Dan Drápal / Zeměplocha a učení církve

Začnu vzpomínkou z dětství. Hrál jsem si s něčím na podlaze a najednou jsem se zeptal: „Maminko, jak lidi přišli na to, že je Země kulatá?“ A maminka mi dala naprosto uspokojivé vysvětlení. Mluvila o lodi, ze které je nejprve vidět stožár.

Jenomže u Homéra to tak nebylo. Popis nového Achillova štítu zachycuje dobovou představu o tom, jak Země vypadá. V Iliadě stojí:

Střed štítu: Země, nebe, moře.

Vprostřed vytvářel zem, báň nebes a hladinu mořskou,

Hélia neúmorného a jasný v úplňku měsíc,

s nimi i veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí,

souhvězdí Plejád a Hyad a silného Óarióna.

Také Medvěda zrobil, jenž Vůz jest nazýván příjmím,

točí se na témž místě a zírá na Órióna,

koupelí Ókeanových sám jediný účasten nejsa.

Pak následuje popis tří pruhů okolo středu, který pro popis Země důležitý není. Tím je až čtvrtý pruh: Ókeanos.

Silný a velký proud tam vytvořil Ókeanův

kolem krajního lemu, kol dokola pevného štítu.

Chápe se to tak, že ten čtvrtý pruh znamená oceán, který Zemi omývá ze všech stran. Homér ovšem nikde neříká, že Země takto vypadá. Třeba si to ani nemyslel. Ale posluchači Iliady to tak pochopili. Mezi ně patřili i Anaximenes, Anaximander a Thales z Milétu, první filosofové.

Z jejich díla se zachovaly jen zlomky. Po Thaletovi máme kružnici, po Anaximenovi tento výrok: Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc i všechna ostatní tělesa nebeská, jež jsou ohnivá, vznášejí se na vzduchu pro svoji plochost. To bylo šesté století před Kristem. Ale už o sto let později pythagorejci, následovníci Pythagora, považují Zemi za kulatou.

Pythagorejci byli mystici, hledali skrytý řád světa. Zdá se, že na kulatost Země nepřišli na základě pozorování, ale cestou spekulace. Svět má dokonalý řád a dokonalým tělesem je koule. Stalo se něco, co se v dějinách vědy od té doby mnohokrát opakovalo. Vnitřní svět člověka, jeho rozvažování, jak by to mělo nebo mohlo být, je zdrojem velkých objevů, které se teprve dodatečně potvrzují pomocí pozorování.

SOUVISEJÍCÍ –Dan Drápal / Mějme se na pozoru

Ačkoliv Řekové byli národ námořní, tak ten argument se stožárem mojí maminky jako by nehrál roli. Přesvědčit někoho o vypouklosti Země, to vůbec nemuselo být lehké. Jak se vyrovnat s argumentem, že voda teče dolů, takže by se na vyvýšeném místě udržet nemohla?

Argument, který řecké vzdělance přesvědčil, byl založen na pozorování hvězd. Jistě víte, že Polárka je na severním pólu v nadhlavníku, jak se česky říká zenitu, a že čím blíže rovníku, tím je Polárka níže nad obzorem. V Praze jsme na padesátém stupni severní šířky a vidíme Polárku pod úhlem padesát stupňů. A jak Řekové cestovali, tak zjišťovali, že Polárka – a samozřejmě i jiné hvězdy – jsou vidět z jiných míst jinak. V Egyptě nebo na Kypru jsou pozorovatelná souhvězdí, která z Řecka nikdy viditelná nejsou. Řekové navíc pochopili, že zatmění Měsíce znamená, že Země v okamžiku zatmění leží mezi Sluncem a Měsícem. Když toto přijmete, tak musíte také vzít vážně skutečnost, že stín Země na Měsíci je vždy kulatý. Proto musí být kulatá i Země. To jsou argumenty, které lze nalézt u Aristotela. Žil v letech 384 až 322 před Kristem.

Na rozdíl od děl mnoha jiných, velká část Aristotelova díla se neztratila a byla vždy známa jak Římanům, tak evropským křesťanům. Takže kulatost Země víceméně přijímal i svatý Augustin. Bylo to ale těžké sousto, pro něj i pro jiné. Jemu i jiným se jevilo jako nemožné, aby i na druhé straně zeměkoule někdo žil.

V XVI. knize svého velkého díla O Boží obci Augustin praví zhruba toto: Existence protinožců je nesmysl. I kdyby se podařilo dokázat, že Země má tvar koule, tak z toho neplyne, že na druhé straně žijí nějací lidé. Spíše je to celé pokryto oceánem, který člověk nemůže překonat.

V zesměšněné podobě se Augustinova úvaha objevuje u Jaroslava Haška. Švejk vykládá polnímu kurátorovi Katzovi o děkanovi, který se dočetl u Augustina, že každý, kdo věří v protinožce, má být proklet. A pak prokleje svoji posluhovačku, které syn posílá z Austrálie peníze. Pana děkana odvezou do blázince.

Augustin nic o prokletí nepíše. Nicméně jeho úvaha má teologické důvody. Nelíbila se mu představa, že by někde žili lidé odděleni oceánem, ke kterým se nelze dostat. Proč? Protože takoví lidé by nemohli být potomky Adama a Evy.

O nějakých sto let po Aristotelovi se rozhodl Eratosthénes, ten samý, který vysvětlil, proč je nekonečně mnoho prvočísel, že zjistí, jak je Země veliká. Potřeboval se dostat na obratník Raka v době letního slunovratu. Tehdy se tedy o obratníku Raka ještě nehovořilo, ale vědělo se, že v Asuánu, tehdy se nazýval Syéné, svítí jistý den v poledne sluníčko přímo do studní.

To znamená, že v tu chvíli je Slunce kolmo k tečné rovině zeměkoule procházející Asuánem. Pak už stačilo zjistit, pod jakým úhlem tentýž den svítí sluníčko v nějakém místě na témže poledníku, změřit vzdálenost mezi Asuánem a takovým místem, a pak tu vzdálenost vynásobit tolikrát, kolikrát se změřený úhel vejde do 360 stupňů. Tím vhodným místem byla Alexandrie. Vzdálenost 5040 stadií, úhel 1/50 kruhu, a jsme doma – 252 000 stadií. Egyptské stadium má 157,7 metru, takže po poledníku kolem dokola vychází 39 740 kilometrů. Slušný výkon. Poledníkový obvod Země je totiž 40 009 km. Trochu zapůsobilo i štěstí – různé chybky při měření se vzájemně vyrušily.

Možná si řeknete – škoda, že o tomto měření nevěděl Kryštof Kolumbus. Kdyby věděl, jaký má zeměkoule obvod, tak by si při objevení Ameriky nemyslel, že doplul do Indie. Připomínám, že Karibiku se dodnes někdy říká Západní Indie. V angličtině to je West Indies a stále se to používá, když jde o kriket.

Ve skutečnosti Kolumbus o Erastothénovi věděl. To probereme. Teď se však ještě na chvíli vrátíme k ranným církevním autoritám. Augustina jsme už měli. Co ostatní?

Přehled církevních autorů, kteří učili, že Země je kulatá, je opravdu dlouhý. Kulatou zemi držel Athenagoras, jenž žil v letech 133-190. A také Metoděj Olympský, kolem roku 290. A dále Arnobius, autor berberského původu. Ten píše zhruba kolem roku 305: Svět nemá ani vpravo ani vlevo, nemá ani horní nebo dolní část, ani přední a zadní část. Svět je kulatý a na každé straně je omezen svým obvodem tak jako je omezena koule. Nemá tedy začátek ani konec.

V tom dlouhém seznamu jsou však dvě výjimky, a to Lactanius a Teofilos Antiochejský. Lactaniovi, poradci císaře Konstantina, přišlo urážlivé, že by se nebe, kde sídlí Hospodin, otáčelo kolem Země. Z toho odvodil, že kulatost Země je pohanský výmysl. Lactanius uvažoval teologicky, ne fyzikálně. Ten teologický pohled byl při tom v něčem správný. Nebe se opravdu netočí okolo Země.

Lactaniovo učení bylo ve středověku známé. Jeho názory však církev nezastávala. Koperník, který byl při psaní své knihy velmi opatrný, se proto mohl Lactaniovi otevřeně vysmívat. Středověké university se opíraly o Aristotelovy texty. Kulatost Země byla u vzdělaných lidí něco samozřejmého.

Systematické a kritické myšlení o přírodě však bylo ve středověku obtížné. Vznikala i velká díla, ale jejich autoři to neměli lehké. Úplně lehké to neměl ani Aristoteles. Po několik let od roku 1240 byla výuka jeho díla na pařížské universitě zakázána s vysvětlením, že to nebyl křesťan.

V té době žil Roger Bacon, anglický učenec, který se z oxfordské university uchýlil do ochrany řádu františkánů, kteří ho však později nuceně přesídlili do Francie. Tam získal ochranu papeže Klementa IV., za jehož života mohl psát a bádat. Po papežově smrti ho však jako podezřelého z kacířství františkáni dali do samovazby, která trvala 12 let. Po propuštění se vrátil do Oxfordu, kde zemřel roku 1292 ve věku 78 let. Jeho dílo je rozsáhlé a mnohé ovlivnilo. Mimo jiné přišel s myšlenkou, že mapy se mají tvořit na základě souřadnic. Souřadnice používal už Ptolemaios, ale to se v té době v Evropě nevědělo. Roger Bacon rovněž vyjádřil jasně přesvědčení, že svět lze obeplout kolem dokola.

Roger Bacon je mimo jiné objevitel – nebo znovuobjevitel – vědecké metody. V první knize svého Opus maius odpovídá takto na otázku, co jsou hlavní překážky na cestě k pravdě a vědění:

1. Odvolávání se na nespolehlivý zdroj.

2. Bezmyšlenkovité spolehnutí se na tradici či zvyk.

3. Odmítání okolním světem (doslova ignorance ostatních).

4. Zakrývání vlastní hlouposti předstíranými znalostmi.

To stojí za zapamatování.

Pokusím se nastínit, proč to měli lidé jako Roger Bacon ve středověku tak těžké. Středověká Evropa byla postavena na jednotném, celistvém pohledu na svět. Náboženské a přírodovědecké představy se prolínaly. Na raně středověkých mapách bylo možno najít ráj Eden, nebo byly uspořádány tak, aby získaly tvar ukřižovaného Krista. Středověký člověk prostě žil celistvým světonázorem. Osobní a veřejné se prolínalo, stejně tak jako sakrální a profánní. Život měl jasný řád a pravidla.

Podle mnohých to nebylo špatné místo k životu, pokud tedy zrovna nepřišla nějaká přírodní katastrofa, v první řadě mor. Války se odehrávaly převážně mezi šlechtou, města poskytovala poměrně dost osobní svobody, chudým a nemocným se věnovala určitá pozornost a snad ani sedláci na tom nebyli špatně. Podle jednoho britského moderního dějepisce anglický rolník v 13. století odpracoval ročně 1620 hodin. Dnešní pracovní penzum je 1936 hodin.

Aby ten středověký svět držel pohromadě, tak byla potřeba autorita církve. Odsud vycházel úplně odlišný vztah k autoritám než dnes. Kostnický koncil byl vlastně celkem úspěšný pokus o záchranu, byť dočasnou, osvědčeného uspořádání světa, jež bylo ohroženo krizí papežského schismatu.

Uspořádání společnosti působilo, že pro středověkého autora bylo přirozené a nutné se zaštiťovat uznanými autoritami. Originální myšlení se setkávalo s nedůvěrou a čelilo podezření z hereze. Tak jako u Roberta Bacona. V době kostnického koncilu však už patřil mezi autority. Uznával ho i Pierre d’Ailly, francouzský kardinál, který v Kostnici předsedal vyšetřování Jana Husa v Kostnici. Neměl rád Angličany, takže si odsouzení Viklefa pořádně užil. Viklef byl v Kostnici prohlášen za kacíře a koncil nařídil, aby Viklefovy kosti byly vyňaty z posvěcené půdy a spáleny. Husa pak Pierre d’Ailly především okřikoval.

Pierre d’Ailly vstoupil do dějin nejenom svým mocenským jednáním, ale také jako autor knihy Ymago mundi. To je sbírka dvanácti různých pojednání, z nichž to první, Tractatus de Imagine Mundi, dalo jméno celému souboru. Rukopis vznikl roku 1410 a knižně vyšel v letech 1480 a 1487. Je tam hodně úvah o tom, zda by se dalo dostat na jižní polokouli nebo ne. Pierre d’Ailly se nechtěl dostat do sporu s Augustinem. Přesto ale naznačil, že si myslí něco jiného. Volí takovou neurčitou neosobní formu. Píše zhruba toto: Někteří říkají, že na jižní polokouli je teplo podobně jako u nás a že se tam dá žít. Podle tohoto názoru by ovšem tamní obyvatelstvo nebylo seznámo s apoštolským učením o Kristu. A pak dodává, že tak to ale podle Augustina být nemůže.

Pierre d’Ailly byl, zdá se, fascinován možností námořních výprav do neznámých vod. V jejich prospěch argumentuje každou autoritou, kterou znal. Cituje všechny výroky Aristotela, Senecy a Ptolemaia, které podporují myšlenku, že cesta z Evropy do Indie přes Atlantský oceán je možná. Zmiňuje i Aristotelovu úvahu, že Afrika a Indie nemohou být příliš daleko, když v obou z nich žijí sloni. O tom, že Atlantský oceán není příliš rozlehlý, byl přesvědčen i Roger Bacon. I toho Pierre d’Ailly cituje.

Navíc se odvolává, a to je pro středověk příznačné, na apokryfní apokalyptickou knihu, která je známa jako Čtvrtá Ezdrášova. Původně asi byla napsána hebrejsky brzy po pádu jeruzalémského chrámu roku 70. Je psána v ich formě. Ve třetím vidění se její autor obrací k Hospodinu těmito slovy: Pátého dne jsi pak poručil sedmé části, kde byla shromážděna voda, aby zplodila živočichy, ptactvo i ryby, a tak se stalo.

Tento verš Pierre d’Ailly chápe tak, že souš tvoří šest sedmin povrchu zeměkoule. Bere to jako další z argumentů, že oceán mezi západním pobřežím Afriky a Indií lze překonat plavbou v délce několika dnů.

Kolumbus vzal pana kardinála vážně a vyrazil na Západ. Mířil směr Florida. Když už to bylo moc dlouhé, tak z nějakého důvodu zatočil k jihu a narazil na Hispaňolu, tedy ostrov, jenž je dnes rozdělen mezi Haiti a Dominikánskou republiku.

Tak to skutečně bylo. Výtisk Ymago mundi z Kolumbovy pozůstalosti je plný osobních Kolumbových poznámek. Je překvapivé, že Kolumbovou motivací byla brožurka svou povahou spíše středověká. Tak to ale bylo. Moderní výzkumy potvrdily, že jsou jen dva texty, které Kolumbus pročítal tak pozorně, že si do nich činil poznámky, což asi bylo v té době při čtení běžné. Tím druhým je text Aneáše Sylvia Piccolominiho, tedy papeže Pia II., toho, který tak výrazně zasáhl do českých dějin. Byl to on, kdo prohlásil za neplatná basilejská kompaktáta a snažil se Jiřího z Poděbrad donutit k návratu do katolické církve. Je autorem knihy Historie česká, Historia Bohemica, která líčí české dějiny s důrazem na husity. To ovšem nebyla ta kniha, co zajímala Kryštofa Kolumba. V Kolumbově držení byla Historia rerum ubique gestarum, v doslovném překladu Dějiny činů vykonaných kdekoli. Učesanější překlad je Historie událostí po celém světě.

Pius II. ji začal psát už jako papež a nedokončil ji. Plánoval zahrnout celý svět, ale stihl podrobně popsat pouze Evropu a Asii, což tehdy znamenalo hlavně oblast dnešního Turecka. Jeho zájem souvisel s velkým projektem, o který jako papež velmi usiloval, ale který se mu nepodařil. Tím projektem bylo shromáždit evropské mocnosti k útoku na Osmanskou říši a znovu dobýt právě ztracený Cařihrad.

Po Piově smrti bylo jeho nedokončené dílo vytištěno v Benátkách. Jeden výtisk měl v držení i Kolumbus – a ten je plný jeho poznámek. Zato Ptolemaiova Geografika, naprosto zásadní dílo, se sice v Kolumbově držení také nacházela, ale nevypadá to, že by ji studoval. Přitom už Pierre d’Ailly si byl vědom, že nalezení Geografike hyfegesis činí jeho Ymago mundi zastaralým. Rukopis Geografiky přivezl roku 1397 do Florencie byzantský učenec Manuel Chrysoloras. Přesněji řečeno, šlo o řecký překlad arabského překladu nedochovaného původního Ptolemaiova řeckého textu. Do té doby západní svět znal pouze Ptolemaiův Almagest, což je arabský název Ptolemaiova astronomického pojednání Megalae Syntaxis.

Geografika je z větší části pouze a jenom seznam zeměpisných souřadnic různých míst světa tak, jak je Ptolemaios znal nebo vyzvěděl od jiných. Je tam také uveden údaj o délce obvodu zeměkoule, avšak ne ten Erastothénův, ale pozdější Poseidóniův, který vycházel z chybného měření, takže mu vyšla výrazně menší délka. Kolumbus měl zřejmě přístup nejenom k tomuto, ale i k dalším odhadům velikosti zeměkoule. Při jednání se sponzory, tedy s Ferdinandem II. Aragonským a Isabellou I. Kastilskou, uváděl velikost co nejmenší pro to, aby je přesvědčil, že jeho cesta je možná. Osobně asi spíše než číslům věřil ujištěním Pierra d’Ailly. V rámci přesvědčovací kampaně si kreativně pomohl údajem z arabských zdrojů, který přepočítal tak, že arabskou míli dlouhou 1830 metrů interpretoval jako římskou míli dlouhou 1480 metrů. A svět byl hned menší. Není ovšem úplně jasné, zda tak učinil vědomě, či z neznalosti.

Pierre d’Ailly a Aneáš Sylvius Piccolomini, papež a kardinál, tihle dva tedy stojí za Kolumbovým rozhodnutím se vydat na cestu. Když tohle víme, tak tím je záhadnější, kde se vzala představa, podle níž církev učila, že je Země placka.

Navzdory tomu, že až na dvě výjimky církevní učitelé nikdy nehlásali, že by byla Země plochá, se přesvědčení, že se tak dělo, stále drží. Sám jsem slyšel poměrně nedávno, jak jeden evangelický farář varoval před tmářstvím, kdy se církev uzavírá vědeckým poznatkům – myslím, že mu šlo o gender – a uváděl jako odstrašující příklad, jak v minulosti církev učila, že je Země placatá.

Kde se to vzalo? Nemám jiné vysvětlení, než že jde o pomluvu motivovanou nechutí ke katolické církvi. Bylo hodně těch, kteří přikládali pod kotel. Slavný dramatik Cyrano z Bergeracu se podobně jako Jaroslav Hašek vyjadřoval, jako by svatý Augustin byl zastánce zeměplochy. V satirickém románu, ve kterém se Cyrano dostane na Měsíc, se praví, že v době Augustinově byla Země plochá jako puklička a plavala na vodě jako plátek pomeranče.

Slavný Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti Spojených států, v jedné knize uvádí seznam různých historických přehmatů. Nejprve píše, že francouzská vláda kdysi zakázala jíst brambory, a hned na to uvádí, že Galilea soudila inkvizice za to, že tvrdil, že je Země kulatá. A tuto pitomost vykládá méně než sto padesát let od Galileovy smrti vzdělaný muž, který byl velvyslancem ve Francii.

V roce 1828 vydal americký historik Washington Irving beletrizovaný životopis Kryštofa Kolumba. Vypráví v něm o komisi španělského krále, jejíž někteří členové s cestou Kolumba nesouhlasili, protože podle nich Bible učí, že je Země placatá. Mnozí to považovali za historicky ověřenou zprávu, byť to byla čirá fikce pana Irvinga.

A pak už to jelo. Význačných autorů 19. století, kteří obviňovali církev z nepřátelství k vědě a dokládali to tvrzením, že církevní otcové trvali na zeměploše, je spousta. Objevovaly se knihy s názvy jako Historie konfliktu náboženství a věd nebo Historie boje vědy s teologií. Středověk se stal dobou temna. Učení o placatosti Země toho mělo být jedním z dokladů.

Kupodivu nijak nevadilo, že se ve školách stále učila a četla Dantova Božská komedie, která kulatost Země považuje za samozřejmost a umisťuje do jejích hlubin peklo.

Ve školách se ostatně mnohé mýty drží často dlouho zuby nehty. Před pár lety si někdo dal práci a prošel učebnice dějepisu v Rakousku a Německu a byl překvapen, že i dnes se v mnohých mylně vykládá, že teprve Kolumbus a Magellan přesvědčili Evropany o kulatosti Země.

A jak je to v České republice? Filip Šára, Novinky.cz, 10. 8. 2019. Titulek: Portugalský mořeplavec se před 500 lety vydal dokázat, že Země je kulatá. První věta: Málokdo by řekl, že jeden z největších objevů raného novověku, důkaz o kulatosti Země, vznikl omylem a díky touze po koření. Co s tím? Panu Šárovi se nelze příliš divit. Je to novinář. Poctivě cituje vyjádření jedné historičky – v článku je jmenována – která pro Novinky.cz o Magalhãesovi uvedla: „Ve svém okolí byl za snílka a jeho pro ostatní nepochopitelný nápad nehodlal nikdo podpořit, přesto se nevzdával. Tak se postupně přibližoval rok 1519, na jehož závěru vynikl nejen nový fenomén mezi historickými mořeplavci, byť pro Magalhãese posmrtný, ale stejně tak byla tehdejší společnost konfrontována s poznáním, že Země je skutečně kulatá a ne placatá, což byla při plánování možná větší výzva než plavba samotná.“

Inu historie i současnost přinášejí nejrůznější výzvy.

Historička v článku citovaná přitom jistě ví o smlouvách v Tordesillas a Zaragoze z let 1494 a 1529, kterými si Portugalsko a Španělsko rozdělily zeměkouli na dvě půlky. Proto se stala Brazílie portugalská, zatímco zbytek Jižní a Střední Ameriky připadl Španělům. Kdyby tyto dohody byly uplatňovány i v době pozdější, tak by východ Austrálie připadl Španělům a střed a západ Portugalcům. Těm měly patřit i Filipíny, jejichž vlastnictví si však Španělé posléze vynutili. Moluky, cenný zdroj koření, zejména hřebíčku, kvůli kterému Magalhães ve službách španělského krále obeplul celý svět, ztratili Portugalci roku 1609 ve prospěch Holanďanů. Portugalcům nakonec v Tichomoří zůstal pouze Východní Timor.

Některé mýty se zakoření hodně hluboko. V českém prostředí stále žije představa, jak se lodníci Kryštofa Kolumba hrozí, že každou chvíli jejich loď narazí na konec světa a přepadne do nicoty. V české Wikipedii sice stojí Že je Země kulatá, se v Kolumbově době všeobecně uznávalo, ale je otázka, odkud se toto konstatování vzalo. Na konci pojednání o Kolumbovi totiž čteme: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christopher Columbus na anglické Wikipedii. Díky za to.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 14. dubna 2026 Foto: Wikimedia Commons