Znáte to? Řeknu si: „Teď se fakt budu modlit.“ A o deset minut později zjistím, že jsem myšlenkami úplně někde jinde. Často pak přichází pocit studu a hanby. Někdy jde v modlitbě o sebeovládání, ale co když toho mám v hlavě a na srdci opravdu hodně, myšlenky víří, a já nejsem schopna je chytit?
Někdy máme strach se modlit špatně. Často lidé mluví o tom, že se nechtějí modlit nahlas, protože nevědí, jestli se modlí „správně“. „Modlit se umějí ti duchovní, ti vyspělejší ve víře, pastoři, kázající. Mně to tak nejde…“ Bohu přitom nejde o počet slov ani o to, jak modlitba zní. Někdy jsou naše modlitby, pravda, trochu jednoduché: Dej, pomoz, promiň. Ale vadí to Bohu? Pokud je nebeský Otec lepší než jakýkoliv pozemský, pak věřím, že bude mít radost vždy, když se s ním jeho děti rozhodnou mluvit. Přesto modlitbu často vnímáme jako „práci“ nebo „výkon“. Něco, co bychom měli dělat víc a líp.
Bůh mi k tomu nedávno ukázal tento obraz: Když s našimi dcerami pečeme sušenky, je to většinou docela legrace. Jsou jim dva a čtyři roky, takže se čas od času něco rozlije, rozsype a občas je něčeho víc, než bylo v receptu uvedeno. Naposledy jsme měli sušenky trochu víc naslano než nasladko. Když pečeme s nimi, je to mnohem pomalejší, chaotičtější a rozhodně méně efektivní. Kdybychom si ale měli vybrat, jestli péct s nimi, nebo bez nich, odpovíme: S nimi! To nejlepší na společném pečení jsou totiž právě zážitky, smích a vztah.
Věřím, že náš nebeský Otec to s námi má podobně. Bůh nás k modlitbě nevyzval proto, že by nás tak nutně potřeboval. Chce sušenky péct s námi, protože mu jde o vztah s námi. Na rodiči závisí většina věcí – nákup surovin, zapnutá trouba, recept, zaplacená elektřina… Ani my pomoc našich maličkých nutně nepotřebujeme. O co víc náš Otec nepotřebuje nás! O co víc s námi touží trávit čas a „péct“ společně.
Umění čekat
Na modlitbě je něco nádherného a hlubokého – je jako tajemné hlubiny. Pokud se do nich sami nepotopíme a nezažijeme je, je těžké si je vůbec představit. Vždy máme kam jít hlouběji a je zde víc, o co můžeme prosit. Modlitba nemění jen okolnosti kolem nás, ale také nás uvnitř. Čas v modlitbě občerstvuje naši duši. Čekat, být v tichu…
Ne vždy ovšem vidíme výsledek hned. Zvykli jsme si, že desetivteřinové načítání je „strašně dlouhé“ – ale u modlitby čekáme někdy mnohem déle. A to nás může odrazovat. V kombinaci s rychlou dobou a hektickými životy může být modlitba skutečně náročnou disciplínou. Možná proto bude potřeba udělat víc než se jen „začít víc modlit“. Možná bude třeba učit se být bez obrazovek, být v tichu, sami se sebou, omezit konzumaci rychlých videí. Naše schopnost udržet pozornost je dnes pořádně rozhozená. Pokud chceme něco změnit v modlitbě, možná to bude vyžadovat změny i jinde.
A co tedy s tím, když mi myšlenky utíkají? Je to jednoduché. Co když trik nespočívá v tom, myšlenky zastavit a vypnout je? Co když jde o to, vzít Boha s sebou tam, kam naše mysl zabloudí? Když se nám mysl zatoulá, nemusíme se za to stydět a nutit se „vrátit se zpět“ do rozhovoru s Bohem. Můžeme jít za tou myšlenkou a vzít Boha s sebou. Postupně si tak zvykáme, že modlitba není ohraničený čas „zbožného soustředění“, ale způsob, jak nebýt na cestě se svými myšlenkami sami.
Další věci, které při modlitbě hrají roli:
Prostředí. Na tom, kde se modlíme, záleží. Mít vyhrazené modlitební místo, jít na procházku, pustit si hudbu, být v tichu… Každému může vyhovovat něco jiného.
Rytmus dne. Každý z nás má činnosti, které se opakují každý den – vstáváme, jedeme do práce nebo do školy, čistíme si zuby, jdeme spát. Je možné zapracovat modlitbu do už zajetého rytmu dne. Začněte 15 minutami, a uvidíte.
Pohyb, psaní, malba. Taktilní (dotykové) činnosti pomáhají některým z nás zůstat přítomní. Své modlitby si můžeme zapisovat nebo si při nich dělat poznámky. Když si například zapíšeme témata, která nás napadají, později bude snazší se k nim v modlitbě vrátit. Když si zapíšeme úkoly, na které nesmíme zapomenout, možná bude snazší se v modlitbě soustředit.
Upřímnost. Někdy se v modlitbě kontrolujeme – máme pocit, že nemůžeme říct všechno. Ale Bůh vyzývá k hluboké a upřímné modlitbě. Žalmy jsou takových modliteb plné. Když se nás někdy lidé ptají, jak se máme, nechceme jim odkrýt vše, a tak řekneme jen: „Dobře.“ Bůh ale touží po upřímném, hlubokém rozhovoru.
Co radil Ježíš?
Je zajímavé, že…
Ukázka z článku, který v plném znění vyšel v zářijovém čísle Života víry a na www.zivotviry.cz. Praktickým tématům křesťanského života se věnují i další články: Michal Klesnil si klade otázku, zda může umělá inteligence fungovat jako duchovní vůdce. Tipy pro rodinný život bez závislosti na sociálních sítích nabízí Zuzana Nelson.
Roli žen a mužů v životě církve i službě se věnuje Štěpánka Paluchníková. Téma pomoci obětem sexuálního zneužitíotevírá Iva Braunová. Příběh o tom, jak soucit mění perspektivu, sdílí Tomáš Dittrich.
Aktuální Život víry přináší i několik rozhovorů: Jak se v cele běloruského disidenta ocitla Bible a jak díky tomu uvěřil? Co se za mřížemi naučil? Proč si myslí, že Češi nevědomky jednají Božím způsobem? O tom mluví Pavel Sevjaryněc.
„Můj svět je policie. Tam musím být křesťanem,“ přibližuje svůj život kriminalisty Felix Ceccato. Virtuální rozhovor s misionářem J. M. Perkinsem zavede čtenáře do země lidojedů; do hudebního světa pak míří rozhovor s členy kapely Kamis.
Nechybí ani informace o chystané české počítačové hře, příběhy čtenářů, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
Autor: Lucie Holden, foto: photoai.com
