Před několika lety tvrdil jeden nadaný kazatel, že s ním přichází nová reformace. Nějakou dobu jím odstartované hnutí nabývalo na síle, ale po čase splasklo, podobně jako jiné bubliny před ním.
Nicméně z hlediska dlouhodobých církevních dějin se bude závěr dvacátého a počátek jednadvacátého století skutečně jevit jako přelomová doba. Nevsadil bych si na to, že do té doby určitě nebude konec světa, ale pokud bude lidstvo ještě několik dekád existovat, budoucí církevní historici tento přelom nějak pojmenují. „Nová reformace“ to bude těžko – vždyť ani tu starou nepojmenovali její protagonisté. Označení, které dáme sami sobě, se zpravidla neuchytí. Ostatně podle Písma i označení „křesťané“ nám bylo dáno zvenčí – viz Skutky 11,23.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ach synku, synku
Současná doba je charakterizována tím, že se štěpí nejrůznější denominace. Neštěpí se ale po denominačních liniích. Štěpí se v otázce služby žen a/nebo podle postoje k genderové ideologii. V některých případech se denominace rozštěpí i institucionálně – tak se episkopální církve třetího světa rozešly se svou mateřskou (tj. anglikánskou) církví. V jiných případech dvě části církve koexistují v rámci jedné struktury, ovšem tato koexistence je oběma částem nepříjemná. Na obou koncích pomyslného spektra jsou radikálové – buď fundamentalističtí, kteří nehodlají dělat jakékoli kompromisy se světem, nebo liberální, kteří zcela kapitulovali před „zeitgeistem“, tedy duchem doby.
Tento pohyb v církvi je i z vnějšího hlediska nepřehlédnutelný. Něco takového tu ještě nikdy nebylo – přinejmenším do té míry, kterou můžeme pozorovat. To, co se děje, se ovšem děje v určitých kontextech a na určitém pozadí. Právě na to chci upozornit.
Až v nynější době očekávají lidé vše podstatné, tedy smysluplný život, už ve své vlastní generaci. Budhismus je založen na myšlence převtělování, (reinkarnace); spása (pojatá ovšem jako vyhasnutí) je záležitostí celé řady dalších životů. Klasické křesťanství počítá s Božím královstvím a Novým Jeruzalémem. V našem současném životě se rozhoduje o tom, kde budeme trávit věčnost. Z tohoto hlediska naše současnost není tak důležitá. Klasický komunismus sice nepočítal s životem po životě, ale lidé jím zasažení věřili, že po úspěšné revoluci nastane éra komunismu, tedy jakési sekulární Boží království. Při bližším pozorování je zřejmé, že komunismus vychází z křesťanství, protože přejal celou řadu křesťanských prvků. Naději (zítra se bud tančit všude), církev (komunistickou stranu), kněžstvo (vedení strany, třeba ÚV KSČ), iniciační rituály, svaté (Meresjev, Zoja Kosmoděmjanská, Timur a jeho parta), Nepřítele či protivníka („americký imperialismus“ atd. atd.) Komunismus ztratil veškerou iniciativu a přitažlivost, jakmile lidem došlo, že to nefunguje, a tudíž se žádné světlé zítřky nedostaví.
Stručně řečeno, veškeré naděje na slavnou budoucnost padly, sekulární lidé jsou přesvědčeni, že je nic podobného nečeká, a že co si neužijí teď, neužijí si vůbec.
A k této lapálii se přidává další: Od počátku věků s každým staletím lidí přibývalo, a ačkoli bylo v dějinách lidstva několik období, kdy počet obyvatel zeměkoule klesal, celkově bylo stále lépe a lépe, a to nejen co do počtu. Nicméně v současnosti se to zásadním způsobem – a hlediska dlouhodobějšího takřka přes noc – otočilo. Dnešní mladí lidé jsou přesvědčeni, že se jim nikdy nepovede tak dobře jako jejich rodičům, s čímž souvisí skutečnost, že ve „vyspělých“ státech třicet procent mladých lidí nikdy nemělo sex, a v některých zemích podobné procento lidí nikdy neopustí „mama hotel“, tj. bydlí v bytě či domku svých rodičů.
O jak obrovskou proměnu v prožívání lidského života jde, si těžko dovedeme představit. Není divu, že mnozí lidé pak podléhají nihilismu, který nedávno vyhřezl ve Francii v podobě rabování a násilností.
A to ještě není konec špatných zpráv. Současná ideologie pracuje s koncepty utlačovaní a utlačující, s tím, že utlačovaní mají právo domáhat se svých práv (ne, není to chyba, tuto větu jsem záměrně formuloval takto). Anglicky umím už přes šedesát let, ale v jejich první polovině jsem se tuším nikdy nesetkal se slovem „grievance“. Patrně existovalo, ale já jsem na něj nenarážel. „Grievances“ označují stížnosti a křivdy. Současná ideologie lidem namlouvá, že mají jakési univerzální právo jednak na odškodnění, jednak na změnu. Pokud se jim odškodnění nedostává, rozhodnou se vzít vše do vlastních rukou. Netuší, že pokud budou neustále přemýšlet o tom, jak je ten svět špatně zařízen a jak jim škodí, bude se jejich neblahý stav neustále zhoršovat. Revoluce, které měly svět napravit, byly doposud – až na několik málo výjimek – neúspěšné, a zpravidla skončily krveprolitím.
Tento článek bude mít pokračování. A to skončí nadějně. Aby nebylo mýlky, prozradím, co dle mého mínění i prožívání ke skutečné křesťanské naději patří. Je to především přesvědčení, že Bůh Stvořitel neztratil vládu nad svým stvořením, ani svět pro jeho hříchy zcela nezavrhl. Věřím, že jsme pozváni do Nového Jeruzaléma, a že do něj můžeme dorazit nikoli díky své poslušnosti, ale díky Boží milosti a naší víře.
Autor je teolog a publicista, Datum: 8. října. 2026, Foto: Wikimedia Commons
