Migrační pohyby charakterizující začátek třetího tisíciletí jsou výzvou jednat, což znamená „přijmout, chránit, rozvíjet a integrovat“, řekl papež František při setkání s účastníky Mezinárodního fóra o migraci a míru, které se konalo na půdě italského parlamentu v Římě. Jak zdůraznil, aplikovat tyto čtyři slovesa „v první osobě singuláru i v první osobě plurálu“ dnes představuje „povinnost vůči bratřím a sestrám, kteří jsou z různých důvodů přinuceni zanechat zemi svého původu“. Podotkl, že zde jde o „povinnost spravedlnosti, civilizovanosti a solidarity.“
Akci s ústředním tématem „Integrace a rozvoj: od reakce k akci“ uspořádalo ve dnech 21. – 22. února Dikasterium Svatého stolce pro integrální lidský rozvoj spolu s Scalabriniánskou mezinárodní sítí pro migraci a Nadací Konrada Adenauera. Jeho 250 účastníkům při audienci v Klementínskej sále Apoštolského paláce papež František zmínil i skutečnost, že právě potřeba spojovat integraci s rozvojem patřila k důvodům na vytvoření nového dikasteria, jehož jedna sekce se zabývá speciálně tím, co se týká migrantů, uprchlíků a obětí obchodování s lidmi.
V ústřední části svého proslovu papež podrobněji představil zmíněné čtyři rozměry aktivní odpovědi na migraci:
Přijmout. «Je zde sklon k odmítání, který je nám všem společný a svádí nás k tomu, abychom nehleděli na bližního jako na bratra, kterého máme přijmout, ale abychom ho ponechali mimo náš osobní životní horizont a vnímali ho spíše jako konkurenta, nebo jako poddaného, abychom ho mohli ovládat »(Projev papeže Františka diplomatickému sboru akreditovanému u Svatého stolce, 12. ledna 2015).
Tváří tvář tomuto sklonu k odmítání, který v konečném důsledku koření v egoismu a znásobuje se politickou demagogií, je nutná změna postoje, abychom překonali lhostejnost a místo strachu dali přednost nezištnému postoji přijetí vůči těm, kteří klepou na naše brány.
Těm, kteří utíkají před hroznými válkami a pronásledováním, často uvězněni ve spárech bezohledných zločineckých organizací, je třeba otevřít přístupné a bezpečné humanitární cesty. Odpovědné a důstojné přijetí těchto našich bratří a sester se začíná jejich prvním umístěním v přiměřených a vhodných prostorách.
Velké hromadné soustřeďování žadatelů o azyl a uprchlíků nepřineslo pozitivní výsledky, vytvářejíc spíše nové situace zranitelnosti a utrpení. Zdá se, že programy rozptýleného přijetí, které již probíhají na různých místech, naopak usnadňují osobní setkání, umožňují lepší kvalitu služeb a nabízejí větší záruky úspěchu.
Chránit. Můj předchůdce papež Benedikt zdůraznil, že migrace dělá často lidi náchylnějšími na vykořisťování, zneužití a násilí (Poselství papeže Benedikta XVI. K 92. světovému dni migrantů a uprchlíků, 2005). Hovoříme o milionech mužů a žen migrujících za prací – a mezi nimi zvláště o těch, co jsou v nelegální situaci -, o uprchlících a žadatelích o azyl, o obětech obchodování s lidmi. Ochrana jejich nezadatelných práv, záruka základních svobod a respektování jejich důstojnosti jsou povinnostmi, od kterých nemůže být nikdo osvobozen.
Chránit tyto bratry a sestry je morálním imperativem, který se má promítnout do zavedení mezinárodních a národních právních nástrojů, jasných a přiléhavých; do dělání spravedlivých a prozíravých politických rozhodnutí; do upřednostňování konstruktivních procesů, které jsou snad pomaleji, před chvilkovými řešeními; do realizace dobře načasovaných humanizačných programů v boji proti „obchodníkům s lidským tělem“, kteří těží z neštěstí druhých; do koordinaci úsilí všech aktérů, mezi nimiž – a toho si můžete být jisti – bude vždy Církev.
Rozvíjet. Chránit nestačí, je třeba podporovat integrální lidský rozvoj migrantů, vysídlených osob a uprchlíků, který se «uskutečňuje dbaje o nesrovnatelné dobra spravedlnosti, klidu a ochrany tvorstva» (Motu proprio Human progressionem, 17. srp. 2016). Rozvoj je podle sociální nauky církve nepopiratelným právem každé lidské bytosti. (…)
Lidský rozvoj migrantů a jejich rodin začíná v komunitách jejich původu, tam, kde musí být zaručeno spolu s právem moci emigrovat i právo nemuset emigrovat, to znamená právo mít ve vlasti podmínky, které umožní důstojnou životní realizaci. Za tímto účelem je třeba povzbuzovat úsilí vedoucí k naplňování programů mezinárodní spolupráce nezatížených postranními zájmy a nadnárodní (transnacionální) rozvoj, ve kterém jsou migranti zaangažovaní jako protagonisté.
Integrovat. Integrace, která není asimilováním ani přidružením je obousměrný proces, který se v zásadě zakládá na vzájemném uznání kulturního bohatství druhého: není to převálcování jedné kultury jinou a ani ne jejich vzájemná izolace s rizikem neslavného vytváření ghett.
Pokud jde o toho, kdo přichází, žádá se, aby se neuzavíral před kulturou a tradicemi hostitelské země, respektoval především její zákony. Nelze v žádném případě zanedbat rodinný rozměr procesu integrace: proto cítím povinnost trvat na nezbytnosti, vícekrát zdůrazňované učitelským úřadem (Jan Pavel II .: Poselství na Světový den migrantů, 1986), takové politiky, která umožňuje a upřednostňuje scelování rodin.
Pro křesťanské společenství je klidná integrace osob různých kultur navíc určitým způsobem vyústěním jejích katolicity, protože jednota, která nepopírá etnické a kulturní rozdíly představuje jeden z rozměrů církve, která je v Duchu Letnic otevřena všem a touží obejmout všechny.
„Jsem přesvědčen, že aplikovat tyto čtyři slovesa v první osobě singuláru i v první osobě plurálu představuje dnes povinnost vůči bratřím a sestrám, kteří jsou z různých důvodů přinuceni zanechat zemi svého původu: povinnost spravedlnosti, civilizovanosti a solidarity.“
Papež František dále vysvětlil význam zmíněných požadavků spravedlnosti, civilizovanosti a solidarity.
„Nastolit spravedlnost znamená i smířit historii s globalizovanou přítomností, bez dalšího prodlužování logiky vykořisťování osob a území, které korespondují s najcynickejším používáním trhu pro zvyšování blahobytu několika. Jak řekl papež Benedikt, proces dekolonizace byl zpomalen «jednak z důvodu nových forem kolonialismu a závislosti na starých i nových hegemónnych zemí, jakož i pro závažnou vnitřní nezodpovědnost samotných zemí, které dosáhly nezávislost» (Benedikt XVI .: Enc. Caritas in veritate, 33 ). To vše je třeba napravit. „
Povinnost plynoucí z civilizovanosti se podle slov papeže Františka zakládá zejména na ústředním postavení lidské osoby a na lidských právech zachycených jednak ve Všeobecné deklaraci, tak v četných mezinárodních dohodách. V této souvislosti upozornil, že „nelze dopustit, aby nepodstatné a přídavné podmínky, jakož i samo o sobě nezbytné splnění byrokratických a administrativních požadavků zastínily základní důstojnost“ lidské osoby.
Nakonec papež připomněl povinnost solidarity s poukazem na posvátnou hodnotu pohostinnosti. V této souvislosti zdůraznil „nezbytnou potřebu změny postoje k migrantům a uprchlíkům ze strany všech; přechod od obranného postoje a strachu, nezájmu a marginalizace – které koneckonců odpovídají «kultuře skartovaní» – k postoji, který bude mít za svůj základ «kulturu setkání», která jediná je schopna vytvořit spravedlivější a bratrský svět, lepší svět „(Poselství na 100. světový den migrantů).
V závěru svého proslovu účastníkům Mezinárodního fóra o migraci a míru papež František připomněl, že mezi migranty je zvláště zranitelná skupina, kterou jsou děti a mladiství.
Zdroj: Vatikánský rozhlas
Foto: Creative Common Search
