V minulém článku jsem psal o tom, jak se během jedné či dvou generací proměnilo prožívání lidí. Žijeme ve zvláštním napětí: Materiálně jsme na tom lépe než předchozí generace, leč růst blahobytu se zastavil, takže dnešní děti už se zřejmě nebudou mít lépe než my. Nyní ale platí, že se nám daří velice dobře. Medicína dělá úžasné pokroky a průměrný věk dožití výrazně stoupl. Nicméně přes to všechno mladí lidé propadají nihilismu a v zoufalství ničí to, co jiní lidé vymysleli a vyrobili. Je zde neuvěřitelná disproporce mezi tím, jak se máme dobře, a tím, jak vlastní život hodnotíme.
Zdá se ale, že nabírá na síle nový proud, a sice znovuobjevení křesťanství. Zatím se nedá mluvit o zásadním zvratu. Některé statistiky naznačují, že se něco skutečně děje, ale jiní lidé tyto statistiky zpochybňují. Rozhodně zatím není žádný prostor pro nějaký křesťanský triumfalismus. Nicméně některé ukazatele jsou povzbudivé: Roste prodej biblí. Dramaticky roste počet lidí, kteří se rozhodli pro křest. Roste zájem o kněžství a studium teologie. Ano, je příliš brzy na to, abychom mluvili o zásadním obratu, nicméně těžko zpochybnitelným dokladem toho, že se něco děje, je, že si tohoto pohybu všimli i sekulární sociologové a sociální psychologové, kteří nemají žádný zájem věci přikrašlovat a kteří zatím tápají, pokud jde o příčiny tohoto vývoje. Pokud jde o možná objasnění, zaujala mne reakce některých mladých lidí: Na otázku, proč se stali křesťany, odpovídají, že rodiče jim nedali žádnou hodnotovou orientaci. Netvrdím, že toto je nejčastější odpověď a hlavní důvod; na to zatím nemáme dost pramenů. Nicméně zdá se mi, že to dává smysl. Mladí lidé, kteří se nyní hlásí ke křesťanství, jsou dětmi rodičů, kteří byli nábožensky indiferentní či dokonce vůči křesťanství kritičtí až zaujatí.
Jedná se o probuzení? Podotýkám, že dnes si mnozí lidé pletou probuzení a úspěšnou evangelizaci. Skutečné probuzení zpravidla zasahuje všechny denominace a vede k objektivní proměně společnosti. Úspěšná evangelizace znamená proměnu jednotlivých lidí – a díky Bohu za ni! – ale neproměňuje společnost jako celek.
Evropa zakusila poslední skutečné probuzení v roce 1904 ve Walesu a pak ještě v omezené míře na Hebridech (ostrovech u Skotska) v roce 1949. Současný pohyb se od klasických probuzení liší tím, že lidé se převážně obracejí nikoli k evangelikálním a letničním denominacím (i když také, ale v menší míře), ale k církvi katolické a snad ještě více k pravoslaví. Tito lidé přiznávají, že je přitahuje řád a struktura. Tomu je, soudím, snadno rozumět: současný svět je charakterizován spíše chaosem než řádem. Ten, kdo žádá o křest, téměř jistě nepůjde zítra zapalovat auta a rozbíjet výlohy.
Kdysi jsem četl rozhovor s manželským párem, který vychovával své dítě podle genderové ideologie. Pamatuji si z něj jednu větu: „Našemu dítěti už bude šest let, a my stále ještě nevíme, zda bude mužem nebo ženou.“ Dítě tedy vychovávají tak, aby se mohlo svobodně rozhodnout.
Bylo mi toho dítěte velice líto. Rodiče vycházejí z přesvědčení, že dítě musí svou identitu najít samo a že si ji může prostě zvolit. Já jsem přesvědčen, že povinností rodičů je pomoci dítěti, aby svou identitu našlo, ale tato identita není něco, co si může zvolit. Chce-li objevit své poslání a žít naplněný život, musí svou identitu přijmout a rozvíjet. A své poslání bude jen těžko hledat, pokud neuvěří, že je Božím stvořením – bytostí, kterou Bůh vybavil určitými dary, které souvisí s tím, jaké má poslání.
Souvisí to nějak s genderovou ideologií? Ti, kdo této ideologii propadli, mívají nejrůznější problémy, a mylně se domnívají, že jejich problémy se vyřeší, když si změní pohlaví. Dnes už máme dostatek dat, která dokazují, že takto to nefunguje. Pokud dítě podstoupí nejprve hormonální léčbu a pak navíc chirurgickou změnu pohlaví, udělá první krok ke změně pohlaví: chlapec bez penisu sice přestane být chlapcem, ale nestane se dívkou. Podobně dívka, která si nechá uříznout ňadra, přestane být dívkou, ale nestane se chlapcem. První krok je relativně snadný; druhý je nemožný.
Dnes už i nezaujatí sekulární sociální psychologové uznávají, že křesťanské manželské páry prožívají v průměru mnohem uspokojivější sexuální život, než „nevěřící“. A že děti v liberálních rodinách trpí častěji psychickými poruchami než děti v rodinách konzervativních.
Znovu – už po několikáté – chci upozornit na knihu J. D. Unwina Sex and Culture. Tento etnolog ve své rozsáhlé knize (vyšla roku 1934) dokládá, že čím byla některá kultura rozvinutější a plodnější z hlediska umění a společenského uspořádání, tím přísnější pravidla pro sexuální život v ní platila. Unwin sám nebyl křesťan a přiznává, že některá zjištění ho zaskočila. Mimo jiné zjistil, že domorodé kultury, v nichž panovala promiskuita, nikdy nedospěly k monoteismu.
Máme se my křesťané těmito otázkami vůbec zabývat? Domnívám se, že je to náš úkol a že jsme v tom dost výrazně selhali. Bible o duchovním boji mluví dostatečně. Za klíčová považuji tato místa:
„A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé“ (Římanům 12,2).
„Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista…“ (2. Korintským 10,4-5).
„Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech“ (Efeským 6,12).
Ano, je to NÁŠ boj. A nevedeme ho tělesnými zbraněmi – tedy pendrekem nebo kulometem. Ten boj probíhá na rovině myšlení. To uvádění každé myšlenky „do zajetí“ není jednorázová záležitost – je to dlouhodobý proces. Čím intenzivněji v nás tento proces probíhá, tím lépe poznáváme dobrou a dokonalou Boží vůli. Alternativou je připodobňování se tomuto světu.
Křesťané mají vysvětlení, proč západní civilizace stále více propadá chaosu. Mají vysvětlení, proč lidé stále více trpí duševními chorobami. Jistě zde nemusím déle popisovat, co vše je v naší civilizaci špatně. A nejenže máme vysvětlení, nabízíme i řešení. Ne, nemám na mysli výkřiky do prázdna, „odpověď je Ježíš“. (Na tento transparent někdo vtipně odpověděl: „A znáte vůbec otázku?“)
Ano, Ježíš skutečně je odpověď. Jenže ta odpověď se lidem nemusí líbit. Současná odpověď je infantilizovaná: „Něco chci, nevím přesně co, ale chci to hned.“ „Chci, aby se mé problémy vyřešily okamžitě, a aby mne to moc nestálo.“ Někteří mladí lidé se chovají jako nevychované tříleté děti: Jakmile nedostanou to, co chtějí, začnou rabovat.
Ve třetím a posledním článku na toto téma, který vyjde, dá-li Pán, zhruba za týden, budu psát o tom, co můžeme v tomto rozpadajícím se světě dělat. Není toho málo, a je to velmi dobrodružné.
Autor je teolog a publicista, datum 12. listopadu 2026, foto: Ross Sneddon, Unsplash
