Volby máme konečně za sebou. A kromě staronového prezidenta nám přinesly mnoho námětů k přemýšlení.
Například se znovu ukázalo, že dělení českého politického spektra na pravici a levici je passé, hodnoty už nejsou striktně rozlišovány pomocí pravolevé šablony. Výstižně to v těchto volbách ilustrovala například skupina podporovatelů kolem Miloše Zemana. Postavil se za něj předseda SPD Tomio Okamura, hlava ČSSD Milan Chovanec, stejně tak i Václav Klaus, jehož jméno je neodmyslitelně spjato ODS. Ještě nedávno by bylo naprosto nemyslitelné, aby se reprezentanti tak odlišných názorových skupin sjednotili v podpoře jednoho kandidáta, nyní se nad tím téměř nepozastavujeme. Korunu tomu nasadil deník The Guardian, který o českých volbách informoval titulkem „Česká republika znovuzvolila krajně pravicového prezidenta Miloše Zemana“. Kdyby někdo před dvaceti lety tvrdil, že jednou vyjde o Miloši Zemanovi podobný text, všichni by si nevěřícně klepali na čelo.
Jenže přestože pravolevé dělení bylo do značné míry překonáno, ve společnosti panuje nebývalé napětí. A přitom se máme tak dobře! Nezaměstnanost je nízká, ekonomika funguje, ale stejně si v sobě živíme hořkost a strach. Žijeme uzavření ve svých bublinách, s názory diametrálně odlišnými se často setkáváme hlavě ve virtuálním světě. A právě internet a sociální sítě sehrály v posledních letech v rozdělení společnosti zásadní roli. Skryt za klávesnicí člověk jednodušeji ztrácí zábrany, anonymita internetu dodává kuráž. Ale za každou obrazovkou sedí opravdový člověk a to, co čte, má opravdový vliv na tvorbu jeho postojů. Nenávist ze sociálních sítí se tak přenáší do reálné roviny. Příkopy se prohlubují a protipóly se navzájem různými nefér způsoby diskvalifikují z veřejné diskuze.
Reklama
I proto mnozí volali po změně prezidenta. Po někom, kdo by Čechy uměl znovu spojit a přivést je ke konstruktivnímu dialogu. Jenže opravdu by Jiří Drahoš v případě vítězství dokázal být prezidentem „sjednocení“? Ano, pravděpodobně by se nedopouštěl tolika provokativních výroků jako Miloš Zeman, nejspíš by se uctivěji choval i ke svým oponentům. Je ale otázkou, zda by jakýkoliv prezident zvolený lehce nadpoloviční většinou v tak vyhrocené a polarizované atmosféře dokázal přinést sjednocení.
I prezident je jen jedním z deseti milionů, malou kapkou v moři jiných. Nemůžeme naivně očekávat, že jeden člověk, ať je jeho pozice sebeváženější, dokáže spojit rozdělený národ. Ano, může být vzorem a inspirací, snaha ale musí vzejít ze všech úrovní společnosti. Je to práce, do které se musíme pustit i my sami. A jedním z prvních kroků ke smíření je přijmout znovuzvolení Miloše Zemana s úctou k demokratické volbě, podobně jako to udělal například neúspěšný kandidát Michal Horáček. „Není to snadné, ale musím to udělat: říkám, že Miloš Zeman je můj prezident,“ prohlásil v sobotu. Neznamená to upustit od jakékoliv oprávněné kritiky vítěze, ale prostě jen s úctou k ostatním uznat výsledek voleb.
Teď už těžko ovlivníme, kdo bude následující období vykonávat prezidentskou funkci, kostky jsou definitivně vrženy. Volbami to ale ani zdaleka nekončí. Čeká nás pět let, během kterých bychom měli v modlitbách na Miloše Zemana myslet, přimlouvat se za něj a žehnat mu. Bez ohledu na to, zda jsme o víkendu hodili hlas jemu, nebo jeho protikandidátovi. Miloš Zeman je a bude naším prezidentem ať se nám to líbí, nebo ne. Teď záleží hlavně na tom, jak s touto skutečností naložíme.
Autor: Kristýna Gillíková Foto: screenshot youtube.com sleduj sheena