Neexistuje přilnavější hřích než samospravedlnost. Proč? Protože ta plyne z vaší představy správnosti sebe samého. Držíme se jí zuby nehty, protože s pohledem na sebe si spojujeme správnost.
Poučila mne o tom smutná zkušenost. Připustit, že nemám pravdu, že dobré úmysly nezbavují činy jejich nesprávnosti nebo že v zápalu rodinného sporu mají možná manželka nebo děti více pravdu než já – to by vrazilo meč do srdce mého sebehodnocení. Takže se odvracím, bráním, vysvětluji a ospravedlňuji. Cítím potřebu dokázat, že mám právo stát vzpřímeně, povýšen nad své nejbližší. Mlátím kolem sebe, jen abych se udržel nad hladinou svého sobectví, které by mne jinak pohltilo.
Sobectví je meč sebeobrany, který tasíme, abychom neztratili rovnováhu. Je to pokus zachovat si podobu, jakou si přisuzujeme, neposkvrněnou a neotřesenou.
Přítěž samospravedlnosti
Středem jedné z nejnezapomenutelnějších epizod komedie Raymonda má každý rád je kufr, který stojí na schodištním odpočívadle. Ray a Debra se vracejí z výletu a každý z nich počítá s tím, že nakonec kufr vynese nahoru ten druhý. Dny míjejí, a s kufrem nikdo nehýbe. Manžel i manželka začnou úpěnlivě dalším členům rodiny vyjmenovávat důvody, proč je jedině správné, aby zavazadlo vynesl ten druhý. Pokaždé, když ten kufr zahlédnou, je to utvrzuje v přesvědčení, že jejich pře je správná a že by ji neměli vzdát.
To nejlepší přichází na konci epizody: Ray se vrací předčasně domů ze služební cesty a omlouvá se za svou zatvrzelost. Ale právě když už to vypadá, že došlo k smíření, vychází najevo, že Rayův motiv je stále sobecký: předčasně se vrátil proto, aby předvedl manželce výčitky svědomí a ukázal jí tím, jaký je dobrák. A Debra se s našpulenými rty natáhne po kufru a povzdechne: „Ne, udělám to já.“
SOUVISEJÍCÍ – Pět návyků pro lepší modlitbu v roce 2026
Debata se v okamžiku obrátí: pro Raye je nepřijatelné, že by Debra měla být rozumnější a zralejší než on. „Ne, ne, ne!” zařve. „Jen ať si zapamatuješ, že jsem to udělal já!“ A zatímco se po celou jednu epizodu hádali, kdo kufr neodnese, teď se dvojice pro změnu tahá o to, kdo to naopak udělá.
Z povrchního pohledu v epizodě zas o tolik nejde – jen o trošku absurdní rodinný střet; při hlubším pohledu však vysvítá lidská přirozenost. Jak Ray, tak Debra vnímají potřebu zachovat si vlastní výsostný pohled na sebe sama, na to, jak mravně převyšují toho druhého. Ať už střet hlásá „já jsem ten lepší a neměl bych být povinen s tím hnout“, nebo „já jsem ten lepší, takže s tím hnu“, v obou případech vypovídá o tom, jak si každý dává pozor, aby jeho vlastní vysoké mínění o sobě neutrpělo újmu.
Tato vášnivá snaha zachovat si představu své vlastní bezúhonnosti je velice výmluvná. Právě proto bývá naší reakcí na kritiku sebeobrana, a právě proto je pro člověka s určitým politickým názorem problém uznat, když druhá strana udělá něco dobrého. Proto také omlouváme selhání obdivovaných vedoucích a ty nemilované odsuzujeme, aniž bychom k tomu měli potřebnou kvalifikaci. Proto, když o něco vznikne spor, skokem přijímáme výklad, který staví do nejlepšího světla naše předáky a potvrzuje, že právě náš „kmen“ jedná spravedlivě. Proto se mnozí v manželství přeme, nedokážeme se shodnout s vlastními dětmi nebo škodíme svým přátelským vztahům s lidmi ve sboru, kteří s námi nesouhlasí. Snažíme se, seč jsme, abychom si zachovali vysoké postavení, z nějž můžeme – z pozice mravní svrchovanosti – shlížet na všechny ostatní.
Samospravedlnost je zákeřná a všudypřítomná. Vztahuje po nás svá chapadla, chytá nás do léček a oslepuje. Naše motivace často zůstávají skryty nám samotným. Augustin ve „Vyznáních“ postřehl, jak Bůh přehodnocuje způsob, jímž chování hodnotí lidé: „Tvé svědectví odsuzuje mnohé činy, jimž se od lidí dostává chvály,“ píše, „neboť to, jak se určitý čin jeví navenek, je často lživým obrazem toho, co má původce činu ve skutečnosti na mysli.“
Svatost a milost, která nás svaluje z výšin
Jediným způsobem, jak lze uniknout z pasti samospravedlnosti, je znovu se setkat s Boží svatostí – a s jeho milostí.
Na prvním místě je Boží svatost. To proto, že oslňující ryzost Boží dokonalosti přehodnocuje naše nároky na vlastní spravedlnost. Samospravedliví lidé se mohou jevit jako „světější než ty, Bože“, avšak tato iluze funguje pouze tehdy, když se sami srovnáváme s jinými hříšníky. Jen ji vystavme světlu Boží svatosti, a každý hadřík „spravedlnosti“, do nějž jsme se halili, z nás rázem spadne.
A pak přichází Boží milost. Srdečná upřímnost, s níž nás bere do objetí, totiž neponechává žádný prostor pro vychloubání. Rozbíjí naši vlastní představu nafoukaných cvalíků o nás samých, sráží nás ze zdi, na kterou jsme se vyšplhali, a naše samospravedlivá fasáda oprýskává. Jenže milost nás nenechá v troskách! Obnovuje nás, a tvoří z nás nové bytosti. Už necítíme potřebu lpět na své pověsti těch méně hříšných, vnímavějších či „správnějších a pravdivějších“, než jiní. Ve světle svatosti, která zjevuje naši novou potřebu – potřebu milosti – získáváme svobodu přijmout svou pravdivou podobu.
Setkání s pravou svatostí a pravou milostí je prvním krokem k tomu, abychom rostli ve skutečné spravedlnosti. Ale pozor – nebezpečí, že nás samospravedlnost znova pokazí, je tu i nadále! Mezi spravedlností a samospravedlností sice zeje propast, avšak k jejímu překročení stačí pouhý krůček.
Zákonictví versus přinášení milosti
Samospravedlnost – stejně jako obranný postoj a sklon k výmluvám – vnáší jed do vztahů. Uchování živých vztahů napomáhá opačný postoj: pokora, vyznávání hříchů a kajícnost. Když se při selhání – a tomu se nevyhnete – nebudete uchylovat k výmyslům nebo strkat hlavu do písku. Když budete mluvit pravdu a dovolíte, aby se pracně vytvořený obraz vašeho „lepšího já“ před druhým člověkem sesypal.
A co když vás zklamou jiní? Inu, máte dvě možnosti. Můžete se zachovat zákonicky a mlátit je po hlavě žádoucí úrovní, jaké jste sami nikdy nedosáhli. Nebo být těmi, kteří šíří milost a mají svobodu odpouštět, jako Otec odpustil vám. První způsob posílí vaši pýchu. Druhý ji srazí z výšin . . . a pak ponechá prostor, v němž bude moci růst láska.
Autor: Trevin Wax (https://www.thegospelcoalition.org/profile/trevin-wax/)je is viceprezidentem pro zdroje a marketing organizace amerických Jižních baptistů North American Mission Board a hostujícím profesorem soukromé baptistické Cedarwillské univerzity v ohijském městě Cedarville; dříve sloužil jako misionář v Rumunsku. Pravidelně píše články pro The Gospel Coalition a přispívá do periodik The Washington Post, World a Christianity Today. Vyučuje též misii a křesťanské službě na vysoké škole Wheaton College a přednáší o křesťanství a kultuře na Oxfordské univerzitě. Je zakládajícím editorem Projektu evangelia, podílel se na vydání Křesťanské standardní bible a v současnosti působí v Kellerově středisku pro kulturní apologetiku. Je autorem mnoha knih, např. The Gospel Way Catechism, The Thrill of Orthodoxy, The Multi-Directional Leader, This Is Our Time a Gospel Centered Teaching, a podcastu Reconstructing Faith. S manželkou Corinou mají tři děti. Můžete jej sledovat na X nebo na Facebooku, nebo dostávat jeho články mailem.
Překlad Ivana Kultová Datum: 1. února 2026 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
