David Novák / Evangelium pro ty, kdo jsou v pohodě

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní.
(Jan 2, 1–12)

Jedná se o první zázrak popsaný v Janově evangeliu. Pro někoho může být překvapivý, protože se odehrává jednak na svatbě, jednak se týká alkoholu. Svatba v Káně má zajímavou historii i v dějinách umění. Italský renesanční malíř Paolo Veronese tuto svatbu ztvárnil a byl za to později pronásledován inkvizicí. Když byl vyzván, aby obhájil přítomnost psů, opilých německých vojáků, žertovných trpaslíků a jiných „podobných hloupostí“ na svém obraze, Veronese odpověděl, že k tomu použil „stejného oprávnění, jaké je dopřáváno básníkům a bláznům“. Jen o vlásek tehdy unikl označení za kacíře.

Neznám všechny detaily tohoto procesu, nicméně vím, že se obraz vyznačuje pestrými barvami a že jsou na něm do detailů vymalovány scény z opravdu divoké svatby. V Písmu nemáme podrobnosti o tom, jak přesně svatba, na níž byl Ježíš přítomen, vypadala, nicméně víme, že svatba je veselá událost. V židovství trvala svatba dokonce celý týden – jednalo se tedy o slušnou díru do rozpočtu, ale také o veselici se vším všudy. Nedílnou součástí každé židovské svatby bylo víno.

Nemusíme zacházet hluboko do dobových reálií. Stačí si představit, že ženíte syna nebo vdáváte dceru a uprostřed svatby vám dojde – nejen víno, ale vlastně cokoli. Je to trapas. A v Ježíšově době šlo o víc než jen trapas. Jednalo se o společenské faux pas, na které se ve zlém dlouho vzpomínalo a které se rádo připomínalo.

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Identita a služba

Když si představujeme křesťanství a křesťany, často se nám vybaví obraz lidí zkroušených, smutných, na dně – lidí, kteří pomoc potřebují, zatímco „silní“ prý víru nepotřebují. Jenže s ničím takovým se zde, ani na mnoha jiných místech Písma, nesetkáváme. Naopak zde vidíme lidi na vrcholu, uprostřed veselí a radosti, lidi šťastné, vychutnávající si přítomný okamžik. Lidi, kteří mají blíž k tomu, jak je zachytil Veronese, než k tomu, jak si svatbu v Káně představovala inkvizice.

Ježíš totiž oslovuje každého a přichází za každým – jak za slabým, tak za silným, jak za smutným, tak za veselým, jak do kostela, tak na svatbu. Může být přítomen všude. Křesťanská víra tedy není vírou, která se žije jednou týdně v neděli nebo pouze v kostele. První místností, v níž je Ježíš v Janově evangeliu zachycen, není chrám, kde by seděl v modlitební poloze v zimě a nudě, ale svatební síň plná rozjařených svatebčanů. Jinými slovy: Ježíš není s člověkem jen na zvláštním místě či díky zvláštní modlitební poloze. Je s každým a všude – pokud o jeho přítomnost stojíme.

Naše časy a Ježíšova hodina

Jenže i lidem, kteří jsou na vrcholu, se občas přihodí něco, co je z vrcholu shodí. Vždy, když to vypadá, že je život skvěle vyladěný, něco se pokazí. Zde dojde víno – není to otázka života a smrti, ale je to velmi nepříjemné. Přichází Ježíšova matka a přimlouvá se: „Ježíši, udělej něco.“ Dostává poměrně příkrou odpověď: „Ještě nepřišla má hodina.“

Najednou zde vidíme jisté neporozumění. Maria chce, aby se Ježíš ujal okamžitě iniciativy, Ježíš však mluví o čase. Když hovoří o „své hodině“, zřejmě tím myslí smysl svého příchodu na svět – hodinu, kdy bude obětován za naše hříchy.

Myslím, že přístup Marie zde odráží přístup mnoha lidí – nejen nevěřících, ale i věřících – k Bohu. Přicházíme k němu, když nám teče do bot, když je nám zle, když se stane něco nečekaného, když dojde víno na svatbě, když je potřeba „zazáplatovat“ rozpočet, zdraví nebo vztah. To se pak člověk modlí jako nikdy: „Ježíši, pomoz.“

Ježíš ale neříká: „Nepomohu.“ Neříká ani: „Nechám vás být.“ Ukazuje však jinou perspektivu. Nenabízí jen okamžitou pomoc, ale něco hlubšího. Jak říká jinde: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ Nebo: „Já jsem přišel na svět, abyste měli život věčný.“ My někdy chceme, aby nám natřel fasádu, ale Ježíš přišel, aby opravil celý dům – aby proměnil celý náš život. V životě totiž nejde jen o lepení záplat, ale o skutečnou proměnu. 

Věřím, i když je to absurdní

Všimněme si, že Maria i přes Ježíšovu odpověď řekne služebníkům, aby udělali, cokoli jim Ježíš nařídí. Podívejme se, co to znamenalo v praxi. Bylo třeba s nádobami dojít ke studni – vodovodní kohoutky tehdy zřejmě ještě neexistovaly. Jednalo se asi o šest hektolitrů vody, tedy zhruba šest set kilogramů. Služebníci se museli pořádně zapotit, a navíc s velmi nejistým výsledkem.

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Nesouhlasit a porozumět, jde to? 

Bůh ale často činí zázraky skrze naši poslušnost a víru. Odpovídá svými činy na naše činy, které ve víře konáme. Ježíš nefunguje tak, že si sedneme, dostaneme se do průšvihu, pomodlíme se, nic se nestane a my si řekneme, že nás nemá rád. Spíše nás učí ve víře vykročit a důvěřovat mu.

Kdosi tento paradox víry vystihl takto:
„Copak dává smysl pořád odpouštět? Nastavit druhou tvář? Milovat i své nepřátele? Mluvit o Bohu, i když to nikoho nezajímá? Pomáhat, i když si toho nikdo neváží? Modlit se, když se nic nemění? Být poctivý, i když se to nevyplácí?“ A přece právě tam se z obyčejné vody stává dobré víno. Ježíš dělá nové věci, ale vychází z toho, co mu dáme k dispozici. Nechce nám nic vzít, chce proměnit to, co mu svěříme. A pak se začnou dít věci.

Příběh má zajímavý, možná až přízemní konec. Ukazuje na nehezký zvyk, kdy na konci svatby, kdy svatebčané zřejmě byli „pod vlivem, ženich začal rozlévat horší víno. Jenže poté, co Ježíš promění vodu ve víno, se děje pravý opak. To nejlepší víno přichází nakonec.

Tento závěr možná odhaluje něco i o našem charakteru. Lidé se někdy navzájem klamou, dávají si „horší víno“, využívají slabostí či neznalosti druhých. Neradi to o sobě slyšíme. Někdy se nám daří být poctiví a laskaví, ale často selháváme víc, než bychom si přáli a byli ochotni si přiznat. Ježíš je však jiný. Nikdy nás neklame a nikdy nás nezklame. Člověk to často zjistí až tehdy, když mu začne důvěřovat – ne jen z definice, ale ze zkušenosti.

Možná nám vrtá hlavou, jak to bylo možné. Vždyť proměnu vody ve víno vídáme jen zřídka. Zde se však setkáváme s Ježíšem – Bohem, který má moc nad přírodou a nad zákony, jež sám stvořil. Později bude se svými učedníky pít víno se slovy: „Toto je má krev, která se za vás vydává.“ Tehdy se naplní jeho hodina, o níž mluvil.

Ježíš tím ukazuje, že nám chce dát to nejlepší. A tím nejlepším je on sám. Nabízí nám vztah a vedení našich životů. Nabízí to každému – starému i mladému, zdravému i nemocnému, chudému i bohatému. Ukazuje nám, že ta skutečná svatba je teprve před námi. Svatba, na níž ho uvidíme tváří v tvář. A právě díky této naději můžeme žít pravdivý život už zde, na této zemi.

Autor je teolog a publicista Datum: 12. ledna 2026 Foto: Wikimedia Commons

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.