Nedávno vyšla v Lidových novinách informace o knize Rona Drehera Benediktova cesta. Autorem článku byl Roman Joch. Knihu jsem si opatřil – a nelituji toho. Patrně za pár týdnů vložím na trpělivá bedra svých čtenářů, čtenářů Neviditelného psa a Křesťana dnes svou vlastní recenzi této knihy. V tomto článku se chci podělit o jedno pozorování, či chcete-li, o charakteristiku „sentimentálního pseudonáboženství“ (slova Rona Drehera), které vyznává značná část křesťanů. Toto pseudonáboženství dostalo název „moralistický terapeutický deismus“ (MTD). Autorem tohoto výrazu ovšem není Ron Dreher; pochází od sociologů Christiana Smithe a Melindy Lundquistové Dentonové, kteří počátkem tohoto tisíciletí zkoumali náboženský život amerických teenagerů [Christian Smith, Melinda Lundquist Denton, Soul Searching: The Religious and Spiritual Lives of American Teenagers (New York: Oxford University Press, 2005).]
MTD má pět základních pilířů:
- Bůh existuje, stvořil a řídí svět a dohlíží na lidský život na zemi,
- Bůh chce, aby lidé byli k sobě dobří, přívětiví a slušní, jak to učí Bible a většina světových náboženství,
- hlavním cílem lidského života je být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit,
- Boha do svého života nemusíme výrazněji zapojovat, s výjimkou případů, kdy má vyřešit nějaký problém,
- dobří lidé jdou po smrti do nebe.
Takové je základní přesvědčení většiny dospívajících katolíků i tradičních protestantů. Evangelikálové prý dopadli o něco lépe, ale přesto „byli stále dost vzdáleni biblickému pravověří“ (Dreher, 24).
Domnívám se, že situace v České republice se v tomto ohledu od Spojených států nijak výrazněji neliší.
Pochopitelně ne všechno je na „moralistickém terapeutickém deismu“ špatně. Bůh skutečně existuje. A skutečně chce, abychom byli k sobě dobří. Nicméně všimněte si, že vše se nakonec točí kolem člověka.
V současnosti překládám téměř čtyřsetstránkový příběh rumunského pastora Richarda Wurmbranda, jeho ženy Sabiny a jeho syna Mihaie. Richard Wurmbrand strávil ve vězení mnoho let, z toho tři roky na samotce, a byl opakovaně surově mučen. Jeho žena strávila tři roky v pracovním táboře a rovněž podstoupila mučení. Víc o této knize teď nenapíšu – dočkáte se jistě jejího vydání i mé rozsáhlejší recenze – ale musím říci, že mě hluboce zasáhla. Co dodalo Wurmbrandovi sílu nezradit přátele a nepoddat se? Bylo to vědomí, že jde o Boha, ne o člověka, o pravdu, ne o naše blaho. Samozřejmě, patrně všichni cítíme, že toto poselství se do dnešního světa jaksi „nehodí“; „moralistický terapeutický deismus“ vypadá mnohem přívětivěji a použitelněji. Jenže dá vyznavačům sílu obstát v takové situaci, jaké byl vystaven Richard Wurmbrand nebo jiní mučedníci? Mám o tom vážné pochybnosti. A nemyslete si, že jde o lacinou kritiku. Při překládání knihy o Wurmbrandových jsme měl pochybnosti především o sobě samotném.
V Dreherově knize jsem stále na počátku. Dávám ale Dreherovi za pravdu v jedné věci: Boj o křesťanský charakter západní civilizace jsme už dávno prohráli. To neznamená, že bychom se neměli angažovat v nějakých ústupových bojích, ale přiznejme si, že o pravdu a o život k Boží slávě není zájem. Příliš mnoho křesťanů totiž přijímá tezi, že hlavní je opravdu „být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit“. Snažím se vyznat sám v sobě. Nemohu říci, že bych ze sebe měl dobrý pocit. Kladu si otázku, zda mi opravdu jde o Boží slávu. Na druhé straně jsem šťastný. A čím jsem starší, tím jsem šťastnější. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak mě zpravidla uvede do rozpaků, protože odpovídám stereotypně, že výborně. Myslím si ale, že „být šťastný“ není „cílem mého života“. Chce se mi říci, že cílem mého života je „vydat svědectví pravdě“. Ale mohu to říci jen s bázní a třesením – zejména teď, když předkládám tu knihu o Wurmbrandovi. Co jsem ochoten vytrpět pro Ježíše?
V postmoderním křesťanství jde o otázku téměř neslušnou. Ale nějak se jí nemohu vyhnout.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Autor: Dan Drápal Foto: Wikimedia Commons, ilustrační
16 Komentáře
Karel Konečný
Napadlo mne, že když se tou Biblí zabýváte a dobře ji znáte, že je tam také napsáno: Vezmi kříž svůj a následuj mne, a pak Břímě mé je lehké a jho mé rozkošné. Nepamatuji si přesnou citaci.
Pavol Krištof
Je to myšleno ve smyslu dynamické rovnováhy? Že platí jedno i druhé? Pokud ano, jde pouze o to, jestli obstojíme, když se ta rovnováha posune do té náročnější části. Myslím, že krize manželství tuto naši omezenou schopnost dost odráží. Očekávám, že budu šťastný a obětovat se se jaksi nechce, anebo není sil – zejména v období, kdy zrovna moc šťastný nejsem.
Karel Konečný
Tak bych zase k Vašemu příspěvku uvedl to co znáte z Bible: Oběti nechci, ale milosrdenství…
Zase si nepamatuji přesnou citaci.
Pavol Krištof
Jsou oběti a obĕti: Oběti ani daru jsi nechtěl, ale učinil jsi mi tělo – i Ježiš se stal dokonalým skrze utrpení v těle(Žd 2:10) – a byly to oběti a nakonec Oběť. 2K 1:5: „Nebo jakož se rozhojňují utrpení Kristova na nás, tak skrze Krista rozhojňuje se i potěšení naše.“ Když odmítáme Boží trestání a švihání, nejsme dĕti, ale cizoložňata (Žd 12) – možná studenti, ale určitě ne učedníci. To potěšení potom může být opravdu s otazníkem.
Karel Konečný
Jak poznáte Boží trestání a švihání? Myslím, že si jen něco můžete myslet a to je tak všechno a v tom Vám nikdo nebrání. Prostí lidé se domnívají lecos a žijí svůj život v jakési magii.
Pavol Krištof
Jan 17:3… Přeju Život – potom je to poznat.
Karel Konečný
Když budu citovat Jan 17.3.: “ A toto je ten věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“
Tak asi víte, že se mohou uvést asi tři varianty věčného života:
1. Věčný život jako život mimo naš časoprostor
2. Věčný život jako vyšší kvalita života
3. Věčný život jako život v přítomnosti
Když si vyberete třetí variantu tak Vám zbývá porozumět vztahu život a láska.
Schválně jsem neuvedl jména Bůh a Ježíš Kristus, protože se používají jako zaklínadla.
Pavol Krištof
Tomu verši prioritne rozumím tak, že věčný život spočívá v poznání Boha a Ježíše Krista. Biblickému poznání Boha rozumím tak, že to není prioritne o intelektuálním rozumování a teorii (studenti), ale o zkušenosti a praxi – o realitě (učedníci). Proto skutečné poznání Boha není možné bez reality Smlouvy – osobního rozhodnutí tj. sebevydání Tomu, který se za mě obětoval, aby mě zachránil z mých hříchů. Těm, kteří ho takto přijali dal moc, aby se stali dětmi Božími. Takovéto poznání přináší věčný život – to je jak nová kvalita tady a teď, tak i neomezenost časoprostorem. Vlastně všechny tři atributy, které jste uvedl….. ale začíná to Smlouvou sebevydání – praktické rozhodnutí v reálném životě zaměřené na skutečnou Osobu. Až potom přichází to skutečné poznání, které dává záruku věčného života.
Jiří Aron
Závěr článku: „Chce se mi říci, že cílem mého života je „vydat svědectví pravdě“. Ale mohu to říci jen s bázní a třesením – zejména teď, když překládám tu knihu o Wurmbrandovi. Co jsem ochoten vytrpět pro Ježíše?“
Wurmbrandt trpěl vězením i proto, že v r. 1945 na náboženském kongresu v Bukurešti, kde přítomní náboženští vedoucí, jeden po druhém, zapírali Krista a oslavovali nový komunistický režim, se postavil na pódium k mikrofonu a řekl: „Naší povinností je oslavovat Boha a Krista, ne pomíjivé pozemské mocnosti“. Citát je z Wurm. knihy „V Božím podzemí“.
Pan Drápal, naopak, v článku https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-pitha-a-proroci/ přirovnává projev pana Piťhy k „projevům některých starozákonních proroků“, pochválil jej za obsah a uvádí, že jej projev „ani nepřekvapil ani nepohoršil“. Nepohoršilo jej ani to, že hlavním duchovním poselstvím projevu je naděje v „…tom, že se postavíme za něj (myšleno: za našeho předka Václava) a budeme zpívat opravdověji a poctivě chorál Nedej zahynouti nám ni budoucím. Amen.“
Zde neřeším, jestli se vize p. Piťhy naplní či ne, jestli jsou falešné či nejsou. Problém a zásadní rozdíl je v tom, že starozákonní proroci, o kterých se zmiňuje pan Drápal, vedli posluchače k pokání před Bohem a k naději: k zaslíbenému příchodu Mesiáše, Pána Ježíše Krista. Jsem přesvědčený, že Wurmbrandt by pana Piťhu za jeho projev nechválil, ale napomenul. O tom, že Bůh říká, že nemáme tolerovat posvátná návrší cizích náboženství, je mj. Jeremiáš 16,1-8.
sab.
Cizím náboženstvím míníte katolicismus s jeho svatým Václavem? Proto by pana Piťhu za jeho projev Wurmbrandt nechválil, ale napomenul? Nevím jinak, jak tomu mám rozumět.
Konečný Fr.
Sv. Václav je vzor křesťanského života, problém je v tom, že to nemusí být tak úplně pravda.
Jiří Aron
Jeremiáš 17, 1-8 oprava
Konečný Fr.
Se sv. Václavem a vůbec svatými je to problém. Není dobré se na to dívat příliš přísně. Jde o to, že v minulosti žili křesťané, jejichž odkaz je dobré si připomínat, možná tam patří i ten Václav. A v současnosti činy těchto lidí jsou výzvou, abych se zachoval odvážně dle jejich vzoru – např. Palach. V jeho případě bych, ale nikomu nedoporučoval se upalovat.
Karel Konečný
Pro Pavola Krištofa: Myslím, že skutečná je jen metanoia. Osobním rozhodnutím můžete tak akorát vstoupit do politické strany nebo do církve a podobně.
Eva Hájková
Proč bychom se stavěli za svatého Václava, když máme Ježíše?
JIří Kouba
Nejde nakonec o dávný spor Augustina s Pelagiem ?