Vyber si své bitvy!

Milý čtenáři, 
kdo mě zná, asi ti potvrdí, že jsem trochu perfekcionista. Pro tebe je to možná i celkem fajn, protože díky tomu je v Životě víry méně chyb, než kdybych měl tendenci dělat svou práci spíše šmahem a mít detaily „na háku“, ale tuším, že pro kolegy v redakci (o rodině nemluvě) to asi není vždycky snadné. Nad tím, kterou fotku vybrat na obálku, někdy přemýšlím i několik dní. Důležité titulky, třeba na obálce či u rozhovoru, obvykle tvořím ve více variantách a s ostatními redaktory se pak snažíme zvolit tu nejlepší… 

Ke své hanbě přiznávám, že dokonce mívám tendenci strkat nos i do věcí, do kterých mi až tak moc není, a rozdávat rady i těm, kteří nepatří k „mé smečce“. Za ta léta, co s touhle diagnózou žiju, už jsem se naučil trošku ovládat, ale přesto: Když někde vidím nebo slyším, jak někdo něco nadšeně mrší (např. v oblasti hudby či češtiny), trpím a musím se hodně držet, abych mu nenabízel dobře míněná doporučení, jak by mohl svou činnost zlepšit, popř. ukončit. (Nicméně – potkáte-li mě v takové situaci, nedivte se prosím, bude-li mi cukat obočí. Indiánský stupeň sebeovládání zatím zvládnutý nemám.)

Letos v dubnu jsem měl zajímavou zkušenost: Na několik dní jsem byl pracovně v USA, zrovna když se časopis sázel, a tak jsem musel práce na Životě víry, které běžně mívám na starosti, nechat na spolupracovnících. Můj program byl natolik nabitý, že jsem nestíhal sledovat, co se děje v Česku. Párkrát jsem sice večer před spaním prolétl e-maily, ale většinou jsem na ně nereagoval. Byl jsem „v jiném světě“ – za oceánem, v jiném časovém pásmu… Tohle vytržení z běžného pracovního kolotoče mi pomohlo získat novou perspektivu: Uvědomil jsem si, že spousta záležitostí, které obvykle řeším a které se mi zdají důležité, jsou vlastně podružnosti. Ať se o nich rozhodne tak, či tak, nakonec v tom nebude tak velký rozdíl, jak se mi z každodenní žabí perspektivy zdá. 

Z toho logicky plyne otázka: Čemu tedy mám věnovat svou energii a čas (obojího mám omezené množství), abych je investoval správně? Vzpomínám, jak jedna zkušená křesťanka radila mladým maminkám: „Dobře zvažte, které bitvy budete bojovat.“ Sice při tom měla na mysli výchovu dětí, ale tohle doporučení platí celkem všeobecně. 

Jenže jak na to? Podle čeho se rozhodovat? Samozřejmě je dobré hledat Boží vedení. Modlitba a čtení Bible nám mohou v konkrétních případech osvítit cestu. Zároveň se však lze řídit i nějakými obecnými pravidly. Sám se snažím aplikovat třeba tahle: 

1. Můžu danou věc změnit či ovlivnit, nebo ne? Je to v mých silách? Spadá to do mé kompetence? Jsem za to zodpovědný? Nebo křesťanštěji: Volá mě Bůh, abych v tom něco dělal? Mít zmapované hranice svých schopností i povolání mi může život ulehčit. Někdy je asi potřeba provést i „průzkum bojem“ a popřípadě si natlouct nos, abych zjistil, že mám věc přenechat někomu jinému. Ale můžu se tím poučit propříště.

2. Volím-li mezi více možnostmi, ani „horší“ rozhodnutí většinou není tragédie. Tahle myšlenka mi pomáhá, když nevím, jak dál, nedokážu vyhodnotit všechna hlediska, propadám se do rozhodovací paralýzy a zachvacuje mě panika. (Když jsem si před časem kupoval hodinky, strávil jsem mnoho nocí – několik týdnů! – vybíráním a pročítáním recenzí. Nakonec jsem spokojený, ale stálo to za to nevyspání?) Zariskovat, rozhodnout se „nějak“, byť ne ideálně, je často lepší než se zaseknout – nebo nechat věci, ať se nějak samy vyvrbí. V této souvislosti je užitečné je pamatovat i na následující kritérium.

3. Opravdu je daná věc tak důležitá (zásadní, potřebná, urgentní), jak se mi teď zdá? Bude mi na tomhle rozhodnutí (nebo třeba sporu) záležet za týden, za měsíc, za rok, za deset let? Křesťanštinou: Jak to vidí Bůh? Jaká je „perspektiva věčnosti“? Ježíš svým učedníkům opakovaně ukazoval, že to, co lidé považují za podstatné, před Bohem mnohdy neobstojí. Ať už to byl smysl pro povinnost či náboženská zásadovost kněze a levity v podobenství o milosrdném Samařanovi, nebo lpění na věroučné čistotě u farizeů. Bez lásky jsou i tyhle věci jen lesklá bublina – prázdné nic (puf!). A naopak, zdánlivá maličkost může mít věčný dosah. Takže: Neodvádí to, co nejvíc křičí, moji pozornost od toho, co je skutečně důležité? 

Takhle na papíře to všechno vypadá hezky, ale pravda je taková, že v praxi se mi to stejně často nedaří. Kromě toho: V životě nejde dělat jen věci věčného významu a trvanlivosti, a na „drobnosti“ se vykašlat. Je potřeba řešit to, že děti potřebují nové boty nebo že je trápí pětka z chemie (byť i tu brzy odnese čas). Někdo musí jít na nákup nebo umýt nádobí. Není jedno, co si kdy obléknu. Nelze se vykašlat na redakční nebo účetní uzávěrku – a ani korektury v časopise nejsou zbytečné. I malými věcmi můžeme vzdávat Bohu čest. Přesto je dobré se občas zastavit a z hlubin všednosti vystrčit periskop: „Pane, jak to vidíš? Kudy dál? Nejsem mimo?“

A tak se dostávám k bodu nejdůležitějšímu: Věřím, že Bůh je dobrý. Věřím v jeho milost, která přikrývá moje špatná rozhodnutí – například i ta plynoucí z přílišného lpění na detailech – a dává mi možnost je napravit. Důvěřuji jeho odpouštějící lásce. Věřím v Boha nových začátků, který uzdravuje zranění moje i těch, kterým jsem ublížil. Bez něj bych byl v životě ztracený a při pohledu na všechno, co jsem pokazil, bych se uzoufal. Spoléhám na něj, že mě nakonec přes všechna moje bloudění a odbočky dovede do cíle. Děkuju, Pane, děkuju!

Autor: Tomáš Coufal Datum: 8. června 2023 Foto: Život víry

Převzato z červnového čísla časopisu Život víry. V tom najdete hned několik zajímavých  rozhovorů. Ten první je se slovenským kazatelem Mirem Tóthem, který mluví o zakládání sborů nejen na Slovensku, ale i v Budapešti, a dává nahlédnout i do rodinného života: Jak se za něj manželka modlila už od teenagerovského věku, jaká je rodinná skupinka se syny a jak se stalo, že se jeho kapacita vyčerpala a dostal se na psychické dno.

Rozhovor s Martinem Pencem vás zavede do Austrálie. Dá se zkušenost s růstem tamních sborů v posledních 40 letech přenést i do českého prostředí?

Adamem Parmou jsme si povídali o dětech, médiích a sociálních sítích a o tom, proč v jejich rodině večer telefony odkládají do trezoru. 

Vzpomínkou na George Verwera, horlivého evangelistu v bundě s mapou světa, je článek Jitky Evanové.

Červnové číslo Života víry přináší také články, které se zamýšlejí nad biblickými tématy: O synovství, otroctví a paradoxu našeho vztahu s Bohem píše Antonín Zelinaapoštolskému a prorockému základu církve se věnuje Tomáš Dittrich

Reportáže přiblíží oslavy 25 let Alfy v ČR (V. Filipová) a 20. ročník setkání Kulturou proti antisemitismu (T. Dittrich). Mozaiku příspěvků doplňují příběhy čtenářů – o děsivé autonehodě nebo o boji s anorexií. Nechybí ani virtuální „historický“ rozhovor, tentokrát se zakladatelem metodismu Johnem Wesleym, a recenze filmového příběhu „věřících hippies“ Jesus Revolution. 
Obsah čísla doplňují zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě. 

Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář