Dan Drápal / Psychoblábol – volání ke korekci

Tu knížku jsem nehledal. Nečetl jsem o ní, ani jsem o ní neslyšel. Náhodně jsem ji zahlédl na pastorálce Křesťanských společenství, kde prodával knížky pastor a vydavatel knih Tomáš Korčák. Jak jsem si přečetl název – autora Richarda Ganze jsem do té doby neznal – vytušil jsem, že se patrně bude věnovat určitému závažnému problému, který v posledních letech registruji v církvi stále častěji.

Jde o to, že hledání „vnitřního uzdravení“ stále častěji nahrazuje pokání. A nadto stále více pastorů rezignuje na pastorační poradenství, a pokud si s problémem své ovečky nevědí rady, pošlou ji za psychoterapeutem. Asi se dá říci, že čím je denominace liberálnější, tím snáze rezignuje na hledání vysvobození z hříchu na základě Písma. V některých sborech už se ani nepředpokládá, že bychom se v řadě případů měli pokusit člověku pomoci sami na základě Božího Slova. Že někdy vede cesta kupředu skutečně skrze to, že prostě poslouchám a svlékám starého člověka a oblékám nového. Přestože to bolí.

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Tak trochu loučení

V jistém smyslu je v této věci církev ve vleku tohoto světa. Řekl bych – ale je to jen můj odhad – že až v druhé polovině minulého století se začaly hledat polehčující okolnosti pro přestupníky zákona v těžkém rodinném prostředí, v jakém vyrůstali. A vyrůstání v rozpadlé rodině, bez otcovské nebo mateřské lásky, nedostatek empatie v širší rodině atd. atd., se skutečně na člověku podepisuje velmi negativně. Vnitřní uzdravení skutečně je zapotřebí. K tomu přičtěme ztrátu jakéhokoli „transcendentálního zakotvení“ – rozuměj víry v Boha, v jeho záměry s člověkem a s lidstvem – což se projevuje tím, že prakticky nikdo, kdo končí základní nebo střední školu, neví, co je Desatero, a pokud to ví, tak stejně nedokáže vyjmenovat více než jedno či dvě přikázání. 

Je mi samozřejmě jasné, že znalost Desatera sama o sobě z nikoho mravného člověka neudělá. A rovněž netvrdím, že takové věci, jako jsou třeba traumata z dětství nevyžadují uzdravení. Nicméně pokud někdo chce vnitřním uzdravením nahradit zápas s hříchem a poslušnost Božího Slova, z hříchu se nevymaní. Znám několik lidí, kteří vymetli kdejakou konferenci o vnitřním uzdravení, vyhledali kdejakou duchovní kapacitu, ale jsou na tom pořád stejně. 

 Knížku jsem si koupil a začetl jsem se do ní. Brzy jsem pochopil, že autor patří do okruhu necharismatických (někdy až proticharismatických) evangelikálů. Nicméně problém popisuje věcně – a má pravdu. Jediné jasné negativum, na které jsem v knize narazil, bylo negativní hodnocení mého oblíbeného autora Larryho Crabba. Na str. 52, v kapitole Mýtus integrace, nejprve uvádí různá klišé, která křesťané s problémy mnohdy v některých evangelikálních církvích slýchají: „Prostě dál chval Pána“, „Jen se nepřestávej modlit“, „Představuj si, že jsi šťastný člověk“… Vzápětí napíše, že Crabb „nedělá nic z výše uvedeného“. Ano, nedělá. Co tedy vlastně dělá Crabb špatně? Prý vede lidi k tomu, aby se zbytečně hrabali ve svém nitru. Ganz nesouhlasí s tím, že Crabb na podporu svého stanoviska cituje Ježíšovu výzvu farizeům, aby se nespokojili s vnějšími skutky, „s omýváním vnějsků číší a mís“ (srv. Mt 23,25-26). Pátráme-li ve vlastním nitru, nacházíme zoufale nemocné a lstivé srdce. (Mimochodem, toto konstatování v jeho sekulární podobě nejednou cituje Jordan Peterson, který varuje před introspekcí. Říká, že přemýšlení o tom, jak se vlastně cítím, nutně vede do deprese.) Larry Crabb nenabádá ke zbytečnému šťourání se ve vlastním nitru. Ví ale o tom, že když se člověk obrátí a přehodnocuje do hloubky vlastní život, pomůže mu hluboká zpověď, během níž si ujasní, kde špatně přehodil výhybky života a kudy kráčet dále. 

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč Kenaan?

Domnívám se, že to, oč jde Richardu Ganzovi a oč jde Larrymu Crabbovi, nejsou nějaké zásadně odlišné věci. Možná mi něco uniká, ale kdybych v knize nečetl ono negativní hodnocení Larryho Crabba, nenapadlo by mne, že by mohli spolu nesouhlasit.

Jinak jsem v Ganzově knize našel mnoho myšlenek, které se mi v poslední době honí hlavou. Ganz upozorňuje, že z určitých základních pojmů se stala téměř sprostá slova – třeba ze slova hřích nebo pokání.

Mám přítele, kněze, kterého si hodně vážím. Miluje lidi, miluje Boha, a touží po tom, aby lidé poznali milujícího Boha. Má za to, že nevěřící lidé jsou zbytečně odrazováni takovými slovy jako je „peklo“ nebo „prokletí“. Proto se ve svých rozhovorech snaží tato slova raději nepoužívat.

 Rozumím mu, ale volím jiný přístup. Ta slova jsou přece důležité pojmy. Označují určité závažné skutečnosti, ať už pozitivní (milost, vítězství nad hříchem, vzkříšení, bezpodmínečná láska) nebo negativní (hřích, peklo, zatracení, věčná záhuba). Tím, že se budeme některým slovům vyhýbat, si moc nepomůžeme; skutečnosti, které tato slova označují, nezmizí, když se těmto slovům budeme vyhýbat. Prosme o příležitosti tato slova ne zamlčovat, ale vysvětlovat.

Myslím si, že lidé stejně poznají, pokud se bojíme vyslovit plnou pravdu. Často myslím na Jana Křtitele, který kázal dosti tvrdá slova: „sekera je už ke kořeni přiložena…“ nebo „vějička je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat…“ V Jeruzalémě jistě byli lidé, rabíni a zákoníci, kteří kázali pozitivní zvěst, třeba o Božím vyvolení, ale mnoho lidí vážilo cestu z Jeruzaléma až k Jordánu za Janem Křtitelem. Cesta to byla těžká – zhruba čtyřicet kilometrů a převýšení 1400 m na cestě zpět!

Musím se přiznat – abych nekázal vodu a přitom sám pil víno – že jsem se na tomto vývoji také podílel, zejména v poslední třetině své služby. Modlil jsem se s lidmi za vnitřní uzdravení, a v řadě případů se dostavilo! A sám jsem ho v průběhu let, někdy krok po kroku, prožil sám na sobě. Proto, aby nebylo mýlky, jsem článek nazval „volání po korekci“, nikoli po opuštění toho, čemu říkáme vnitřní uzdravení. 

Všiml jsem si totiž, že někteří lidé berou církev a její pastorační službu jako jakousi zdravotnickou jednotku – v sekulární sféře máme pediatrii, ortopedii, chirurgickou ambulanci atd. A v církvi máme vnitřní uzdravení, modlíme se i za tělesné uzdravení… a když nalezneme to, co jsme chtěli, tak církev (sbor, skupinku, pastoračního pracovníka) opustíme, podobně jako nechodíme k zubaři, když nás zrovna zuby nebolí. (Ano, jsou i preventivní prohlídky, a tak sem tam třeba do sboru zajdeme.) Ale že Bůh, který nás uzdravil, který nám dal duchovní život a který si nás chce používat, s námi má jistě nějaké další záměry, na to už mnozí lidé ani nepomyslí. 

Přitom Richard Ganz je sám rovněž poradcem. A dělalo mi dobře, když jsem v jeho knížce našel pasáže, které se dosti podobají tomu, co jsem vtělil do útlé brožurky Být pastýřem.

 Předpokládám, že někteří z vás si knížku koupí a přečtou si ji sami. Proto nebudu vypisovat, jednotlivé cenné myšlenky, které jsem v knize našel.   Ganz je dosti lakonický. Proč se mnozí lidé vnitřně neuzdraví, okomentuje větou: „[Oni] chtějí pomoc, nikoli změnu“ (str. 92).

Jedním z problémů je, že chceme všechno pokud možno ihned. Svět nám totiž nabízí okamžité uspokojení. Když jsem dospíval, neexistovaly žádné Zásilkovny a Balíkovny a Alzaboxy, kdy večer objednáte a ráno v Alzaboxu máte. Bylo by divné, kdyby tento trend okamžitého uspokojení neovlivňoval i církev. Ganz ale správně poznamenává: „Odkládat uspokojení na později je neodmyslitelnou součástí křesťanství“ (str. 104).

Nenásledujme tento svět ve snaze nemyslet na nic negativního a nemluvit o tom. Už jsem psal o tom, jak je důležité vysvětlovat dětem morálku, třeba na základě Desatera. Ganz píše: „Pokud nejsme vyučeni v Božím zákoně, na jakém morálním základě budeme volit dobro?“ (str. 105)

 Kniha má své limity. Nedovíte se z ní nic o démonizaci nebo o vztahu vnitřního uzdravení a medikace. Proto ještě jednou: Kniha představuje cennou korekci, nečiní si nárok na zodpovězení všech otázek.

Pokud by někdo stál o knihu, která pojednává jak o duchovním boji, tak o vnitřním uzdravení a o medikaci, nechť si sežene knihu Granta Mullena Why Do I Feel so Down When My FAITH Should Lift Me Up?  Tato kniha je jedinečná v tom, že ukazuje, jak zmiňované tři oblasti nemusí být v konfliktu, ale naopak, že každá z nich může přispět k tomu, aby člověk našel cestu k pokání i k uzdravení. Je mi líto, že tato kniha dosud nebyla přeložena do češtiny. Na Amazonu se dá koupit za zhruba šest dolarů.

Knihu Psychoblábol z anglického originálu Psychobabble přeložil Lukáš Makovička. Vydalo Občanské sdružení Didasko. Kniha má 124 stran a prodává se za 169 Kč.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 24. září 2025 Foto: Pixabay