Péče o duši – můžeme-li se vůbec uchýlit k této tradiční terminologii – se dnes očekává od psychologů a psychiatrů. Málokoho napadne jít se svými trablemi za farářem. Často je to dobře, protože pro řadu záležitostí duchovní skutečně nemusí mít adekvátní průpravu. Nastíněné dilema – farář nebo psycholog – však otevírá řadu zajímavých otázek.
Jaké pojetí člověka a jeho nouze se osvědčí? Co pacient potřebuje od terapeuta slyšet? Má se setkat pouze s bezpodmínečným přijetím? Ve hře je kvalifikace pacientova jednání a vnitřního nastavení, jeho postojů a nálad. Ani sekulární terapeut si leckdy nemůže pomoci a označí některé pacientovy duševní pochody jako morálně deficientní. Chtě nechtě tak opouští jazyk vědy, jejíž ambicí je hodnotová neutralita, a vstupuje na pole kdysi obývané farářem.
Jak terapeut ví, co je dobré a co zlé? Rozlišování toho druhu se nutně odehrává v rámci kulturní tradice, která má náboženské kořeny. Terapeuti, kteří se k těmto kořenům nehlásí, si dnes někdy vypomáhají prvky existenciální filozofie. Ta má napomoci k projasnění pacientova pojetí sebe sama tváří v tvář klíčovým výzvám jako je smrtelnost, svoboda, osamělost a smysl života. Vedou jej k tomu, aby důležitá témata nepotlačoval, neuhýbal před nimi. Zlepšení mohou očekávat ti, kdo se k faktům své existence postaví čelem, tj. pravdivě (Irvin D. Yalom, Existenciální psychoterapie).
V nemenší míře jde o kvalitu prožívání, o zpracování frustrací a celkové ladění osobnosti. K tomu Gerhard Danzer, Psychosomatika:
Některé nálady, například naděje, důvěra, humor nebo láska, umožňují široký a bohatý kontakt se světem. Rozšiřují lidské bytí ve světě a působí tím kladně na zdraví. Hněv, strach, melancholie, nuda a podobné, které můžeme označit jako špatné nálady, snižují intenzitu kontaktu se světem a vhánějí individuum do kouta osamělosti a izolace. Podobné špatné nálady často předcházejí po dlouhá léta (psycho-)somatickým onemocněním nebo je doprovázejí. Je tedy nutno je chápat jako patogenetické faktory prvního řádu.
SOUVISEJÍCÍ – Stvoření světa a člověka: žít se dvěma příběhy
Mnohým chorobám se daří na půdě silných afektů… V anamnéze a průběhu chronických nemocí téměř nikdy nechybí závist, chamtivost, žárlivost, nenávist, zloba, strach nebo vztek.
Ukazuje se, jak nesnadné je pro terapeuta setrvat u neutrálních kategorií jako ne/funkční, případně ne/zdravé. Některé nálady kvalifikuje jako „špatné“. Druhý citát je již explicitně katalogem neřestí.
Mají-li se věci tak, jak Danzer naznačuje, lidské zdraví je úzce provázáno s morálními kvalitami jednotlivce a jeho životní filozofií, byť třeba implicitní, nereflektovanou. Ačkoli Danzer a ostatní autoři, jejichž příspěvky ve své publikaci zahrnuje, hojně čerpají z existenciální filozofie, která jim poskytuje užitečné podněty při promýšlení životní dráhy jejich pacientů, jedna věc zde neladí. Filozofie existence, z jaké vycházejí, prohlašuje, že člověk je vržen do světa, který je bez Boha. Protože není žádný předem daný morální řád, člověk stojí před úkolem vytvořit si vlastní životní rozvrh sám. Právě zde se rodí úzkost, strach ze svobody, a požadavek, aby svému životu vtiskl smysl, který obstojí tváří v tvář smrti.
Nicméně Danzerovy úvahy a případové studie z pera jeho kolegyň a kolegů spíše protiřečí uvedené tezi ateistického existencialismu. Ukazují totiž, že člověk si svůj životní rozvrh leckdy vytváří tak, že onemocní. Přitom rozhodujícím faktorem jsou jeho postoje, které lze kvalifikovat v morálních kategoriích. Tato skutečnost se zdá nasvědčovat objektivnímu morálnímu řádu vůči němuž se pacient prohřešuje.
V souladu s tím terapeut zjišťuje, že se pacient nemůže mít dobře, zůstane-li v určitém ohledu zlý. Nejde přitom o odsudek pacienta, ale o snahu dobrat se jádra problému. Terapie se pak neobejde bez konfrontace pacienta. Má-li dojít ke zlepšení jeho stavu, nemůže se nadále považovat za pouhý objekt jemuž se něco děje. Místo toho musí přijmout zodpovědnost nejen za své jednání navenek, ale i za své vnitřní nastavení. Křesťanství tomu říká „činit pokání“, tj. změnit své smýšlení a životní směřování.
Mluví-li Danzer, lékař-internista a psycholog, o příčinné souvislosti mezi náladami a nemocí, mnozí to přijmou snáz, než kdyby farář hlásal, že hříšné postoje a emoce na sebe přivolávají Boží hněv. Neříkají ale oba něco podobného? To, že člověk je zodpovědný za svůj vnitřní svět a rezignuje-li na rozlišování dobrého a zlého, nechá-li se unášet svými náladami, doplatí na to?
Proč totéž z úst faráře zní neuvěřitelně? Možná proto, že farář svá tvrzení dokládá biblickými citáty, zatímco Danzer se opírá o výzkum, tedy o rozhovory s pacienty, promýšlení toho, co mu řeknou a co na nich pozoruje. Ovšem takové poznávání druhých bylo lidstvu k dispozici od nepaměti a biblická naučení se mnohdy na zkušenost a pozorování odvolávají.
Může ale farář nabídnout trpícímu něco, co nemá primář? Primář oddělení pro psychosomatickou medicínu a psychoterapii, jakým je Danzer, nepochybně disponuje množstvím lékařských vědomostí a zkušeností s pacienty, nicméně dospívá-li sám k tomu, že u řady nemocí hraje morální faktor klíčovou roli, otevírá se prostor pro faráře – totiž nerezignoval-li sám farář na biblickou zvěst a nosné prvky křesťanské tradice.
Označit morálně deficientní jednání či postoj jako „hřích“ má jednu velkou výhodu. Hříchu lze litovat, doznat jej, odvracet se od něj, a přijmout odpuštění jako dar. Předpokládá se ovšem existence objektivního morálního řádu. Hřích je v konečném důsledku vzpourou proti Božímu řádu a proti jeho autorovi, s nímž se hříšník potřebuje smířit.
Postulujeme-li příčinnou souvislost mezi zlým jednáním (např. afekty) a konkrétními chorobnými stavy, může to zprvu znít neuvěřitelně. Evokuje se totiž archaický způsob myšlení, který počítá s tím, že nadlidské síly – bohové, démoni, osud – zajistí, aby zlý čin došel odplaty; zpravidla takové, jež svou povahou koresponduje s proviněním.
Novověk hledá příčiny neštěstí – včetně nemocí a duševních poruch – jinde: ve vlivech prostředí, dědičnosti, nákaze apod. Léčba potom má být technickým zásahem, který se provádí na pacientovi, ale jeho vnitřní angažovanost nevyžaduje. Stačí, když se podrobí operaci, užívá předepsané léky, upraví svůj jídelníček atd. Nepředpokládá se, že by se nemoc týkala pacientova „já“.
Někteří lékaři a psychoterapeuti toto pojetí revidují. Nepracují však se starým modelem kauzality, v němž neviditelné síly trestají člověka za provinění. V novém pojetí se kauzalita týká dynamiky duševního života pacienta – jeho životního příběhu, vlivů utvářejících jeho osobnost, a toho, jak on sám vnější podněty zpracovává. Postulát příčinné souvislost mezi zlem, na němž se pacient podílí, a jeho chorobným stavem se může jevit archaický, dokud o něm uvažujeme v obecné rovině. Případové studie jako ty, jež prezentuje Gerhard Danzer nebo třeba M. Scott Peck (Lidé lži), však působí přesvědčivě.
Autor: Pavel Hejzlar Datum: 19. června 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
1 Komentář
Karel Krejčí
Neznám odborné studie G. Danzera. Ovšem vycházím z předpokladu, že i dílo psychologa Carla Gustava Junga, jehož poznatky o lidské psychice úzce související s fyzickým zdravím, lze snadno vyhledat na You-tube. Fyzický stav našeho těla funguje jako důkaz proti naší duši a obráceně. Ale kladu stále stejnou otázku: „Proč se zabývat takovou „malicherností“, jako je naše celkové postavení ve světě, když jsme zde pouze jednou?“ Proč stále strkáme hlavu do písku před opravdovou realitou? Ne, není pochyb o tom, že nás předchází minulost a ta nás usvědčuje právě psychosomatickými problémy, které vědecky rozebírá C. Jung. Jinak by přece náš život muselo být dílo vzešlé z Boží fantazie nebo-li bychom museli být více, či méně podařenou, či nepodařenou hliněnou nádobou?
Pokud by toto byla pravda, tak jak bych mohl vzhlížet na Boha jako na smilovávajícího a především spravedlivého Otce?
Nebo bereme naše fyzické utrpení jako ctnost a vstupenku do nebe? Ano, možná tak přemýšlíme, utěšujeme se, ale hlavně zakrýváme své slabosti.
Ovšem jsem přesvědčen, že opravdovou vstupenkou do nebe je utrpení, pramenící z oddanosti vůči Ježíši Kristu.