dei vytvářejí neprůhledné sítě v oblasti světské politiky a ekonomiky. Počet členů Opus Dei ve vrcholných politických a ekonomických kruzích prý není zanedbatelný. Velmi často bývá navíc diskutována inklinace těchto sítí k pravicovým, anebo dokonce diktátorským režimům zvláště v Jižní Americe.
Druhou oblastí kritiky Opus Dei je pak formace jeho členů, zvláště supernumerářů, jež je považována za extrémně náročnou, manipulativní a elitářskou. I velmi seriózní instituce, jako např. INFORM britské socioložky Eileen Barkerové, poukázaly na podobnost Opus Dei s problematicky radikálními novými náboženskými hnutími. Nadávka „katolická sekta“ je opět bulvárním vyjádřením, ale náročné situace příbuzní členů Opus Dei anebo bývalí členové patrně skutečně prožívají. Výjimečnost formační práce Opus Dei v rámci katolické církve tak dosvědčuje i existence odpadlických organizací, zaměřených na psychologickou a pastorační pomoc těm, které organizace zklamala. Jedno svědectví bývalého člena otiskl i časopis Dingir 8 (1), 2005, str. 33–35, jako čtenářskou reflexi.
Kritice a námitkám se organizace Opus Dei samozřejmě brání a to, co považuje za nedorozumění nebo za svůj pokřivený obraz, se snaží vysvětlovat. Kromě několika kritických knih je tak v češtině k dispozici i kultivovaná obrana Případ Opus Dei katolického autora Vittoria Messoriho (Brno: Cesta 1998).
Mezi kritiky prelatury Opus Dei bychom mohli zařadit i populárního autora Dana Browna, v jehož Šifře Mistra Leonarda (2003) vystupuje Opus Dei ve značně negativní roli (téma zpopularizoval i film z roku 2006). Není ale jisté, zda zjevná nadsázka v Brownově fikci nakonec kritiku Opus Dei v důsledku spíše neoslabila. Obhájci organizace (například i ve výše zmíněném rozhovoru) totiž mají možnost Brownova umělecká „obvinění“ snadno vyvrátit a odmítnout, a tím bagatelizovat a oslabit i ty kritické podněty, které stojí na daleko pevnějších základech.
Autor: Zdeněk Vojtíšek Zdroj: Náboženský infoservis Foto: Prelát Opus Dei Fernando Ocáriz, opusdei.org
