Je tomu dvacet let, co Richard Dawkins vydal knihu Boží blud (viz https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/bozi-blud-21520) – rozvláčné, ale působivé ateistické povídání, které dalo vzniknout hnutí, postaralo se o titulky v novinách po celém světě a také se dočkalo překladu do desítek jazyků a prodeje více než tří miliónů výtisků.
Od té doby se mnohé změnilo. Vzpomínky na jedenácté září vybledly. Změnily se světové hrozby: už se nedá tak snadno tvrdit, že hlavními nepřáteli míru a spravedlnosti jsou představitelé etického monoteismu. Roli křesťanské pravice převzala pravice postkřesťanská. Vědeckých, zvláště kosmologických argumentů se podle všeho spíše dovolávají zastánci Boží existence než její odpůrci. Christopher Hitchens a Daniel Dennett jsou po smrti. Dawkins se prohlásil za „kulturního křesťana“ a „nový ateismus“ zmutoval do hnutí za sociální spravedlnost nebo do halasného odporu k hnutí „woke“.
Jedno místo z Dawkinsovy knihy je však dodnes úderné. Pokud mohu soudit podle vlastní zkušenosti, citují ho – dnes stejně často jako před těmi dvěma desítkami let – jak jeho zastánci, tak ti, kdo se je snaží vyvrátit:
Starozákonní Bůh je podle něj nejnesympatičtější postavou, jakou si kdo kdy vymyslel: žárlivec (a je na to hrdý); malicherný, nespravedlivý, neodpouštějící puntičkář; mstivý, krvelačný vyhlazovatel etnik; misogyn, homofob, rasista, vrah maličkých, pachatel genocid, synovrah, šiřitel moru, megaloman, sadomasochista, tyran plný zlovolných rozmarů.
Působivost tohoto výroku nepochybně zčásti pramení z jeho buřičského, provokativního obsahu. Slyšet tvrzení, že Bůh není, křesťanům většinou nevadí, a mnohé z nás nijak zvlášť nepohoršuje, když nás slavní vědci prohlašují za blázny. Ale slyšíme-li takovou jedovatou a rouhavou řeč na adresu Lásky, která uvádí do pohybu slunce i jiné hvězdy, dokáže nás to odpovídajícím způsobem urazit.
Zčásti ten účinek – jen si to poctivě přiznejme – plyne z toho, že i křesťané mají často problém s úseky Starého zákona, kde Bůh Izraelcům přikazuje vyhladit národy. Nejsilnějšími kritikami jakkoli víry jsou vždy ty, u nichž se věřící obávají, že by mohly být pravdivé.
Nejvýznamnějším z těchto úseků – a tím, na němž se zakládá většina ostatních – je Deuteronomium 7. „Až tě HOSPODIN, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody,“ začíná Mojžíš, „… vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi“ (7,1-2). No téda.
Jak chápat, co Deuteronomium 7 nařizuje?
Proč je Deuteronomium 7 obtížné
Tato kapitola dnes lidem připadá z celé Bible nejobtížnější a působí jim největší starosti. Možná je pro nás teologickým problémem, jak tyto příkazy srovnat s Bohem dobrým ke všem a všechny milujícím, s nímž se setkáváme všude jinde v Písmu (a v neposlední řadě v samotném Deuteronomiu!), nebo máme historický problém s tím, zda a do jaké míry se Izrael v knihách Jozue a Soudců těmito příkazy řídil.
Potíže nám může působit výklad – vzhledem k očividnému napětí mezi touto pasáží a (například) Ježíšovým učením o nenásilí, soucitu, milosrdenství a lásce k nepřátelům. (V tomto smyslu stojí za zmínku, že samotné naše citové námitky k úsekům tohoto typu jsou přirozeně křesťanské. Trápíme se kvůli lidem, kteří nalezli smrt v zápase kvůli Bohu, jenž zemřel na kříži.)
A může to pro nás znamenat i politický problém – vzhledem ke střetu Izraele a Palestiny, který pokračuje i za našich dnů – i problém praktický kvůli otázce, jak (pokud vůbec ) by měli tento úsek ve vlastním životě aplikovat dnešní věřící; a koneckonců i problém osobní, zvlášť pokud máme nějaké životní zkušenosti s postavami násilnicky autoritativními.
SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Co je modla?
Svět Deuteronomia 7
To jsou samé důležité věci. Než se na ně přímo zaměřím, dovolte mi trochu nasvítit některé podrobnosti v textu, které nám poskytnou rámec ke způsobu potřebného zamyšlení.
Nejprve si povšimněme zázračného, Božího zdroje izraelských vítězství. Je to sám Hospodin, kdo tě „uvede do země“ a „zažene před tebou početné pronárody … početnější a zdatnější než ty“ (v. 1). Je to jako boj Davida proti Goliášovi, či Froda se Samem proti Sauronovi, nebo dokonce Janka proti obrovi v pohádce o kouzelných fazolích: Izrael zde jako malý kluk přemáhá obry, protože Bůh je na jeho straně. Takže ano, Izrael poráží a ničí, avšak je to možné jen proto, že Bůh vyvádí a vysvobozuje, To nelze aplikovat na moderní války, v nichž silnější národy týrají či přepadají slabší.
Všimněte si i zaměření na modlářství, což je tu rozumovým klíčem k Božím příkazům. Sedm konkrétních kmenů má být zničeno – žádné smlouvy s nimi, slitování ani manželská spojení – neboť „to by pak tvé potomky odvrátilo ke službě cizím bohům. HOSPODIN by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil“ (v. 4, Bible 21. století). Obdobná logika je v pozadí čtverého příkazu o zničení jejich model: „Jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte“ (v. 5).
Proč? Protože „jsi přece svatý lid HOSPODINA, svého Boha“ (v. 6). Je to koneckonců spíše duchovní tažení než tažení kvůli území. Cílem je očista chrámu, ne etnická. Země patří Hospodinu a před ním tam nesmějí být žádná jiná božstva.
V důsledku toho nesmí Izrael mít žádné slitování s těmi národy, žádnou úctu k jejich bohům a žádný strach z jejich velikosti (verše 16–18). Vzhledem k velikosti těch sedmi národů – Chetejců, Girgašejců, Emorejců, Kenaanců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců (v. 1) – a jejich obrovské schopnosti se bránit se dalo snadno čekat, že se Izrael bude užasle ptát, jak je vůbec možné, aby je z jejich půdy vyhnal.
Pokud se však těm sedmi národům postaví, povede to k sedmerému požehnání, které vidíme ve 13. verši, a k sedmerému vstupu a zásahu ze strany „HOSPODINA, vašeho Boha“ (viz verše 17–26). Připomeňte si, co Hospodin, váš Bůh, učinil faraónovi (v. 18). Viděli jste, jak vás vyvedl (v. 19). A totéž kvůli vám učiní se všemi těmito národy (v. 19) a vyšle na ně děsy (v. 20). „HOSPODIN, tvůj Bůh, Bůh veliký a vzbuzující bázeň, je uprostřed tebe (v. 21), zažene ty pronárody před tebou“ (v. 22) a předá ti je „ochromené velikým zděšením, dokud nebudou vyhlazeni“ (v. 23). A výsledkem těchto sedmi Božích zásahů bude vydání jejich králů do tvých rukou a to, že jejich jména budou zapomenuta, jejich pevnosti před tebou neobstojí a jejich obrazy sežehne oheň (verše 24–25).
Podrobnosti Deuteronomia 7
Vzhledem k otázkám, které si klademe ohledně dobytí Kenaánu, jsou v tomto odstavci zvlášť důležité dva detaily. O prvním se dozvídáme z Hospodinova způsobu, jakým ty národy vyžene – pozvolna a postupně: „Hospodin, tvůj Bůh, zažene ty pronárody před tebou poznenáhlu. Nemůžeš s nimi rychle skoncovat, aby se proti tobě nerozmohla polní zvěř“ (v. 22). To je těžko vysvětlitelné, pokud máme (jako mnoho moderních čtenářů) za to, že „úplně je zničit“ znamená doslovný rozkaz vyvraždit obyvatele každého města až do toho posledního.
To napovídá, že cílem tažení Izraelců měla být spíše postupná infiltrace než nějaký apokalyptický masakr: ne něco jako atomové bomby svržené na Japonsko, nýbrž spíše něco jako dobytí Anglie Normany – a tak to opravdu ve skutečnosti proběhlo (Soudců 1,27-36). To by mohlo být i vysvětlením, proč Mojžíš varuje před smlouvami a smíšenými sňatky (Deuteronomium 7,3). Jak by bylo možno s lidmi vyjednávat nebo s nimi vstupovat do manželství, kdyby byli všichni mrtvi?
Na druhou podrobnost narážíme u varování před modlářstvím v posledních dvou verších. Někteří současní interpreti se pokoušeli označit dobytí Kenaánu, k němuž zde Bůh dává rozkaz, jako genocidu – s tvrzením, že ten či onen národ měl být vyhlazen kvůli svému etnickému původu. To neplatí z mnoha důvodů, z nichž však nejdůležitější je ten, že Bůh národy nesoudí kvůli jejich národnosti, nýbrž pro jejich modlářství.
Modlářské Izraelce – například Akána, Jozue 7 – Bůh zničil, kdežto kající Kenaánce ušetřil. Příkladem je Rachab (Jozue 2), a to příkladem obzvláště významným, neboť ta byla nejen zachráněna, nýbrž i přijata mezi Boží lid a dokonce do pokrevní linie samotného Ježíše (Matouš 1).
Přesně na toto zacílení na modlářství Mojžíš v Deuteronomiu ukazuje: „Tesané sochy jejich bohů spálíte. Nebudeš žádostiv stříbra ani zlata z nich, nevezmeš si je, abys nepadl do léčky. Před HOSPODINEM, tvým Bohem, je to ohavnost. Nevneseš do svého domu ohavnou modlu; propadl bys klatbě jako ona. Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost, neboť je klatá“ (7:25–26). Příslušnost k Izraeli vás nezachrání, sloužíte-li nepravým bohům, a kenaánská příslušnost vás neodsoudí, sloužíte-li tomu, kdo je opravdu Bohem.
Co uctíváme, tomu se připodobňujeme. Uctíváte-li ohavnou modlu, stáváte se jí podobnými (Žalm 115,8). Uctíváte-li Boha, zdroj veškeré dobrotivosti, přetváří vás Bůh do své podoby, a to se stále rostoucí slávou (2. Korintským 3,18). Je proto životně důležité, aby Izrael nejen miloval Boha, nýbrž aby též modly považoval za ohavnost a měl je naprosto v nenávisti (Deuteronomium 7,26).
Řešení otázek kolem Deuteronomia 7
Dovolte mi shrnout to, k čemu jsme došli. Zjistili jsme, že prvořadým důvodem, proč Bůh Izraeli přikazuje těch sedm národů zničit, je modlářství. Jejich vyhlazení má jednak zabránit, aby falešní bozi Boží lid nelapili do pasti a nesvedli na scestí, jednak vyčistit zemi a připravit v ní domov pro Hospodina. To je hlavním záměrem kapitoly.
Poznali jsme, že modloslužba má za následek zkázu, ať je tím modlářem Chetejec, Emorejec, Kenaánec nebo dokonce Izraelec, a že zásadní motiv dobytí země není etnický ani rasový, nýbrž teologický. Přidáme-li k tomu, co víme o „nepravosti Emorejců“ (Genesis 15,16) a o přísných právních standardech udělených právě v této knize Izraeli, můžeme říci, dobytí země mělo mnohem blíže k vyčištění etickému než etnickému.
Nádavkem k těmto teologickým postřehům ohledně záměru jsme si též procesu dobytí povšimli s historického hlediska. Jedním z postřehů je, že Izrael byl v porovnání s národy, které vyhnal, malý – a že se plně spoléhal na Boha, že vítězem vůbec jakékoli bitvy bude on. To znamená, že tohoto konkrétního úseku dějin nelze použít k ospravedlnění či omluvě moderních válek mezi národními státy, natož válek, v nichž silnější národy tyranizují nebo napadají slabší.
Navíc ledacos v příběhu naznačuje, že způsob mluvy ve smyslu „úplně zničit“ neznamená naprosté vyhlazení celého etnika, i když v angličtině se to tak jeví. Právě proto Mojžíš varuje před smlouvami, smíšenými sňatky a příliš rychlým převzetím země, což by vedlo k nemožnosti zadržet divou zvěř, která by se po ní začala toulat. A právě proto mluví o dobytí „po malých částech“. Potvrzením je i to, co víme z knih Jozue a Soudců, jakož i dnešní archeologie.
Připojit můžeme postřehy z literatury, jakož i zjištění historická a teologická, podle nichž byl rozsah dobytí omezenější, než bychom se třeba domnívali. Moderní badatelé často poukazují na to, že starověké prameny často u zpráv o bitvách přehánějí („neponechali jsme ani živáčka“), aby ukázaly, že šlo o úplnou porážku, stejně jako my u vítězství ve sportu („rozdrtili jsme je“).
Pisatel i jeho starověcí čtenáři velice dobře věděli, že nejde o doslovný záznam o smrti každého jednotlivého jedince. Kdybychom „letem světem“ proběhli Starý zákon, brzy bychom přišli na to, že národy (například Amálekovci nebo Emorejci) dříve vylíčené jako „vydané k vyhlazení“ (cherem) – což naznačuje, že ať už „cherem“ znamená cokoli, nemusí nutně znamenat záhubu až do poslední osoby – přicházejí opět na scénu.
Nejnázornější výpovědí je jazyk užitý později v Písmu o samotném Izraeli. Jeremjáš prohlašuje, že vyhnaný Izrael bude „vyhuben jako klatý“ a stane se „troskami navěky“ (Jeremjáš 25,9). Víme však, že to neznamenalo, že by byli Izraelci vybiti až do posledního. Deuteronomium – ať si Dawkins říká co chce – nemluví o „genocidě“ ani o „etnické čistce“. A zcela jistě nedává žádným dnešním věřícím ani národním státům licenci k zabíjení.
Svatá válka v pozadí Deuteronomia 7
Ze všeho řečeného plyne, že Písmo příběhem svaté války opravdu je. Ta začíná v zahradě zaslíbením o rozdrcení hlavy hada. Duní celým příběhem Geneze, od katastrofální potopy po zničení Sodomy a Gomory – obojí uvádí Pán Ježíš jako příklady toho, jaký bude jeho příchod v úloze soudce (Lukáš 17,20-37) – a od povolání Abrama po požehnání Judovi.
Svatá válka má ústřední místo v Exodu (záhuba faraóna). A pokračuje celým zbytkem Bible v četných opakováních: Jozue versus Jericho, Debóra versus Sísera, David versus Goliáš, Ezechiáš versus Sancherib, Petr versus velerada – přímo až ke střetnutím „Kristus versus smrt“ a „Beránek versus drak“.
Všechny tyto boje jsou vedeny odlišnými zbraněmi – křesťané bojují zbraněmi Ducha proti nebeským mocnostem, nebojují puškami a bombami proti jiným lidem. Jsme však v té válce dosud. V boji mezi dobrem a zlem musíme ještě stále svrhávat modly, útočit na pevnosti nepřítele, hájit pravdu a střežit naše domovy před ohavnostmi.
A to by pro ty z nás, kteří uvažujeme prakticky, mohlo být nejlepším způsobem, jak aplikovat Deuteronomium 7: číst a rozjímat o horlivém vzpírání se hříchu a modlářství, s nímž Mojžíš naléhá na Izrael, sledovat, co tomu odpovídá v našem životě – a pak jít a činit totéž.
Andrew Wilson (držitel hodnosti PhD z vysoké školy King’s College London) je vyučujícím pastorem sboru King’s Church London. Píše do periodika Christianity Today a je autorem několika knih , například Remaking the World (Přetvořme svět), Incomparable (Nesrovnatelné) a God of All Things (Bůh všeho). Můžete jej sledovat na síti X.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: The Gospel Coalition Datum: Datum 14. července 2026 Foto: Wikimedia Commons Překlad: Ivana Kultová
