V roce 2021 jste stanul před soudem, kde jste byl spolu s dalšími zadrženými v kleci. Na videu z toho dne je vidět, jak ze všech vyzařovala radost, usmívali jste se. Jak to?
Byl to zajímavý den. Den, kdy vyhlašovali rozsudek. V kleci nás bylo sedm a já jsem navrhl, abychom se pomodlili. Všichni chápali, že to bude špatné, čekali jsme vysoké rozsudky. Bylo ošklivé počasí, pršelo. Věděl jsem, že kluci a jedna dívka, kteří tam se mnou byli zavření, jsou nevěřící, ale něco mě popíchlo, takže jsem řekl: „Pojďte, pomodlíme se.“
Postavili jsme se, začal jsem se modlit a venku jako by něco prasklo. Zmizely mraky a objevilo se slunce. Úplně se mi zastavil dech. Jeden kluk strčil do druhého a povídá: „Podívej se, co tenhle dělá!“ Já na to: „To jsem neudělal já, to udělal Bůh. Bůh je.“ Další poznamenal: „Pavle, nevím, jestli Bůh je, nebo není, ale tohleto, teda…“ (smích).
Bylo to jednoznačně dobré znamení. Ať budou rozsudky jakékoliv, Bůh tady je a bude nás povzbuzovat. Proto jsme byli takoví rozveselení.
Byl to také poslední soud, na který pustili příbuzné, všechny ostatní už potom probíhaly za zavřenými dveřmi. To byla další věc. Po několika měsících vazby jsme viděli své blízké. I to nás rozradostnilo. Ve výsledku Bůh skrze nás povzbudil i ty na svobodě.
Četla jsem, že jste uvěřil až ve vězení. Jak k tomu došlo?
Byl jsem zatvrzelý a pyšný kluk. Bůh mě musel dovést do vězení, jinak bych se k němu nedostal. Je to dlouhý příběh, zestručním ho. Ve vězení jsem měl Bibli a řekl jsem: „Bože, nevím, jestli jsi, ale pokud ano, tak se mi ukaž.“ Otevřel jsem Bibli, a jako kdyby mi laserový paprsek ukázal Janovo evangelium 14,1: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Pochopil jsem, že musím věřit v Boha. Zavřel jsem Bibli a zeptal se: „Dobře, nesmím pochybovat, Bůh je. A co mám dělat?“ Znovu jsem otevřel Bibli a znovu stejný verš. Měsíc a půl jsem četl Bibli a snažil se ji pochopit, pak jsem se ve vězení obrátil.
Prý jste byl zatčen více než 120krát a ve vězení jste celkem strávil přes dvanáct let…
Celkově asi jedenáct a půl roku. Když jsem byl ve vězení naposledy, Bůh mi řekl: „Ještě se budeš muset něco naučit.“ Vězení je v mém porozumění příprava na něco nového, co bude.
Co jste se naučil při posledním pobytu?
Nejdůležitější je naučit se být s Bohem a mít s ním osobní vztah. Při každém dalším uvěznění byly podmínky tvrdší. Učíte se mít větší požadavky na sebe a menší požadavky na své okolí. Učíte se rozumět tomu, že vše dobré, co ve vás je, je od Boha, a vše špatné vychází z vás. Setkáváte se tam s nejrůznějšími lidmi. Jsou tam vězni, kteří spolupracují s bachaři, jsou tam vrazi, bývalí policajti, sadisté, kteří se vyžívají v ponižování a trápení lidí. A uvědomíte si, že všichni tito lidé jsou i ve vás a že jenom Bůh může člověka zachránit a změnit. Neexistuje žádná lidská síla, která by vás dokázala zachránit, a tím spíš celou zemi.
Bál jste se? Přece jen to není zrovna přátelské prostředí…
Samozřejmě jsem se bál. Člověk tam nechce jít a modlí se: „Bože, třeba by to šlo i bez toho…?“ Nicméně po každém propuštění děkuji Bohu za to, že jsem tím mohl projít. Člověku se tam dobře modlí, dobře tam přicházejí nápady na knihy, a pokud je možnost, tak se tam i dobře píše. Je to prostředí, ve kterém můžete přemýšlet o věcech, na které normálně nemáte čas. Nejlepší zjevení od Boha jsem dostával tam. Je to svého druhu mnišství (úsměv).
Jak ve vězení probíhá běžný den?
V šest je budíček a povinná rozcvička přímo v cele. Z rádia zní, co máte dělat, a sledují, jestli to opravdu děláte. Pokud ne, můžou vás strčit do díry. Rozcvička je ale dobrá věc. Následuje úklid. To je také dobré, musíte se probrat. Snídaně je z celého rána to nejlepší, nějaká kaše a horká voda (smích). Pak čekáte, jestli vás třeba neodvedou k výslechu. Já jsem se modlil a psal. Ráno jsem nejproduktivnější, sedím a promýšlím různé věci spojené s Běloruskem, s lidským srdcem a Bohem. Je to skvělé. Když se pomodlíte, máte nějaký nápad a řeknete si: „Jo, to uděláme takhle a tamto takhle.“ Následuje oběd, procházka – pokud tedy vězně vyvádějí ven. Pak zase sedíte v cele, modlíte se, následuje večeře. V deset hodin je večerka.
Pak jsou ale i pracovní tábory. Tam se osm hodin pracuje. Já jsem pracoval na pile, to je fyzicky těžká práce, ale práce je dobrá.
To nezní až tak zle. Není v tom nějaký háček?
Ve vězení i v táboře se vás pořád snaží…
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vyšel v zářijovém čísle Života víry. Pavel Sevjaryněc v něm dále mluví o tom, jak přežil v mrazivé „díře“, proč vnímá Bělorusko jako nástroj sjednocení rozdělených křesťanů, nebo proč si myslí, že Češi nevědomky jednají Božím způsobem.
Aktuální Život víry přináší i další rozhovory: „Můj svět je policie. Tam musím být křesťanem,“ přibližuje svůj životkriminalisty Felix Ceccato. Virtuální rozhovor s misionářem J. M. Perkinsem zavede do země lidojedů. Do hudebního světa pak míří rozhovor s členy kapely Kamis.
Praktickým tématům křesťanského života se věnují další články: Michal Klesnil si klade otázku, zda může umělá inteligence fungovat jako duchovní vůdce. Tipy pro rodinný život bez závislosti na sociálních sítích nabízí Zuzana Nelson. Co dělat, když v modlitbě utíkají myšlenky, radí nejen mladým Lucie Holden.
Roli žen a mužů v životě církve i službě se věnuje Štěpánka Paluchníková. Téma pomoci obětem sexuálního zneužití otevírá Iva Braunová. A příběh o tom, jak soucit mění perspektivu, sdílí Tomáš Dittrich.
Nechybí ani informace o chystané české počítačové hře, příběhy čtenářů, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
Autor: Jitka Evanová
Foto: Jitka-Evanova.
