Dalimil Staněk: Svoboda zachovat se odvážně

Dlouho jsem žil, aniž bych si uvědomoval, jak moc strach řídí mé chování. Kdybyste se mě před deseti lety zeptali, jestli se bojím, pravděpodobně bych sebevědomě odpověděl, že ne. Myslel jsem si, že jsem odvážný člověk a že strach nade mnou nemá téměř žádnou moc. Nebál jsem se chodit na úřady, vystupovat před lidmi, vést tábory, studovat, pracovat, telefonovat a překonávat výzvy. V porovnání s lidmi okolo jsem se považoval za nebojácného hrdinu. 

Představuji si, že strach ve mně si tehdy potěšeně mnul ruce a radoval se z toho, kolik prostoru mu nevědomky dávám tím, že ho nezaznamenám. Zpětně vím, že byl přítomný. Podobně jako učedníci jsem se i já mnohokrát zachoval vyhýbavě. Ježíš mě mnohokrát nechal zopakovat stejný úhybný manévr, dokud nedošlo na těžké zkoušky, u kterých se strach prodral na povrch. Až po zkušenostech intenzivního strachu jsem se naučil vnímat i malý strach. Nemusím ho nutně zachytit v prožitku, někdy si až později rozumem odvodím, že stál za mým vyhýbáním. 

A právě schopnost uvědomovat si vlastní emoce a prožívání včetně strachu považuji za jednu ze základních duchovních disciplín. Chci být citlivý na drobné záchvěvy svého těla, které mi říkají, že můj organismus právě vyhodnocuje nebezpečí. Chci být připraven říct sobě, Bohu i lidem okolo, co právě v danou chvíli prožívám. Proto sám sebe sleduji a všímám si i malého strachu. Potom už nade mnou nemá takovou moc. Tím, že ho zachytím, pojmenuji a přijmu, ho zároveň demaskuji jako toho, kdo automaticky na pozadí řídí mé chování. Vytvářím si prostor pro svobodnější rozhodnutí, jak se svým strachem naložím. Uvědomění je prvním krokem k větší svobodě od strachu. 

Mám zkušenost, že strach v mé hlavě generuje představy odtržené od reality. Jejich překonání závisí na tom, jestli jsem schopen zachovat se odvážně a své představy konfrontovat s realitou. 

Před několika lety jsem se chystal na cestu ze Zlína do Prahy na konferenci. Mluvil jsem o tom s lidmi ve sboru, a tak věděli, že se tam chystám. Pár dní před akcí mi napsala jedna paní na messenger jednoduchou otázku, jestli do Prahy jedu autem. K nevinné větě jsem si začal domýšlet složité pozadí. Od koho ví, že jedu do Prahy, vždyť přímo jí jsem to neřekl? Lidé ve sboru se o tom baví. Určitě si myslí, že si budu vypisovat tučný cesťák a naúčtuji to sboru. Na příštím členském shromáždění se proti mně strhne vlna a budou mě obviňovat, že příliš utrácíme. Budou se mě ptát, proč jsem nejel vlakem. Mysl se rozjela na plné obrátky. V těle se ozval strach, který začal generovat představy o tom, co se nachází za onou nevinnou větou. 

Půl dne jsem na zprávu neodpověděl. Bál jsem se a domýšlel. Pak jsem sebral odvahu a napsal jsem, že do Prahy autem jedu a že cestu proplácí jiný subjekt než sbor. Strach mě vedl, abych napsal ten dovětek o penězích, na který se paní neptala. Její odpověď přišla okamžitě. Zeptala se, jestli by se mohla svézt se mnou, že si v Praze udělá nákupy. Musel jsem se smát. Celé mé tělo zaplavila úleva. V pozadí zprávy nebyla ani výčitka, ani kritika, ale touha jít nakupovat do velkoměsta. Říkal jsem si, že moje odpověď o penězích musela působit trochu bizarně. Paní jsem odpověděl, že ji rád vezmu, a strávili jsme na cestě pěkný den. 

Malý strach se projevil v myšlenkách a představách, které se rozrůstaly a bobtnaly do té doby, než jsem sebral odvahu, abych zjistil, jaká je realita. Čím déle jsem byl se svým strachem a představami sám, tím vzdálenější jsem od reality byl. Lékem na strachem posílené představy se stal kontakt se skutečností. 

Jedním ze symptomů mikrostrachu v mém životě jsou představy o tom, co se děje ve světě, který nemám pod kontrolou. Pokud chci být svobodnější ve svých reakcích, musím procesy, které ve mně strach vyvolává, rozpoznat a zastavit. Odvážně zkontroluji, jaká je realita. Překvapivě zjistím, že nebývá tak děsivá jako mé představy. 

To další, co jsem se od svého strachu naučil, je… 

Autor: Dalimil Staněk Datum: 17. ledna 2026 strach – foto Freepik

Ukázka z lednového čísla časopisu Život víry. První číslo nového roku přináší povzbuzení tématem „Neboj se!“. Jak je to s Boží bázní? Nad tím se zamýšlí Jana Peřtová. O úzkosti, která se promítá do výchovy dětí, píše Carrie McKeanová. Zkušenost z boje o svou mysl v době rizikového těhotenství sdílí Lucie Nevřelová. Téma doplňuje anketa a kreslený vtip Pavla Bosmana.

Lednový Život víry představí v rozhovoru Dášu a Pavla Maňáskovy. Jak si k nim Bůh našel cestu? Jak se dali dohromady, i když Pavel vůbec nebyl zamilovaný? Proč opustili Ostravsko, živé společenství a úspěšnou službu a vydali se do jihočeského pohraničí? V rozhovoru mluví o své službě bezdomovcům a lidem, pro které společnost nenašla místo.

Lednový Život víry přináší i další čtení. Petr Húšť píše o zkušenostech z válkou zmítané Ukrajiny, Tomáš Dittrich přemýšlí o výzvách mezi kávou a dortíky. Jak se z Dobré zprávy stala špatná a co dělat, aby naše evangelium nebylo vykuchané a bez síly? Své postřehy přináší Julia Garschagenová. Dave Patty nabízí tři kroky, které je třeba udělat, když čelíte obvinění.

Virtuální rozhovor zavede čtenáře do Afriky k příběhu o osobní oběti misionářů, která se zdála zbytečná. Nechybí ani osobní svědectví, například o cestě k Bohu navzdory esotericko-ateistickým kořenům. V aktuálním Životě víry najdete také recenzi nové knihy Davida Nováka Jak rozvracet církev. Číslo tradičně doplňují zprávy o církvi u nás i v zahraničí, aktuální náměty k přímluvným modlitbám a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.