Nebezpečí v církvi

Možná to zní někomu zvláštně, ale v církvi na člověka mohou číhat jistá nebezpečí. Nemyslím tím to mediálně vděčné zneužívání dětí, byť se jedná o něco opravdu ohavného. Mám na mysli nebezpečí, před kterým jsme v Písmu neustále varováni: FALEŠ – falešní proroci, falešní učitelé, falešní apoštolové, falešní bratři, falešné poznání, falešné učení. Falešné (zfalšované) vypadá sice jako pravé, ale není.

Jelikož se nechci zaměřovat na nešvary jiných církví, nabízím pohled duchovního v charismaticko– evangelikální části Kristova těla, kde se nějakých 30 let svého dospělého života pohybuji. Zaměřím se na dvě oblasti, které spolu úzce souvisí a vypovídají o mnohém (ne-li o všem) – a které může vnější pozorovatel i člen společenství relativně lehce rozsoudit bez toho, že by se pouštěl na tenký led souzení druhých a souzení jejich motivů. Jedná se o následující dvě věci: co se káže a jak se to káže.

Co se káže

Zjednodušeně lze říct, že kázat by se mělo Boží slovo, ne názory kazatele nebo módní učení a doktríny. A jakmile se kážou vlastní názory, vlastní pochopení Písma nebo nějaká ta módní učení, má to být jasně řečeno a ne vydáváno za jediné pravé Boží slovo. Často se lze setkat s tím, že nějaké učení je prezentováno jako něco nezpochybnitelného, co je duchovnímu člověku přeci z Písma jasné. Takto jsou prezentována například problematická učení vycházející z Hnutí pozdního deště, učení triumfalismu, Království nyní atp., která jsou považována za moderní modifikace postmilenialismu. (Můj názor je, že postmileniální víra v sobě skrývá nebezpečí, že „vítězná církev“ spolu s Židy a muslimy přivítá antikrista v domnění, že je to Kristus).

Obecně se problematická učení vyznačují tím, že některé pravdy Písma přeakcentují a některé potlačí, nebo nějakou „pravdu“ nově objeví a na ní postaví vše. Někteří kazatelé, proroci a učitelé pro svůj originální výklad Písma argumentují „zjevením“ nebo „vhledem“, který jim osobně nebo nějaké skupině (třeba proroků, týmu přímluvců atp.) dal Duch svatý a který význam původního textu posouvá či dokonce mění. Někdy původní text parafrázují tak, aby onen význam byl změněn. Jindy zase autoritativně proklamují a předkládají k víře něco, co oporu v Písmu nemá vůbec – jedná se čistě o nějaké zjevení či náboženskou konstrukci. Proto je dobré znát Písmo v souvislostech a být jako ti ušlechtilí Berojští.

Stejně jako mnozí spatřují v mariánském uctívání inkarnaci starých pohanských kultů, tak jiní rozeznávají v těchto módních doktrínách inkarnace starých křesťanských herezí. Myslím, že si málo z nás uvědomuje, jak blízko má někdy dnešní charismatická zbožnost k odmítané středověké mystice inspirované řeckých platonismem a novoplatonismem. Nebo dokonce k esoterice. Podobně staré a překonané alegorické výklady Písma připomíná dnešní hledání duchovních významů v narativních textech Starého i Nového zákona nebo vztahování prorockých textů určených pouze Izraeli na novozákonní církev.

Pamatujme tedy, že je dobré sledovat, zda vykladač Písma do něj nevkládá něco, co v něm v daném kontextu zkrátka není.

Jak se to káže

Způsob, jakým se káže, je dalším důležitým ukazatelem. Kdo se v rámci svého studia potkal spřednáškami z psychologie, nejspíš se dozvěděl o známých „fíglech“, které se používají k ovládání a manipulaci posluchačů. Jedním z nich je výzva, aby posluchač odložil rozum – a udělal to či ono nebo přijal nějaké „poselství“, „pravdu“. S podobnou výzvou se v našich církvích lze setkat relativně často.

Dalším z fíglů je předem označit potenciálního odpůrce za „nepřítele“ (např. „vždy, když toto kážu, tak se objeví ďábel a začne oponovat“), za duchovně nezralého, tělesného, farizejského, ustrašeného… lze libovolně doplnit cokoliv, co je v dané skupině a chvíli považováno za špatné, méněcenné, neduchovní či diskvalifikující (v sociální skupině se pravidelně vyskytuje role na okraji skupiny, která je pro většinu skupiny snadno napadnutelnou atrapou nepřítele). Manipulátoři také používají to, že posluchače vedou k činění něčeho proti své přirozenosti, svému přesvědčení nebo svědomí a využívají k tomu efektu deindividualizace (davový efekt, skupinový tlak) – „pojďte společně dopředu a udělejte něco bláznivého, shoďte ze sebe tu falešnou důstojnost“; „postavte se a zvedněte všichni ruce“; „začněte všichni mluvit nahlas v jazycích“; „otevřete ústa a prorokujte“ atp.

Mezi manipulativní techniky patří také nepřirozené používání hlasu, intonace a hlasitosti, nepřiměřené zapojování emocí, zejména při hovoru na mikrofon. Lze se i setkat s vydáváním různých zvuků do mikrofonu – foukáním, dýcháním, slastným mručením (takové to hmmm)… Někteří používají rytmické opakování frází nebo slov („oheň, oheň, oheň“; „víc, víc, víc“…) a často je řeč podmalovávána hudební kulisou. Hudba může působit sugestivně a někteří manipulující zjevně využívají poznatků muzikoterapie s křesťanským nátěrem, podobně jako jiní zduchovňují pohybovou psychoterapii („vyjádři chválu pohybem“, „ukaž Bohu pohybem, co prožíváš“…). Technik je mnoho a jakákoliv nepřirozenost v projevu stojí za zpozornění.

Faleš je při používání takových technik a praktik v tom, že supluje a imituje práci Ducha svatého. Duševní je vydáváno a následně také považováno za duchovní. Psychologie skupiny a davu (náboženské emoce mohou vyprovokovat v organizovaných skupinách masové chování) člověka lehce lapí do sebeklamu. Má například za to, že to byl Duch svatý, kdo ho při modlitbách povalil na zem a zcela potlačuje fakt, že na něj přímluvce prostě zatlačil a „chytači“ ho už předem chytali. V krajních případech mohou sugestivní chvály nebo sugestivní projev řečníka u člověka vyvolat abnormální psychické stavy (podobné například hypnóze), může reagovat prováděním aktivit hysterické povahy (masová hysterie – nepřirozené pohyby, nepřirozené úkony, nepřirozené zvuky…) a považuje to automaticky za jednání Ducha svatého.

Náš misionář v Chorvatsku Jiří Dohnal to formuluje takto: „Náboženský duch obecně vyvolává v člověku falešné pocity zbožnosti a duchovnosti a pokud tento duch ovládne chování a dynamiku skupiny, pak v ní vyvolá kolektivní emocionální zážitek a přesvědčení, že to byl sám Duch svatý, kdo je navštívil a jednal s nimi. V reálném životě se pak ukáže, že to byla iluze, protože k žádné skutečné změně srdcí nedošlo. Což příslušníci takové skupiny nejsou ochotni a mnohdy ani schopni vidět a uznat.“

Jsem přesvědčen, že veškerá manipulace znevěrohodňuje cokoliv, co je kázáno, byť se to může jevit jako pravdivé. Zkrátka účel nesvětí prostředky ani v církvi. Nebo myslíte, že láska a pravda jde dohromady s manipulací? Je dobré vědět, že psychická manipulace má na člověka podobné účinky, jako drogy nebo hypnóza. Působí na poznávací, emotivní a konativní aspekty lidské psychiky a vede ke změně prožívání, uvažování a chování manipulovaného člověka. Ještě horší však je, že manipulativním technikám podléhají ve větší míře lidé slabí a zranitelní – psychicky labilní, s různými traumaty, pocity nedostatečnosti, s porušenou citovou vazbou nebo jen prožívající nějaké těžké období. Takový člověk pak může žít v iluzi vlastní duchovnosti a na druhé může působit velmi duchovně, ve skutečnosti je však lapen v nebezpečné pasti.

Z historie bych připomenul, že i obnovená Jednota bratrská se nevyhnula tzv. „období tříbení“, kdy byla zachvácena emocionálním a smyslovým křesťanstvím. Toto období mezi lety 1743 a 1750 velmi poškodilo její důvěryhodnost, způsobilo mnoho škod a je považováno za „zlý sen, ve kterém působil falešný duch“. Na počátku celého excesu opět stálo deformované učení s extrémním důrazem na Kristovo utrpení a zejména jeho rány, které (spolu s důrazy na dětskost až dětinskost) vedlo k výstředním a odpudivým projevům zbožnosti.

Na závěr bych tedy shrnul, že chceme-li se ve svém životě vyhnout falešnému náboženství, je dobré mimo jiné sledovat, co nám kdo káže a jak nám to káže. (A jako kazatelé a učitelé se vyhýbat tomu, co je popsáno výše.) Připomínám, že je to Duch svatý, kdo nás uvádí do veškeré pravdy a že neobstojí nic, čemu věříme a co děláme jen proto, že nás k tomu někdo nějak zmanipuloval nebo nás (byť třeba i v dobré víře) obelhal.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

 

Stanislav Lorenc, duchovní KS K. Šenov  Datum: 24. března 2020  Foto: CC Search

Tags: ,

6 Komentáře

  1. Pozemské církve varují od jiných pozemských církví a „sekt“ a přitom každá má své bludy – lidské nauky vycházející z nepochopení svatého písma, falešné pány, modly…. Nejsou postaveny na uhelném kamenu a proto z nich nezůstane kámen na kameni.

    Odpověď
  2. Tak jestliže jednotlivé sbory KS dospěly k tomuto poznání, přestávám mít obavy o církev u nás. Nebylo to tak lehké říkat totéž před 30 lety.

    Odpověď
  3. Co to je nepřiměřené užívání emocí, nepřirozené užívání hlasu…? Vůči čemu? V některých evangelikálních proudech se kazatelé snažili odfitrovat veškeré emoce a svou duši a nechat mluvit jen Ducha Svatého skrze Písmo tak, že četli kázání tichým, zcela jednotvárným hlasem ztuhle stojící za kazatelnou bez jakéhokoli očního kontaktu s posluchači. . Bylo by toto, to pravé duchovní?
    Chápu autora, ale myslím, že takto vnějšími měřítky se duchovní a duševní nerozezná.
    Podobně manipulace. Ošklivé jednání, ovšem určovat ho podle emocí nebo opakování slov či podle podbarvení slova hudbou???
    To období tříbení v JB bylo jistě těžké. A ty náboženské projevy jistě mnohým připadali odporné a výstřední. Šlo ovšem o reakci na racionalistické pojetí zbožnosti druhého křídla bez všech emocí zaměřené jen na teologickou pravověrnost. Nemá takové pojetí zbožnosti také projevy odporné? Jistěže je lidsky důstojnější a není tak výstřední. …ovšem je toto hlavní měřítko? Nebylo mnoho velkých probuzení provázeno i výstředními projevy? Žádné probuzení ovšem nebylo provázeno zcela racionalistickým pojetím zbožnosti…Třeba Zinzendorf byl součástí toho pojetí výstředního. Jistě, na konci ty extrémy zastavoval. Možná, že projevy v běžném charizmatickém sboru nyní by pro ně byly také odporné a výstřední? Nebo v probuzeneckém sboru na konci 19. stol? Neúnosně emocionální? Baroko ovšem všeobecně hrozně emocionální bylo. Emoce zde byly normou. Nastupující racionalizmus je zase odhodil a potlačil. Myslím, že za těmi extrémy stál falešný duch. Za těmi racionalistickými extrémy ovšem také. Emoce jsou součástí zdravého života.
    Ovšem těžko se ty falešní duchové hledají odsuzováním extrémů u ostatních. Falešné pohledy se snáze nalézají u ostatních a dost těžko u sebe.

    Odpověď
  4. Nedávno jsem s kamarádem charismatikem navštívil bohoslužby evangelikálů spíše racionálních (ale s chvalami) , kteří neměli kazatele, tak tam suploval sedmdesátiletý vdovec, mluvil tichým hlasem, nepoužíval nic z výše zmíněného, kázání bylo kompletním rozborem biblického textu … a kamarád zvyklý tanečkům byl zasažen, Duch Boží k nám mluvil.

    Věřte už konečně Slovu Božímu. V něm ta moc je.

    Odpověď
    • Byl jsem dříve v hodně charizmatickém sboru, dost jsem tam trpěl mělkostí kázání (samozřejmě ne vždy). Teď jsem v evangelikálním, spíše tradičním, dost racionálním sboru. Trpím tam zase absencí citů (samozřejmě ne vždy). Je moc fajn jít na návštěvu jinam a užít si jiného. Myslím, že jedna denominace či proud, hnutí nemusí naplnit naše všechny hlubší potřeby tak, jak v životě mohou přicházet.
      Myslím, že zvláště charizmatické a probuzenecké hnutí je jako proud čerstvé krve, čerstvého života. Ovšem takový proud se dost obtížně může udělat nějak sám pro sebe.

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář