Křesťan dnes

Adam Parma: Velká rodina je trénink do života

Na webu České televize se o vás lze dočíst, že jste moderátor, překladatel, simultánní tlumočník, scenárista, režisér, ředitel jazykové školy, pedagog, jazykový poradce, hudební skladatel a písničkář. Jak se dá tohle všechno naskládat do jednoho života? 

Chybí tam to zásadní povolání – to, že jsem manžel a otec šesti dětí. 

K tomu se ještě dostaneme. Ale chápu správně, že jste byl nejdřív učitelem a potom jste se vrhl do médií?

Rok jsem byl na střední škole v Americe a po návratu jsem šel znovu do maturitního ročníku gymnázia. Ale už tehdy jsem se začal živit učením i překlady. Pak jsem rovnýma nohama spadl do tlumočení. Už na základce jsem jezdil na recitační soutěže a hrál divadlo, u kterého jsem zůstal i na střední škole. Na výšce jsem napsal divadelní hru v angličtině a režíroval anglické divadlo, se kterým jsme jezdili na studentské přehlídky do Německa nebo Polska. V České televizi jsem se pohyboval odmalička. Jako kluk jsem hrál hlavní roli ve filmu Elmara Klose a Morise Issy „Bizon“. V roce 1989 jsem zažil dva úžasné měsíce natáčení na Barrandově a během podzimních postsynchronů výhled na zaplněný Václavák. Sametovou revoluci jsem měl přímo před očima. Pak jako trochu starší jsem uváděl v ČT jeden dětský pořad. Takže se to všechno prolínalo. Řekl bych, že silným impulzem byl Exit 316 (misijně zaměřený pořad pro mládež – pozn. aut.)

V jeho druhé řadě jste hrál…

Tam jsem i hrál, napsal většinu scénářů obou sérií a natočil pro něj několik videoklipů, třeba pro Richarda Müllera, pro kapely Buty či Dizmas. To nás dalo dohromady s kamarádem a kameramanem Pavlem Koppem, se kterým jsme pak založili první filmové studio. Točili jsme vzdělávací filmečky, dokumenty, různé krátké formáty. Začal jsem zjišťovat, že se čím dál méně věnuji jazykům a čím dál více vytváření audiovizuálního obsahu. Dnes mám produkční firmu Film21 a dělám to naplno. 

… a někdy mezitím jste se taky oženil a dnes máte šest dětí. Jak jsou staré?

Vždycky počítám, protože každou chvíli se u nás slaví narozeniny. Nejstarší Sára nedávno oslavila 15 let. Nejmladší Benjamin má tři roky. 

Takto velké rodiny už dnes nejsou časté. Proč jste se s manželkou rozhodli pro tak početnou rodinu? 

My jsme se nerozhodli. Dokonce jsme prvních pět let společného manželského života byli bezdětní. Tuhle otázku jsem zanedbal, o dětech jsme se před manželstvím vlastně ani moc nebavili. Asi rok a půl po svatbě jsem jen tak ťuknul: „Hani, a budeme mít někdy nějaké dítě?“ Manželka je o čtyři roky mladší než já a tehdy byla téměř vyděšená: „Jako já, a dítě? To nevím. Vůbec na to nejsem zralá.“ V tu chvíli jsem překvapeně zapochyboval, jestli vůbec někdy… 

Pak se ale něco změnilo a oba jsme věděli, že chceme. Po pěti letech jsme měli první dítě. Dodneška mám pocit, že první dítě bylo nejnáročnější. U druhého jsme si skoro odpočali (smích). Měli jsme hodné děti. Možná díky mojí ženě, která se proměnila v úžasnou maminku, citlivě k dětem přistupovala, vytvořila jim řád, rytmus v životě, takže prospívaly, dobře spaly. Ani s jedním dítětem jsme neměli žádné zásadní zdravotní problémy. Prostě velké požehnání. 

Od třetího dítěte se lidé přestali ptát: „A kdy bude další?“, ale začali se ptát: „A plánujete další?“. My jsme žádné dítě neplánovali. Všechny jsou chtěné a žádné plánované. Když přišlo na svět v den mých narozenin naše páté dítě, mysleli jsme, že se kruh uzavřel. Do azyláku jsme odvezli všechny kojenecké věci a poslali to dál… a náhle přišlo šesté. 

V čem je velká rodina jiná než malá?

Velká rodina vytvoří komunitu, smečku, první sociální skupinu. Učíte se vycházet s různými typy osobností, různých věkových skupin, dělit se o věci, vycházet z vlastního pohodlí, vnímat potřeby druhého. Skvělý trénink do života.

A další věc: Člověk se často cítí sám, i v dospělosti. Rodina je přirozeně vaše první síť vztahů, přináší soudržnost a společenství. Takže… jestli můžete a chcete, mějte děti. Doporučuju (úsměv). Ale nemusí to být pro každého. 

Když se ohlédnete, udělali byste dnes třeba ve výchově něco jinak?

Rodičovství, to je pokus-omyl. Hlavní je to, aby dítě vědělo, že ho bezpodmínečně milujete. Musí cítit tuhle jistotu, bezpečí, že máma a táta tady jsou pro něj. A potom se dokáže přenést i přes ty boty, které jako rodiče děláme. 

Inspirují vás děti ve vaší tvorbě?

Čím jsem starší a čím víc jsem se svými dětmi, tím víc mám pocit, že svět dětí je daleko zajímavější a upřímnější než svět dospělých. Navíc při tvůrčí práci jde především o hru a fantazii. Hraju si a tvořím. Většina věcí, co teď dělám, je pro děti. 

Podílel jste se na seriálu Exit 316, na projektu Staleté kořeny a animovaném seriálu Labyrint světa a ráj srdce. Vybíráte si primárně křesťanské projekty?

Autor: Tomáš Coufal

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v únorovém čísle časopisu Život víry. Adam Parma v něm také vzpomíná, jak se kdysi rozhodl vyzkoušet, jestli je Pán Bůh živý i pro něj, nebo mluví o roli křesťanů v médiích. 

Číslo se věnuje tématu zdravé církve. K čemu je vlastně církev? Proč chodit do sboru, když se mi nechce a v soukromí obýváku nebo v přírodě se s Bohem setkám snáz? Jak být církví, která má hloubku? Nad tématem se zamýšlejí David Novák, Bohuslav Wojnar, Miloš Poborský, Johana Ondráčková a Keifer Lucchi.

V časopise dále najdete zamyšlení Petra Grulicha nad nebezpečím upravovat si Ježíše podle svých představ nebo zkušenosti Davida Symona o roli církve při vysílání misionářů. 

Ve virtuálním rozhovoru s Gladys M. Aylwardovou se dočtete, jak tato uklízečka bez vzdělání ovlivnila životy mnoha lidí během misijního působení v Číně. Nechybí příběhy čtenářů, recenze knih, kreslený vtip Pavla Bosmana a zprávy o církvi u nás i ve světě.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Exit mobile version