Nedávno jsem běžel nějaký běh a dostal účastnickou medaili, jenže jsem ji ztratil. Ale pak zase nalezl. Bible má podobný příklad: Má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ V toto textu Lk 15 sice nejde o medaili, ale přiznejme si, že nález čehokoliv potěší. Zároveň ztráta medaile nebo peněz zabolí, ale zase o tolik nejde, zvláště když to srovnáme s následující příběhem.
Kdysi mi jeden kamarád v mém věku poslal mail a když jsem otevřel přílohu, bylo v ní parte a na něm jeho dítě… dvě ztráty – medaile a dítěte, které jsou ale zcela nesrovnatelné. Zároveň každý z nás někdy něco ztratil a každý z nás něco a také někoho ztratí. Člověka, vztah, zdraví, sny o budoucnosti, peníze, klíče. Čím hlouběji jsme k tomu nebo k němu byli připoutání, tím více to bolí. Ztráta je jedna z nejběžnějších ale i nejtěžších lidských zkušeností.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Marie a Marta
Nechci být cynik, ale pokud je vám okolo třiceti a méně, pak pravděpodobně každý z vás bude sedět na pohřbu svých rodičů. Ale nemusí jít jen o smrt, ale třeba o zdraví, sny, majetek, děti odletí z hnízda, mnozí z nás se bojí, že naše civilizace ztrácí svobodu atd. Nejde o to, jestli ztrátu zažijeme, ale jak ji uneseme. Proč ztráta bolí? Protože se jedná o rozpad světa, jak jsme ho znali, a s tím související narušení jistot, zaběhlých pořádků. Něco nebo někdo tu je, a nejednou tu není.
Jaké bývají reakce na ztrátu? Šok („to není možné“), hněv („proč se to stalo, kdo za to může?“), vina („mohl jsem něco udělat jinak, mohl jsem tomu předejít“), prázdnota („už tu není“), únava, pocit beznaděje („tolik jsem se snažil a najednou je to pryč, ztratilo se to, někdo mě podvedl, umřel“). Tyto a jistě i mnohé další reakce jsou náročné i proto, že se týkají našich emocí, které se nedají úplně ovládat. Racionálně víme, že občas něco ztratíme, že smrt patří k životu, ale to nám nepomůže. Jsme smutní, prázdní, vzteklí, rozčarovaní atd.
Otázka je, co s tím? Jak na ztrátu a s ní související bolest reagovat? Dovolím si navrhnout pár následujících nápadů.
Dovol si truchlit a prožít bolest
Nejedná se o slabost, malou víru, ale přitakání realitě. Často je třeba si bolestí projít, přiznat ji a pojmenovat. Zároveň přines bolest Bohu, a to ne až po zpracování, vyrovnání se s bolestí či po tom, až budeš znát všechny odpovědi. Především Žalmy jsou až nápadně plné nezpracované bolesti. Uvedu jeden příklad za všechny, kdy David a po něm Ježíš volají „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.” Ž 22 Jiným příkladem je Ježíš a Lazar: „Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!”” Lk 19, 41
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 28. září. 2026 Foto: WikimediaCommons
