Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám dát ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: „Neměls psát ‚židovský král‘, nýbrž ‚vydával se za židovského krále‘.“ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“ J 19, 14 – 22
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. 1 Kor 1, 18 – 25
„Každé náboženství i každá ideologie mají svůj vizuální symbol, který ilustruje nějaký významný rys jejich historie nebo přesvědčení. Například lotosový květ, i když ho používali i starověcí Číňané, Egypťané a Indové, se nyní zvláště pojí s buddhismem. Protože má tvar kola, má se za to, že znázorňuje buď cyklus narození a smrti, nebo vynoření krásy a harmonie z kalných vod chaosu… Starověký judaismus se vyhýbal obrazovým znakům a symbolům ze strachu, že by došlo k přestoupení druhého přikázání, které zakazuje zhotovování obrazů. Moderní judaismus používá takzvanou Davidovu hvězdu (či štít), což je hexagram tvořený prolnutím dvou rovnostranných trojúhelníků. Vyjadřuje Boží smlouvu s Davidem o tom, že jeho trůn bude upevněn navěky a že z něj vzejde Mesiáš. Islám – další monoteistické náboženství, které vniklo na Středním východě – má přinejmenším v Západní Asii za symbol půlměsíc. Ten původně znázorňoval měsíční fázi a používal se v Byzanci ještě před vítězstvím muslimů jako symbol nezávislosti.“ (Stott J., Kristův kříž) Křesťanství má oproti všem výše ušlechtilým symbolům ve svém znaku kříž, tedy velmi primitivní popravčí nástroj.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Přemýšlení nad láskou a manželstvím
Jenže nepopírá kříž Boží lásku? Nestává se z křesťanství náboženství oslavující násilí? Představte si, kdyby si Američané dali do znaku injekci, kterou se v USA vykonávají popravy, Francouzi gilotinu, Němci krabičku s nápisem Cyklon B, kterým popravovali lidi v plynových komorách…
Cicero v jedné své řeči odsoudil křižování jako nejkrutější a nejohavnější trest. O něco později prohlásil: „Spoutat římského občana je zločin, zbičovat ho je ohavnost, zabít ho je téměř totéž, co vražda: ukřižovat ho je – co? Neexistuje vhodné slovo, které by mohlo popsat tak strašný čin.“
Historik T. Holland napsal, že „křižování vzbuzovalo takový odpor, že otroci odsouzení k smrti byli popravováni na tom nejhorším a nejodpornějším kusu území za městskými hradbami. Když se pak Řím rozrostl za své původní hranice, dokázaly zápach této hanby zamaskovat jen ty nejexotičtější a nejaromatičtější rostliny světa. Proto se také o popravách na kříži, přes jejich všudypřítomnost, jen málokdo obtěžoval přemýšlet… Smrt některých lidí byla něčím tak ohavným a bídným, že bylo nejlepší se o něco takového nestarat.“
Pro Židy byl kříž znamením prokletí, proto se na ukřižované zločince vztahovalo prokletí zákona: „Ten, kdo by byl pověšen, je zlořečený Bohem.“ (Dt 21, 23). Nebylo pro ně myslitelné, aby Mesiáš byl popraven tímto způsobem. Jak pro Židy, tak pro Římany byl kříž nejpotupnějším znamením popravy. Dobře to ilustruje nápis na zdi z druhého století, který se našel na palatinské hoře v Římě a který je znám jako Alexamenovo graffiti. Kresba vyobrazuje člověka s hlavou osla přibitého na kříži. Po levici stojí další člověk s jednou rukou vztaženou v uctívání. Pod křížem je vyškrábán nápis Alexamenos uctívá Boha. Tedy předmětem posměchu je uctívání ukřižovaného muže.
„První křesťané se vyhýbali znamení kříže, a to jednak z důvodu opatrnosti, aby se nevystavovali pronásledování, ale také kvůli ostudné souvislosti s popravami běžných zločinců.“ (J. Stott) Přesto si ale nakonec jako svoje znamení vybrali kříž? Proč si nevybrali jesle, loď, na které učil, zástěru, kterou se přepásal, když myl nohy učedníkům, kámen, který byl odvalen z hrobu a který symbolizoval vzkříšení, holubici, která na Ježíše sestoupila při křtu nebo trůn, jako symbol jeho kralování? Proč nezůstaly křesťany často používané symboly jako holubice, vítězná palma a zvláště ryba? Zřejmě proto, že chtěli ukázat na to, že hlavním poselstvím není Ježíšovo narození, ani mládí, vyučování, služba, dokonce ani vzkříšení a vláda, ani dar Ducha svatého, ale jeho smrt a ukřižování. Nakonec i sám Pavel píše, že slovo o kříži je bláznovstvím tomuto světu… Jedni hledají zázraky, jiní moudrost… ale my kážeme Krista… vítězného? kralujícího? Nikoli. Kážeme Krista ukřižovaného. (1 Kor 1,18 – 23)
Jak nesnadno se ve středověku s myšlenkou ukřižování vyrovnávali někteří křesťané, ukazuje i tzv. evangelium podle Barnabáše, napsané ve 14. nebo 15. století, kde čteme: „Když se vojáci spolu s Jidášem přiblížili k místu, kde byl Ježíš, uslyšel Ježíš přicházet mnoho lidí, a proto se ve strachu uchýlil do domu. Jedenáct učedníků spalo. Tu Bůh, vida nebezpečí, které hrozilo jeho služebníku, přikázal svým služebníkům Gabrielovi, Michaelovi, Rafaelovi a Urieli, aby Ježíše vzali ze světa. Svatí andělé přišli a vyvedli Ježíše oknem, které směřovalo k jihu. Nesli ho a umístili ve třetím nebi, v společenství andělů, kteří navěky chválí Boha.“
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Rodičovské ambice
Text pokračuje s tím že dojde k záměně Ježíše a Jidáše, čímž se Ježíš vyhne ukřižování: „Jidáš vtrhl jako první do komnaty, odkud byl Ježíš vzat. A učedníci spali. Tu podivuhodný Bůh podivuhodně jednal, takže Jidáš byl v řeči i ve tváři tak proměněn, že se podobal Ježíši, až jsme věřili, že je to on. A on, probudiv nás, se ptal, kde je Mistr. Tu jsme se podivili a odpověděli: „Ty, Pane, jsi náš Mistr; zapomněl jsi na nás?“ A on se usmál a řekl: „Teď jste opravdu pošetilí, když nepoznáváte, že jsem Jidáš Iškariotský!“ A když to říkal, vstoupili vojáci a chopili se Jidáše, protože byl ve všech ohledech podobný Ježíši. Když jsme slyšeli, co Jidáš říká, a viděli množství vojáků, utekli jsme, jako bychom přišli o rozum.“
Mnohem tvrději Krista na kříži odsoudil F. Nietzsche, když napsal „Bůh na kříži – nerozumějí lidé stále ještě strašlivé záludnosti tohoto symbolu?“
Přes tyto a další pochybnosti, kritiky, neporozumění byl a je kříž centrální zvěstí křesťanství. Proč? Jedním z hlavních důvodů je slovo, které se vytrácí nejen ze sekulárního, ale i křesťanského slovníku. Oním slovem je hřích. Spíše máme tendenci hovořit o nemoci, momentální indispozici, shodě okolností, ztrátě příčetnosti, potřebě kompenzace stresu, špatné rodinné konstelaci atd. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s věřícími lidmi, proč věří, mnohokrát slyším něco ve smyslu, víra mi pomáhá, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života, pokoj. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil nebo prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že chybovat je lidské, ale to je vše. Jedním z nebezpečí špatného pojetí křesťanství může být ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravě života.
Jenže, kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou. Současné křesťanství je v ohrožení, že se někdy stává spíše lacinou agitací, která se dá shrnout do tvrzení: je „príma uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj a vlastně vše, po čem toužíme, a se kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi“. Dobře to vystihl teolog R. Niebuhr slovy: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“
Kříž ale znamená, že Ježíš na sebe vzal trest na naše hříchy, který byl určen nám. „Ježíšova smrt byla jediným prostředkem, jak toto změnit. Proto musel Ježíš podstoupit kříž. Upadl do naprosté temnoty, do které jsme mířili my. Zemřel smrtí, kterou jsme měli zemřít my, abychom byli ochráněni od Božího soudu a mohli místo toho žít v Božím světle a v jeho přítomnosti.“ (Keller T, Kristův kříž)
Když v dějinách docházelo k duchovním probuzením, lidé si uvědomovali jak Boží lásku, tak tíhu hříchu, vlastní ztracenosti a odloučenosti před Bohem. Toto si neprotiřečí, ale doplňuje. Až když si toto uvědomíme a prožijeme, pak teprve můžeme naplno prožít kříž a jeho smysl.
K čemu nás vede kříž? Jednak k naději, že skrze pokání a Boží odpuštění můžeme začít znovu, že smrt nad námi nepanuje, zároveň to ale znamená i přijmutí výzvy, která zní: „Vezmi svůj kříž, vezmi tento popravčí nástroj, zapři sám sebe a následuj mě.“ (Mt 16, 24, Mk 8, 34) Toto sebezapření neznamená přestat jíst čokoládu, nebo se nekoukat na televizi. Znamená to přenechat Bohu právo směrovat můj život. Jedná se o rozhodnutí žít ve společenství s Kristem, následovat ho v radosti i v utrpení, v životě i ve smrti.
Kříž zároveň neznamená smrt, konečnou, ale jen zastavení před prázdným hrobem. Po kříži následuje vzkříšení. Po pokání a ukřižování starého člověka, následuje vzkříšení nového.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 2. dubna 2026 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
