Julie Loweová si na svá studia, magistra a licenciát v oboru poradenství na Biblickém teologickém semináři vydělávala prací sociální pracovnice v oblasti pěstounské péče.
„Ten systém,“ řekla, „jsem nenáviděla, ale bylo toho třeba.“ Tak velice potřebné to bylo, že se po ukončení studia přihlásila jako poskytovatelka odlehčovací služby. Začala se starat o děti v době různých akcí a o víkendech. Dvě z dětí, které si pravidelně brávala domů, byly sestry – batolata.
„To místo odlehčovatele se mělo brzy zrušit, tak jsem se začala modlit, abych mi je svěřili do péče,“ vyprávěla. Když se to podařilo, souhlasila s péčí na plný úvazek.
O rok později došlo k tomu, že holčičky byly volné pro adopci. Mezitím se Julie zasnoubila s jiným poradcem – Gregem. Přijal Krista na střední škole a rychle dospěl k teologickému přesvědčení, že chce být adoptivním rodičem. Byli proto oba nadšeni, když jim asi týden před svatbou zavolali, že to s adopcí jejich nádherných malých hnědovlásek je na dobré cestě.
„Na naší svatbě jim připadla úloha sypat na cestu květní lupínky,“ vyprávěla Julie, „a mohli jsme lidem říci, jak nás Bůh spojil rodinným poutem: mně dal nové příjmení, a jim také. Byly jim tehdy asi tři a čtyři roky. Byl to sladký, rozkošný příběh.“
Alespoň tak začal. Během dalších dvaceti let adoptovali Greg s Julií další tři děti a mnoho dalších přijali do pěstounské péče.
„Stávali jsme před policejními důstojníky a detektivy, a děti se nám v noci vykrádaly z domu,“ řekla. „Byli jsme na urgentním příjmu a museli jsme děti bez jejich souhlasu umístit na psychiatrii. Museli jsme absolvovat specializované terapeutické programy, které nám umožnily trávit spolu s nimi čas v ústavu. A prošli jsme i celou škálou jejich lží o nás, kdy tvrdily, že je zneužíváme. Takové zážitky vedou lidi k tomu, že to vzdávají. „Proč si – pro všechno na světě – vůbec někdy začínat s adopcí nebo pěstounstvím?“
SOUVISEJÍCÍ – Andělský strom – světlo pro děti, jejichž rodiče jsou za mřížemi
Vážně – proč?
Julie to vysvětlila: „V listě Římanům 12,1 nás Pavel vyzývá, abychom sami sebe přinášeli jako živé oběti. Opravdu – jsem za to utrpení vděčna. Když o tom mluvím, pokaždé se otřesu. Ale vím něco o Božím charakteru – o hlubinách jeho milosti a milosrdenství i soucitu – které bych jinak nikdy nepoznala. Při tom všem jde skutečně o něj, ne o mne. Tomu věřím celým srdcem, i pokud jde o cesty, jimiž jsem musela projít a dát tak svou víru najevo. A jsem za to velice, velice vděčna.“
Právě proto Greg a Julie svých adopcí nelitují. A nejsou sami. Zkušenost s tak závažně rušivým chováním sice nemají všichni rodiče, není však neobvyklé. Ať už jsou adoptovány místní děti či děti ze zahraničí, ať se rodičům podobají úplně nebo vůbec ne, ať přicházejí jako nemluvňata nebo jako náctiletí, ať mají nějaké biologické sourozence nebo ne – vždycky může být jejich výchova nesmírně náročná.
Zeptáte-li se však Grega a Julie, i jiných adoptivních rodičů, zda osvojení stojí za to, řeknou skoro všichni, že ano. A chtějí, aby jejich příběhy přicházely ve známost: podle nich ne proto, aby odrazovaly od adopcí, nýbrž z toho důvodu, že by adoptivním rodičům mohlo v obtížných situacích pomáhat vědomí, že v tom nejsou sami.
„Ještě i teď, když manžel řekne: ‚Máme toho po krk. Nikdy s tím už znova nezačneme,‘ já – říká Julie – na to odpovím: ‚Nikdy neříkej nikdy,‘ protože to by znamenalo jen jedno – opravdu bolestnou samotu. Takže se nakonec shodneme: ‚Dobrá, jdeme do toho znova.‘“
Jay a Jill
Jill a Jay se vzali jako mladí – jí bylo dvacet – a během pár let měli do začátku čtyři děti. Jay byl pastor a Jill milovala výuku dětí v domácí škole.
“Byli jsme, jak jsme se domnívali, vyřízeni,“ řekla Jill, které bylo v době narození jejího nejmladšího osmatřicet, „takže jsme o adopci neuvažovali. Ale jedna rodina v našem sboru ano.“
Ta rodina ve sboru nakonec adoptovala chlapečka. A domov potřeboval i jeho starší bráška.
„Tak jsme si – vzpomíná Jill – řekli: ‚Co nám v tom brání?‘ S dětmi jsme si sedli – dvě byly mimo dům, a dvě doma. Vysvětlili jsme jim, oč jde, a ony na to svorně: ‚To musíte udělat. Ten kluk – Jeremjáš – domov potřebuje.‘“ (Ve skutečnosti se chlapec jmenuje jinak.)
Ačkoli se jejich desetiletý přírůstek tělesně podobal ostatním členům rodiny, neintegroval se bez problémů. To Jay a Jill předvídali: během pěti let pobýval Jeremjáš v deseti pěstounských domovech.
„Kdyby se člověk se všemi těmi kapacitami v pěstounství a adopci seznámil, a oni by se vás pokusili varovat, jak těžké to bude, zatímco vy o tom nemáte ani páru,“ přiznala se Jill, „tak já, upřímně řečeno, nevím, zda bychom to chtěli vědět.“
Jeremjáš měl výbušnou povahu. „Utíkal ze školy, nebo jim vyskakoval z auta za jízdy a vypařil se na ulici. Dokázal být násilnický a poranit je – jednou dokonce přestřihl telefonní kabely, aby nemohli volat o pomoc.
Nejvíc ho dokázalo naštvat, když po něm chtěli nějaké domácí práce.
„Jednou jsem mu v sobotu řekla, ať si uklidí pokoj, a on, že ne,“ vzpomíná. „Varovala jsem ho, že když ty věci neuklidí, seberu mu je.“
Jeremjáš neudělal ani ň, tak začala Jill věci odnášet. Rozzuřený kluk zavolal policii a udal je, že ho zneužívají. Když policisté přišli a zhodnotili situaci, řekli mu, ať to už nikdy neudělá.
„Bývaly doby, kdy jsme měli pocit: co mám u všech všudy dělat? Je to příliš těžké, Bože. Nezvládnu to,“ říká Julie. „Ale věděli jsme, že Bůh po nás chce právě tohle, a jen jsme se modlili, aby v nás Jeremjáš nějak zahlédl Krista.“
Existovala období dočasné úlevy – v létě chlapec odjel na křesťanský tábor. Ve školním roce byl v době, kdy Jill učila ostatní doma, sám ve škole. („Rok jsem zkoušela učit doma i jeho – vzpomíná – ale to se nedařilo.“) Jill a Jay se zaměřovali na to, aby s každým dítětem trávili určitý čas jen ve dvou, sblížili se s ním, budovali vztahy a ulevili trochu napětí v rodině. Jako rodina, mezi sebou navzájem i s přáteli, si dokázali užívat legraci a dosyta se nasmát.
Po střední škole nešel Jeremjáš na vysokou ani si nenašel zaměstnání. Tvrdil, že ho hledá, ale Jay a Jill věděli, že lže. Nakonec mu dali ultimátum: buď si do šesti měsíců najdeš práci, nebo vypadneš. Neudělal ani sebemenší pokus, a po šesti měsících se Jill, když ho pakovali do jeho auta, rozplakala.
Věděla, že nemá kam jít, a opravdu neměl. Déle než rok žil na ulicích, deset let přespával u kamarádů nebo ve vládním útulku, až se nakonec seznámil s děvčetem, s nímž se oženil a nastěhovali se do společného bytu.
„Cítila jsem, že Bůh přivedl Jeremjáše do našeho života nejen kvůli němu, nýbrž i proto, aby pracoval na našem vlastním životě,“ zamýšlí se Jill. „Občas člověk zahořkne. Měla jsem ho ráda, protože se to ode mne čekalo, ale vzhledem k tomu, co jsme jeho vinou zakoušeli, jsem to vždy tak necítila. A jednoho dne mi manžel řekl: ‚Rodí se v tobě hořkost. Vidím to. Je to hřích, a je třeba, aby ses s tím poprala.‘“
Měl pravdu. Jill to vyznala Pánu, připomněla si, že on sám se jí ujal, když byla ohavná, a poprosila jej, aby jí pomohl mít Jeremjáše ráda.
„Máte-li vztah s Pánem a věříte-li, že se nic neděje náhodou, a když se snažíte vést život takovým způsobem, že ho má pod kontrolou on, přivodí to velikou změnu,“ říká.
Sbor také pomohl.
„Měli jsme ve sboru dámu, která se hodně věnovala pěstounské péči, a ta mi pomohla,“ vzpomíná. „A lidmi Jeremjášovo sebepředvádění nikdy neotřáslo. Ani jednou neřekli: „Nemůžete dohlédnout, aby se vaše dítě ve sboru chovalo slušně?“ Občas vyběhl z modlitebny a běhal po ulici, a pak to i jiní dělali po něm. Lidé mu však věnovali čas a náklonnost, a nám také.“
„Jsi naše, Jill,“ říkávali jí. „Děláš něco ohromného. Stojíme za tebou.“
Při nedávné rodinné oslavě Jeremjáš plakal a říkal Jay a Jill, že je má rád a že je moc rád, že patří do jejich rodiny.
„Nevím, proč je k nám Bůh tak milostivý, ale jsem opravdu, opravdu vděčna,“ říká Jill. „Jeremjáš emocionálně hodně vyzdravěl, a my také.“
Dan a Pamela
Dan s Pamelou se vzali poté, co ona dokončila zvěrolékařskou školu, a pak čekali dva roky, než se pokusili o rodičovství. Byla to srdcervoucí cesta: samovolný potrat, pak další, potom chlapeček Andy, nato tři další samovolné potraty.
„Řekli jsme si, že takhle už to dělat nemůžeme,“ vzpomíná Pamela. „Mít jedináčka jsme opravdu nechtěli, také jsme se však aktivně nesnažili o adopci.“
Jednou v neděli v jejich sboru hovořil psycholog z blízké adopční agentury. Po bohoslužbách mu Dan s Pamelou položili pár otázek a dostali od něj číslo na tu organizaci. O devět měsíců později drželi v náručí svého týdenního syna Izáka.
„Každý ve sboru byl vzrušen, protože s námi ušli část cesty,“ vypráví Pamela. „Izák je Afroameričan, takže když jsme se objevili na veřejnosti, lidé se nás ptali, zda jsme jeho pěstouni.“
Asi dva roky nato se adopční agentura ozvala: Izákova biologická matka byla opět těhotná a zajímalo ji, zda by Dan a Pamela adoptovali Izákova bratra Káleba. Ovšemže řekli ano.
„Sdělili jsme agentuře,“ říká Pamela, „že oba pracujeme na plný úvazek a dítěte se zvláštními potřebami se tedy ujmout nemůžeme. Jenže Bůh řekl: ‚Ale jo, můžete.‘“
Když byl Izák ve druhé třídě, zjistili u něj rozvinutý autismus. Pamela ho brala na terapie, nechala pro něj předepsat a v lékárně připravit léky a napsala do každé soukromé školy v okrese, aby našla jiné kluky, kteří jsou na tom podobně, a mohla založit sociální skupinu. Později u Káleba zjistili bipolární afektivní poruchu, která se projevuje střídáním depresivních a nadměrně euforických nálad.
„Pak Izák a Káleb začali vyhrožovat,“ říká Dan. „Většinou mně, ale občas Pamele. Jednou Andy Izákovi řekl: ‚Jestli se někdy dotkneš mamky, nabančím ti.‘ Izák mu odpověděl: ‚Dobrá. Já tě potom ve spánku zabiju.‘“
Pár dní nato řekl Andy rodičům, že nemůže spát. Sebemenší hluk v něm vyvolával napětí.
„Dali jsme Andymu na dveře zámek, protože se kvůli spánku potřeboval cítit dostatečně bezpečný,“ líčí Dan. A zámek dal i na jejich dveře; věděl, že to Káleba nezadrží, ale vypáčení zámku je aspoň probudí. Uschovali vše, co bylo ostřejší než nůž na máslo.
Slovní útoky se zhoršovaly: „Nenávidím tě.“ „Nenávidím tvoje rodiče, protože tě mají.“ „Já nenávidím Boha, kterému sloužíš.“
Když jednou Káleb Danovi a Pamele vyhrožoval zabitím, zavolali policii. Policista Kálebovi řekl, ať je za svůj domov a rodiče vděčný.
Nebyl. Ve škole měl problémy: vyspal se v hudební místnosti s nezletilou dívkou, když byl učitel obrácen zády k němu, vyplížil se oknem, na několik dní se vypařil a pak zavolal z jiného města, ať pro něj rodiče přijedou. V pozdějším věku se opakovaně pokusil o sebevraždu – střelbou do úst, skokem z mostu nebo oběšením na elektrickém vedení.
Jejich sborová rodina byla někdy skvělá, jindy ale ne.
„Nerozuměli domu; poctivě řečeno – ani my jsme nechápali duševní nemoc, dokud jsme s ní nežili,“ podotkla Pamela. „Ale manželka našeho pastora na nás byla opravdu hodná.“
Jedním z jejích obdarování byl smích. „Mezi ní, mnou a Danem se dal najít ostrůvek humoru,“ vypráví Pamela. „Toho si Bůh použil.“
Věrní
Dnes žije Izák s přítelkyní a asi tak jednou za měsíc se setkává s Danem a Pamelou. Pravidelně si esemeskuje s Andym, který je teď křesťanským manželem a otcem a pracuje v Minneapolisu pro Ministerstvo spravedlnosti. Káleb má tři děti s třemi různými ženami. Žádný z adoptovaných synů není věřící.
„Co slz jsme za ta léta prolili,“ říká Dan.
„Bývají chvíle, kdy člověka napadne: kdybych býval věděl, co vím teď, šel bych do toho dobrovolně?“ dodává Pamela. „Víme však, že naším posláním není vědět. Naším posláním je pouze být věrni tam, kam nás Bůh postaví.“
Dan a Pamela se jako prarodiče činorodě věnují Kálebovým dětem a často poskytují odlehčovací službu jejich matkám. Za děti se modlí, čtou jim biblické příběhy a berou je do sboru.
„Utrpením se učíme,“ vysvětluje Pamela. „Pavel v listě Římanům praví: ‚Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena‘ (Římanům 8,18). Posloucháte Boha? Praktikujete pravdivé náboženství? Hádejte: poznáte to podle toho, že to bolí. Radujte se z toho, že posloucháte a následujete Boha. Věřte mu, že všechny ty verše jsou pravdivé, i když to teď třeba nevidíte.“
Dan se stále vrací k listu Filipským 4,4-8.
„Radujte se v Pánu vždycky,“ říká. „Neradujete se z toho, že život je dnes dobrý; radujete se z toho, že Bůh je dnes dobrý. Pokud opravdu věříte, že Bůh je svrchovaný a že má pod kontrolou každý krok vašeho života, pak ta adopce nebyla chybou – byla to součást Božího plánu pro váš život. A on vás nakonec bezpečně přivede domů.“
„Nic bych ve svém životě neměnila – všechno to bylo z Boží ruky,“ hodnotí Pamela. „Jen bych byla bývala ráda lépe reagovala na to, co mi právě dával. . . . Ty kluky jsme v naší rodině potřebovali, protože Bůh jich používá pro nás – abychom se více podobali jeho Synovi.“
Jan a Jana
Jan a Jana se vzali ještě v době, kdy Jana dokončovala vysokoškolské studium ošetřovatelství, a brzy se pokusila otěhotnět. (Všechna jména v této podkapitole jsou změněna.) Jeden a půl roku na to jim došlo, že mají dvě možnosti – nechat si předepsat prostředek na zvýšení hladiny hormonů a přihlásit se u některé adopční agentury.
„Chtěli jsme udělat obojí, šlo tedy jen o to rozhodnout se, čím začít,“ říká Jan. „Místo vynakládání spousty času a peněz na pokus o biologické dítě – což jsme mohli odložit na později – jsme se rozhodli pro adopci.“
Na mezinárodní, podle Jany „tehdy asi nejpopulárnější“ adopci byla čtyřiadvacetiletá žena příliš mladá. Ale systém pěstounské péče byl ve stylu: Jasně, pojďte dál.
Jan a Jana požádali o spárovanou adopci, což znamenalo, že obejdou pěstounskou péči s následným osvojením a budou spojeni s dětmi, které jsou právně volné k adopci. O šest měsíců později se dočkali své shody. Sourozenci – ve věku sedmi, čtyř a jednoho roku – měli společnou matku a dva biologické otce; všichni se potýkali se závislostí na alkoholu a pervitinu. Jeden z otců se nedávno zabil při havárii motocyklu, zatímco matka a druhý otec seděli za mřížemi kvůli divoké jízdě v kradeném autě.
Úřad pro péči o nezletilé už jejich domov předtím devětkrát kontroloval, a děti podle Jany „už v podstatě neměly žádné rodiče“. Měly však Jana a Janu, kteří byli dětem tak podobni, že cizí lidi nikdy nenapadlo, že jsou adoptované.
Prvních pár týdnů byly děti dokonalé.
„Musela jsem se nastavit na režim spojený s krmením, oblékáním a koupáním tří človíčků, jejich chování však bylo velmi dobré,“ potvrdila Jana. „Hned od začátku nám říkali mami a tati. O velikonoční neděli jsme šli do sboru a na lidi udělalo dojem, jak byli klidní, tiší a poslušní.“
Byli však také těžce na lécích, a když se Jan a Jana zaměřili s psychiatrem na omezení medikamentů, aby se přišlo na to, čeho je třeba, jejich chování se zhoršilo.
„O naší čtyřleté se v papírech pěstounského systému psalo, že je jako koza,“ řekl Jan. Bylo to přesné: všude vlezla a krmila se odpadky.
Jejich sedmiletý syn byl hluboce rozrušený a trpěl nespavostí. Měl blízko k svému otci – tomu, který se nedávno zabil. Jan s Janou se zajímali o to, zda nepotřebuje ústavní péči, ale na ten dotaz jim jejich křesťanská adopční agentura sdělila, že pokud zvolí tuto cestu, vezmou jim i holčičky a už jim nikdy žádné další dítě nedají.
Sbor jim příliš nepomohl. Když se jim nedařilo vytvořit si k dětem hlubší emoční vazbu, přátelé a sboroví vedoucí se jich (nahlas) ptali, zda mají své děti dost rádi. Pastoři se o to zajímali tak intenzívně, že Janovi zabránili ujmout se funkce diákona, do níž byl zvolen.
„Nakonec mi jiná adoptivní máma řekla, že láska se neprojevuje mlhavými vřelými pocity, nýbrž prostě se do toho obout a dělat to tak den co den,“ říká Jana. „Jenže to jsme zaslechli až po dlouhé době.“
Tři měsíce po dokončení adopce si Jana tajně zadala do vyhledávače: „Nemám své adoptivní děti ráda.“
„Nevěděla jsem, komu jinému bych se s tím měla svěřit,“ říká.
Chaos a vysvobození
Janino pátrání vyneslo na světlo termín „trauma z narušení rané citové vazby“. Tehdy se s ním setkala poprvé. Začali s Janem odkrývat vrstvy problémů svých dětí – po vytřídění medikace a následném vztahovém traumatu přišlo na řadu zjišťování potíží. Nakonec objevili, že ústřední problém vznikl na základě toho, že děti byly vystaveny vlivu drog a alkoholu.
Vystavení plodu návykovým látkám během těhotenství má rozmanitý účinek na prvky vývoje jako je citová seberegulace, spánek, IQ a společenské dovednosti. Všechny jejich tři děti byly před narozením vystaveny drogám a alkoholu. Někdy si počínaly tak násilnicky, že museli volat policii. Všem třem hrozilo několikaměsíční uzavření v léčebnách psychiatrického zaměření.
„Děti s poruchami fetálního alkoholového spektra bývají označovány jako zlé děti, ale zlé děti to nejsou,“ říká Jana. „Mají organická poranění mozku, která vzdorují léčbě.“
Když začala Jana se studiem toho všeho, zjistila i něco jiného: byla těhotná.
„Ne že bych mít doma svého prvního novorozence s třemi dalšími dětmi zrovna doporučovala,“ říká. „Bylo to nesmírně obtížné. Byla to však i nádherná zkušenost: aktivovalo to nevelké ‚vztahové svaly‘ našich tří starších dětí.“
Když měli Jana s Janem pár let nato další miminko, povyrostly ony „svaly“ ještě víc.
A Pán se postaral ještě o něco jiného. Janovo zaměstnání v technickém oboru mu dopomohlo k dobrému zdravotnímu pojištění, takže si mohli koupit domek s dostatečným počtem ložnic (což zajistilo každému bezpečí) a přestěhovat se blíže ke své širší rodině.
V novém sboru je požádali, ať jim někdy v neděli odpoledne povyprávějí svůj příběh. Osmdesát lidí dalo jasně najevo, že jim naslouchají.
„Bylo to v době, kdy jsme volali policii, potýkali se s fyzickým útokem a snažili se zachovat miminka v bezpečí,“ vypráví Jana. „Stačilo poslat té skupině esemesku a náš dvorek se zaplnil lidmi.“
Zatím žádný šťastný konec
Porucha fetálního alkoholového spektra činí dospívání obzvláště obtížným. Když se všechny Janovy a Janiny děti přiblížily k pubertě, veškeré naděje na zlepšení chování prudce klesly. Andrew nezvládl střední školu a dodnes má problémy s tím, že se motá kolem závislosti.
„Když jim táhlo na osmnáct, zas vstoupila do hry jejich máma,“ povzdechla si Jana. „Má dosud značné problémy s užíváním návykových látek. Je už zas v kriminále – federální soud ji obvinil z účasti na mezinárodním pašování drog, a do systému, ve kterém jede, zatáhla i dvě z dětí. … A vážně se obáváme, že naše nejstarší dcera Briana je v současnosti obětí obchodování se sexem.“
S Andrewem si Jana a Jan pravidelně esemeskují, ale s Brianou nemají žádný kontakt.
Claire bývala vždy takové sluníčko – sladká, příjemná, k pomilování. S nástupem puberty se však vinou vystavení návykovým látkám během matčina těhotenství stala násilnickou a provokativní. Mezi dvanáctým a patnáctým rokem se její fyzické útoky vůči rodičům zhoršovaly ode dne ke dni. Jan a Jana vyzkoušeli vše, včetně čtyř hospitalizací na psychiatrii, tří pobytů v léčebných střediscích a mnoha zásahů policie.
S přibývajícím věkem jí však změnili medikaci a pro zlepšení dýchání během spánku odstranili nosní mandli, takže se stabilizovala.
„Je na tom zázračně dobře,“ říká Jana. „Jako kdyby se nám naše holčička vrátila. Předtím propadala a nikdy neodevzdávala práci. Teď dostává jedničky a jezdí na prohlídky vysokých škol. Je prvním děckem v naší rodině, které získalo řidičák. Letos pracuje na letním křesťanském táboře. Už více než rok je prostá agresivity a k rodině má dobrý vztah. Ještě však pokračujeme v usměrňování celoživotních problémů vyvolaných prenatálním vystavením návykovým látkám.“
Jana říká. že Jan ani ona nikdy nepovažovali adopci za pochybení, nazápasili se podle Jany s Bohem dost a dost: „Bojovali jsme proti vnitřním zraněním, která jsme nebyli schopni zhojit, a to mi poskytlo jiný pohled právě na to, kolik toho musí být obnoveno. Adopce mi dopomohla k lepšímu porozumění a k touze po nebi.“
Avšak už tady a nyní může vidět Boží péči.
„Vzpomínám si, že bývaly chvíle, kdy jsem se nahlas modlila: ‚Nevím, co si v nejbližší době počít. Už jsme vyčerpali všechny možnosti. Musíš nám to ukázat, abychom to určitě nepřehlédli.‘“ A jak říká, „Bůh pak skrze nějaký prostředek, nějakého člověka, nějaký zdroj, možnost nebo zkrátka něco – pomohl.“
Ve své práci vidí i vykoupení. Před několika lety se vrátila do školy, aby získala vysokoškolské vzdělání sestry s rozšířenou působností.
„Všechny naše zkušenosti mi ve skutečnosti dodaly informace pro můj výcvik a záměr,“ sděluje. „Mám možnost poskytovat mnoho podpory spoustě rodin, vyprávět jim náš příběh a s ním také předávat a přinášet naději.“
Loni si Jana otevřela vlastní ordinaci dětské psychiatrie, kde si většinu termínů vyhrazuje pro pacienty Medicaidu (americká organizace, která do jisté míry odpovídá státnímu zdravotnímu pojištění v ČR – pozn. překl.). Mimoto partnersky spolupracuje s pěstounskými a adopčními organizacemi ve své komunitě.
„Chci, aby lidé získali informace, které potřebují, mnohem dříve, než jsme je získali my, a aby tak jejich rodiny byly ušetřeny pocitů, jimiž jsme museli projít my,“ vysvětluje. „Chci, aby adoptivní rodiče měli nějaké bezpečné místo, kam mohou přijít a svěřit se mi se všemi těmi šílenostmi, a já abych jim mohla říci: ‚Věřím vám.‘“
Sarah Eekhoffová Zylstraová (držitelka bakalářské hodnosti z Dordtské univerzity a magisterské hodnosti v oboru novinářství ze Severozápadní univerzity) je hlavní redaktorkou a redaktorkou pro oblast víry a každodenní práce (jak propojit víru se zaměstnáním a podnikáním) v organizaci The Gospel Coalition (Koalice evangelia). Je též spoluautorkou knihy Gospelbound: Living with Resolute Hope in an Anxious Age (Připoutáni k evangeliu: Život s pevnou nadějí v úzkostné době) a editorkou i spoluautorkou knihy Social Sanity in an Insta World (Zachování zdravého rozumu a duševní pohody ve světě Instagramu). Dříve pracovala pro médium Christianity Today (Křesťanství dnes), učila své děti v domácí škole, na volné noze přispívala do místního deníku a vyučovala na Trojiční křesťanské vysoké škole (Trinity Christian College). S manželem a dvěma syny žije v missourském městě Kansas, rodina patří do tamního sboru New City Church (Církev nového města). Má kontaktní adresu sarah@tgc.org.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition, Datum: 13. září 2026, Foto: Wikimedia Commons
