Už od dětství jsem měl zájem o zeměpis a dějiny. Nepamatuji se, které všechny knihy jsem tehdy četl. Jistě to byly i nějaké knihy o nedávných dějinách, a tak jsem si pamatoval, že za holocaustu (tehdy to bylo slovo relativně nové) zahynulo na šest milionů lidí, a jistě jsem viděl taky nějaké statistiky, kolik žilo v tom či onom státě Židů před válkou a kolik se jich tam vrátilo po válce. Taky jsem pochopil, že Poláků zahynulo za druhé světové války více než Čechů, nebo že maďarští Židé byli vražděni až v posledních letech války. A takových střípků bych mohl jmenovat hodně.
Někdy v první polovině 80. let jsem teprve zaregistroval informaci, kolik Němců zahynulo při násilném odsunu, a kolik jich zahynulo vyčerpáním, hladem a nemocemi po odsunu, tedy na již německé půdě. A dost mě to rozhodilo.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zase straším peklem
Když jsem se obrátil a když jsem se stal pastorem, bylo mi jasné, že ať už se jedná o jednotlivce nebo o národy, leží mezi Bohem a námi náš hřích, nikoli hřích toho druhého nebo těch druhých. Jinak řečšeno, mezi Němci a Bohem ležel či leží hřích Němců, mezi mnou a Bohem leží hřích můj (ne tedy hřích člověka, který mi ublížil) a mezi Čechy a Bohem leží hřích Čechů, nikoli Němců.
Pokud tuto pravdu pochopíme, dojde nám, že je zcela nepatřičné velikost hříchu srovnávat. Pokud se manželé rozvádějí, může být z deseti procent vina na straně muže a z devadesáti procent na straně ženy. I v takovém případě ale musí muž řešit svých deset procent. Když se zaměří na devadesát procent své manželky, ocitá se jako příslovečná veverka v mlýnku a bude se neustále vracet k otázce, kdo za to může.
Tento postoj neznamená, že relativizuji vinu Němců. Snažím se tím vysvětlit, proč mi vadí především hřích náš. Ano, Němci rozbili předválečné Československo. Kdyby k tomu dostali příležitost, patrně by Čechy vyhubili, podobně jako vyhubili miliony Židů.
Když mi to došlo, začali jsme se s mladými lidmi z našeho sboru modlit na horách – v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných horách i jinde – a vyznávali jsme vinu za hříchy, které jsme způsobili Němcům.
Byl jsem přítomen na mnohých shromážděních, kde jsme se s Němci navzájem omlouvali. Slyšel jsem od mnoha Němců prosbu o odpuštění a touhu po smíření. Teď, s odstupem času, vím, že tato touha po smíření jela jakoby po dvou kolejích – katolické a evangelikální. V poslední době už se tyto koleje pomyslně spojily. Víme o sobě navzájem. Smíření s Němci je jednou z oblastí, kde můžeme bez vážnějších problémů spolupracovat.
Pro mne byly určitým mezníkem modlitby na Radobýlu v létě 1996. Bylo tam tehdy několik stovek Čechů a asi stovka Němců. Velkou zásluhu na této akci by Čech žijící v Německu Pavel Neústupný.
Prezident Václav Havel se jednou Němcům za krutosti páchané při odsunu omluvil, ale hned to „schytal“. Byla sice uzavřená česko-německá smlouva, ale velká část obyvatelstva zůstávala na pozicích neodpuštění a nesmíření. Bylo mi to líto. Na modlitbách jsem pochopil, že pokud se lidé neobrátí k Bohu, nebudou schopni ani ochotni se omlouvat. A protože nejsou ochotni se smířit, odmítají ruku nabízenou ke smíření, a tudíž mají… strach. Strach, že sudetští Němci budou chtít vrátit zkonfiskovaný majetek.
Moji rodiče koupili v roce 1958 chalupu ve vsi, která byla před druhou světovou válkou stoprocentně německá. V roce 1967 se jedna početná německá rodina odstěhovala do západního Německa. Jejich nejstarší dcera přijala za rok do vsi v Mercedesu. To bylo pro devadesát procent Němců impulsem, aby odešli také. Teď má tato ves čtrnáct stálých obyvatel.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Slova která diskvalifikují
Teď už to z velké části opadlo, ale koncem devadesátek a v nultých letech se mnozí dědečkové a babičky přijeli podívat do míst, kde se narodili a kde žili jejich předci. Měl jsem tehdy řadu náhodných rozhovorů, když se třeba ptali na nějakou budovu – školu nebo hostinec, pilu či hamr. Jedinkrát jsem od nich neslyšel, že by se chtěli vrátit. Jsou na tom – ekonomicky – mnohem lépe než Češi.
Zmíním podrobněji jedno setkání tohoto druhu – pro mě asi to nejvýmluvnější. Jeden můj přítel koupil polorozpadlý dům, původně německý, ale po odsunu vybydlený lidmi, kteří k němu neměli vztah. Jednou ten domek navštívila stařenka, které bylo přes devadesát let. Věděla, že už je to její poslední návštěva. Byla v České republice několikrát a s lítostí pozorovala, jak její rodný dům chátrá. Styky s předchozími obyvateli nenavázala. Nyní ji přivezl syn nebo zeť, to už přesně nevím. (Příbuzných přijelo celkem šest nebo sedm – zkrátka malý mikrobus.) Rodina, která domek koupila a opravila a zvelebila, mne požádala o tlumočení, protože nikdo z nich neuměl německy. Babička v slzách děkovala za to, že její rodný dům takto zvelebili. Při obědě v restauraci – bylo tam dosti hlučno, tak se mi tlumočilo jen velmi těžko – mi jeden z jejich synů či zeťů řekl: „To jsem moc rád, že jste ten náš dům takhle opravili.“ Pak se zarazil a po chvíli řekl: „Promiňte, teď je to VÁŠ dům.“
Němci přijeli před týdnem na svůj sudetoněmecký slet na pozvání českého spolku. Nepřijeli svévolně. To, že jim bylo i parlamentem a vládou naznačeno, že nejsou vítáni, je smutné a trapné. Legálně se proti tomu nedá nic dělat. Můžeme jen doufat, že nesmiřitelných bude časem ubývat.
Jedna věc je odpuštění druhá věc je smíření. Odpustit můžete jednostranně. Odpustit znamená nedržet druhému dluh. Smíření je věc jiná – při smíření se musíte podívat druhému do očí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 29. května 2026 Foto: Wikimedia Commons
11 Komentáře
Eva Hájková
Také mě trochu mrzí přetrvávající negativní postoj mnoha Čechů k sudetským Němcům. Proč? Je více než osmdesát let po válce. Já se počítám už ke starší generaci a narodila jsem se přitom čtrnáct let po válce. Prakticky nikdo z těch dnešních členů sudetoněmeckého spolku se nemohl za války osobně ničeho dopustit. A nikdo přece nemůže za své rodiče či prarodiče, za to, že patří k nějakému národu. Ano, nenávist se může uchovávat a pěstovat dalšími generacemi. Bohužel.
Osobní setkávání s konkrétními lidmi je myslím nejlepší způsob, jak se nenávisti a strachu zbavit. Ale musí k tomu být dobrá vůle.
Karel Krejčí
„Při smíření se musíte podívat druhému do očí.“
Ano, ale právě tímto nerealizovatelným aktem se vše stává komedií. Kde jsou vůbec ti, kteří by se měli usmířit? A pokud se tedy zástupně za ně usmíří někdo jiný – samozřejmě s deklarovanou upřímností a snahou – pak tedy „přímým dotčeným“ a politikům konečně spadne těžký balvan se srdce, konkrétní spolky budou rozpuštěny a bude na vše zapomenuto.
A o to pouhé jde o nic víc. Je to tak těžké pochopit?
pavel v
Jednou jsem slyšel v rozhlase staršího pána, který se omlouval, že byl komunistou – cítil spoluvinu za zločiny svých soudruhů, byť on sám osobně nikoho neperzekuoval. Říkal, že jeho rodina byla nesmírně chudá a on jako mladý věřil, že komunisté vybudují svět, kde nebude nikdo strádat. Později poznal, že se zmýlil, ale vystoupit z rozjetého vlaku bylo nesmírně riskantní. Nikdy více jsem takového komunistu neviděl.
Chtějí-li křesťané opět získat důvěru, nezbývá než se omluvit za náboženské války….atd.
Konečný Fr.
Odsun Němců byl určitě drsný, ale šli k vlastním a žili a měli naději na rozdíl od tisíců padlých vojáků ve válce. Na Ukrajině jsou dnes hřbitovy se statisíce padlých vojáků. V tomto porovnání byl osud českých Němců lepší. Pokud by byli členové landsmanschaftu křesťané, tak se domnívám, že by se zřekli nároků na zabavený majetek a smířili se s Benešovými dekrety a potvrdili jejich nezrušitelnost. Jejich postoj k dekretům je překážkou ve smíření.
Petr Kartouz
Jistě smutný, pravdivý a srdceryvný příběh. Je dobré jej však zasadit do širšího kontextu:
Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a po třicetileté válce došlo k nucenému odchodu (exilu) desítek tisíc českých nekatolíků (protestantů). Aby panovníci a šlechta zaplnili liduprázdná panství a obnovili hospodářství, pozvali do vypleněných oblastí nové osadníky římskokatolického vyznání z německy mluvících zemí, kde se připojili k již existujícímu německému osídlení z dřívějších staletí. Tito obyvatelé se v pohraničí usadili natrvalo, po generace zde žili, stavěli vlastní domy a rozvíjeli specifickou kulturu, na kterou vnitřně navázala pozdější sudetoněmecká identita trvající přes 300 let.
V květnu 1938 odevzdalo téměř 90 % sudetoněmeckých voličů hlas Henleinově Sudetoněmecké straně (SdP), která svými aktivitami směřovala k rozbití Československa. Po mnichovské dohodě a záboru pohraničí drtivá většina (přes 95 %) tamních Němců automaticky převzala říšské občanství, stala se občany nacistického Německa a došlo k anexi českého území k Velkoněmecké říši. Tato podpora nacismu ze strany sudetských Němců byla masová a vzešla z vnitřního nacionalistického hnutí.
Již v září 1938 zahájily sudetoněmecké ozbrojené oddíly (Freikorps) v pohraničí povstání, při kterém přepadaly celnice, pošty a četnické stanice, což vedlo k desítkám zabitých československých obránců a únosu více než dvou tisíc občanů do Říše. Tento ozbrojený teror doprovázelo fyzické napadání civilistů, rabování českých obchodů a masivní vyhánění, kvůli němuž muselo pohraničí opustit přes 150 tisíc Čechů a německých antifašistů.
Po vzniku protektorátu se pak řada sudetských Němců aktivně zapojila do nacistického represivního aparátu, Gestapa a SS, kde využívali znalost místního prostředí k masovému udavačství svých českých sousedů. Mnozí z nich navíc zastávali klíčové posty v okupační správě a nesli přímou odpovědnost za popravy, deportace do koncentračních táborů i za brutální likvidaci českého školství, kultury a vyvlastňování majetku s cílem úplného poněmčení celého území.
Po porážce Německa došlo na Postupimské konferenci k rozhodnutí mocností o odsunu německého obyvatelstva s cílem zajistit budoucí bezpečnost a stabilitu ve střední Evropě, což se vedle Československa týkalo také Polska a Maďarska.
Z nuceného vysídlení však byli vyjmuti němečtí antifašisté, kteří aktivně bojovali proti nacistickému režimu nebo jím byli pronásledováni, dále osoby ze smíšených manželství, a ti, kteří prokázali věrnost Československé republice.
P. Ašer
Skutečné smíření je možné jedině v Kristu, skrze jehož smrt Bůh zabil interethnické nepřátelství:
„Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově.
Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství –
Zákon s jeho příkazy a ustanoveními, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj
a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.
Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko,
neboť skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu.“ (Ef 2:13-17)
Svět však toto smíření nezná a nadále se utápí ve svých staletých resentimentech. Nevím, proč by následovníci Kristovi měli resentimenty tohoto světa řešit. Ježíš přece odmítl řešit i daleko jednodušší světský spor (L 12:13-14). Místo moralizování a komandování tohoto světa bychom měli lidi ze světa zvát k tomu, který jediný jim může dát skutečné smíření, k Pánu Ježíši.
Petr Kartouz
Pane Ašere, obvykle již nereaguji na další komentáře, ale přesně toto jsem chtěl ještě doplnit. Kladu si otázku, co se stalo s nebem a věčným životem a proč se dnes církev zaměřila na tento svět a namísto zvaní ke Kristu se zabývá politikou? Důvodů by se jistě našla celá řada, ale domnívám se, že v tomto případě je to nasnadě.
Charismatické hnutí vidí tyto věci jako překážku evangelia. Věří, že odsun nacistů (je jasné, že zde byly výjimky) způsobil národní prokletí, které brání proniknutí světla evangelia. Snaží se proto rodová a národní prokletí skrze různé praktiky duchovního boje zlomit. Je to prastaré učení o vlivu padlých andělů, kteří ovládají různá území skrze spáchané křivdy. Když se tyto křivdy usmíří, uvolní se podle nich Boží moc a dojde k probuzení. Konference smíření mezi sudetskými Němci a Čechy proto pořádala KMS už v 90. letech, kdy se praktikovalo tzv. zástupné vyznávání hříchů po vzoru starozákonních proroků. Bylo to ještě s JB, která má své sbory právě v těchto oblastech.
Velkou roli zde sehrál sbor německého psychiatra a pastora Volkharda Margiese, skrze který přišlo do ČR hnutí víry a později torontské požehnání (i když těch zdrojů bylo více), které pak církev paralyzovalo.
Iniciátoři jsou tak zřejmě dodnes přesvědčeni, že objevili účinný způsob evangelizace, a nedokážou si připustit, že tato duchovní technologie nefunguje. Pokud toto učení neopustí, budou mít zřejmě stále politické tendence a touhu skrze duchovní pozadí ovlivňovat viditelný svět.
V pozadí je však upřímná touha po evangelizaci – nebo minimálně v počátcích byla a lidé to v dobré víře praktikovali z touhy po spáse národa a probuzení.
Realtoltek
Celá akce byla jen provokace, která rozdmýchala staré rány a přilila olej do ohně….. a samozřejmě to byl taky cíl. Bohužel naivní lidé to vidí jinak.
pavel v
to Eva Hájková
Myslím, že máte pravdu. My neneseme viny svých rodičů, ledaže by naši rodiče někomu ublížili a my bychom z toho měli prospěch. Sudetští Němci zde museli nechat své majetky, ale získali cosi mnohem cennějšího – občanskou svobodu. Nakonec se měli jistě mnohem lépe, než kdyby zůstali v Československu. Oceňuji, že Německo prošlo katarzí, sice až 20 let po válce, ale přece. U nás byl určitý náznak katarze během Pražského jara v roce 1968, ale nebyl dotažen do konce, tak se rány nikdy pořádně nezahojily.
Eva Hájková
Panu Kartouzovi
Ad „rodová a národní prokletí“
Pokud jsem si všimla při čtení evangelií, Ježíš takové víře (víře v prokletí) příliš nepřál. Odmítl, že by slepec byl slepý kvůli svému hříchu nebo kvůli hříchu svých rodičů. Odmítl představu, že věž v Siloe spadla na lidi, protože byli hříšní.
Nepodložené víře, že něco souvisí s něčím, která ignoruje skutečný řetězec příčin a následků, se někdy říká magické myšlení. Často se vyskytuje u dětí. Dítě si například klade vinu při rozvodu rodičů – mysl si, že rodiče se rozvádějí kvůli němu, například kvůli jeho prospěchu nebo chování, a když bude hodné a bude se učit, tak že se zase dají dohromady. Nebo bývá časté u slabších jedinců. Ze stejného soudku pochází pověrčivost a konspirační teorie.
Na druhé straně to, že v některých oblastech (například Blízký východ) se drží nenávist víc než v jiných, je fakt. Příčina je však známá – nenávist plodí nenávist a násilí plodí násilí. Pomoc je možná jedině v Kristu. S tím souhlasím.
Jiří Aron
Panu Mirkovi „V pozadí je však upřímná touha po evangelizaci – nebo minimálně v počátcích byla a lidé to v dobré víře praktikovali z touhy po spáse národa a probuzení.“
Kéž byste měl pravdu, alespoň u některých snad ano. Spíš to přijde jako hledání a činění toho, co je nejvíc viditelné a co nás stojí nejméně práce se sebou samými. A co současně nevyvolává takový odpor mezi lidmi. Skutečná evangelizace odpor vyvolá.