Charlie Gard byl připraven o život týden před svými prvními narozeninami. Udusil se poté, co mu na příkaz soudu v hospici vypnuli dýchací přístroj. Charlieho rodiče celý rok neúnavně bojovali proti britské Národní zdravotní službě a jejich úsilí sledoval prakticky celý svět.

Charlie neumíral. Nebyl v terminálním stádiu. Byl jen závislý na ventilátoru. Měl velmi vzácné genetické postižení. Onemocnění vede ke svalové degeneraci a poškození mozku a je zatím považováno za neléčitelné. Dosud bylo zaznamenáno jen šestnáct takových případů.

Od loňského listopadu Charlieho rodiče usilovali o novou experimentální léčbu. Po měsících zdržování nemocnice řekla, že je v Charlieho nejlepším zájmu, aby umřel, a případ skončil u soudu.

Když se londýnská nemocnice soudila s Charlieho rodiči o vypnutí dýchacího přístroje, tvrdila, že smrt udušením je v Charlieho nejlepším zájmu. Rodiče, kteří neustále o svého syna pečovali, říkali, že Charlie reagoval a i nemocnice připustila, že nenastal žádný náznak toho, že by trpěl bolestí. Britské soudy stály na straně nemocnice.

Známý britský právník Paul Diamond se domnívá, že rodiče si neuvědomují, jak málo práv mají, a poukazuje na zející díru v britském i evropském právu, co se týče likvidace rodičovských práv. Britský soudce Nicholas Francis, který o případu rozhodoval, prohlásil, že bylo jeho povinností rozhodnout, co je v nejlepším Charlieho zájmu, a že toto rozhodnutí rodičům nepřísluší. Rozhodl, že Charlie má „důstojně umřít“. Jeho rozsudek smrti potvrdil následně i Evropský soud pro lidská práva.

Soudce Francis během soudního projednávání prohlásil: „Někteří lidé se mohou ptát, proč se soud tímto případem vůbec zabývá? Proč toto rozhodnutí nenechat na rodičích? Odpověď zní, že i když rodiče mají rodičovskou odpovědnost, hlavní kontrola, co je v nejlepším zájmu dítěte, je svěřena soudům, kteří uplatňují svá nezávislá a objektivní rozhodnutí.“

„Zájem dítěte“ je institut, na nějž se při rozhodování o vypnutí Charlieho dýchacího přístroje odvolávali nemocnice a soudci. Pochází z Úmluvy o právech dítěte, která je nadřazena běžným zákonům. Přes řadu pozitivních ustanovení tato mezinárodní norma vráží klín mezi rodiče a děti a uzurpuje si právo zastupovat zájmy dětí. Podle ní „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány“.

Tento institut byl zaveden do britského zákonodárství v roce 1989. Umožňuje lékařům, soudcům a dalším vládním úředníkům napadnout rozhodnutí rodičů. V důsledku „nejlepšího zájmu dítěte“ pak ve Velké Británii došlo k popření rodičovských práv a tím i k rozhodnutí o udušení malého Charlieho Garda.

V České republice vstoupila Úmluva o právech dítěte v platnost v roce 1991.