Augustin z Hippo – ortodoxní hrdina tisíciletí

Barbaři se dostali do říše, ohrožovali římský způsob života, jako nikdy předtím. Křesťanská církev také čelila útokům vnitřních kacířů. Potenciální zničení kultury, civilizace a církve bylo víc než příležitostná noční můra – bylo vnímáno jako bezprostřední hrozba. A Augustin reagoval s takovou moudrostí, že jeho odpovědi jsou některými považovány za nejdůležitější spisy církve po Bibli.

 

Sex a zábava

 Od svého narození v malém severoafrickém městě znal Augustin náboženské rozdíly, které hrozily Římské říši: jeho otec byl pohan, který ctil staré punské bohy, matka byla horlivým křesťanem. Augustin se však zajímal o sex a jak s přáteli ukrást hrušky ze sousední zahrady.

Ve věku 17 let Augustin vstoupil do školy v Kartágu – venkovský kluk v klenotu severní Afriky. Ponořil se do spisů Cicera a manichejských filozofů a odhodil vliv náboženství své matky.

Po skončení studia se Augustin vrátil do svého domovského města Tagaste, aby se učil rétoriku a manicheismus (filozofie založená na učení Maniho byla dualistickou odnoží křesťanství, učila, že svět světla a svět temnoty spolu neustále válčí). Augustin se snažil skrýt své názory před svou matkou Monikou, když to ale zjistila, vyhnala ho z domu.

Monika ale snila o tom, že se z jejího syna jednou stane křesťan, a tak pokračovala v modlitbě za jeho konverzi. Následovala ho do Kartága, když tam odešel učil. Když byla Augustinovi nabídnuta pozice profesora v Římě, Monika ho prosila, aby nechodil. Augustin jí řekl, aby šla domů a pohodlně spala s vědomím, že zůstane v Kartágu. Když odešla, nastoupil na loď do Říma.

Tma zanikla

 Po roce v Římě se Augustin opět stěhoval do Milána, aby se tam stal profesorem rétoriky. Začal navštěvovat katedrálu, aby slyšel impozantní oratorium biskupa Ambrože; navštěvoval bohoslužby jen kvůli jeho kázání. Brzy upustil od svého manicheismu ve prospěch neoplatonismu, filozofie římských pohanů a milánských křesťanů.

Jeho matka ho nakonec našla a rozhodla se pro svého syna najít manželku.. Augustin měl konkubínu, kterou hluboce miloval a která mu dala syna, on se s ní ale neoženil, protože by ho to společensky zničilo.

Nárůst emocionálního napětí po rozchodu s milovanou ženou a posun ve filozofii ho vedly k silnému boji se sebou samým. Po celá léta se snažil překonat své tělesné vášně a zdálo se, že nic nepomůže. Později napsal: „Naše opravdová potěšení spočívala v činění něčeho, co bylo zakázáno. Zlo ve mně bylo špinavé, ale já jsem to miloval.“

Jednoho odpoledne se opět úzkostlivě potýkal s různými myšlenkami, když se procházel ve své zahradě. Náhle zaslechl hlas dítěte, které se opakovalo: „Vezmi to a přečti si.“ Na stole stála sbírka Pavlových dopisů; zvedl je a přečetl první věc, kterou spatřil: „Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve svárech a závisti. Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista.“ (Římanům 13: 13-14).

Později napsal: „Už jsem nemusel dále číst ani jsem to nepotřeboval, neboť okamžitě na konci této věty přišlo světlo, jako by se klid vplížil do mého srdce, a zmizela veškerá temnota pochybností.“

Od mnicha k biskupovi

 Skončil na pozici profesora, po půl roce byl Ambrožem pokřtěn, a pak se vydal zpět do Tagaste, aby tam žil jako mnich a myslitel.

Po cestě zemřela jeho matka, syn a jeden z jeho nejbližších přátel. Tyto ztráty přiměly Augustina k hlubšímu závazku; on a jeho přátelé založili v Tagaste laickou asketickou komunitu, aby trávili čas v modlitbě a studiem Písem.

V roce 391 cestoval Augustin do Hippo, aby se seznámil se založeným klášterem. Jeho pověst ho však předcházela. Když v neděli biskup Valerius viděl proslulého laika v kostele, odložil své připravované kázání a mluvil o naléhavé potřebě kněží v Hippo. Dav se zadíval na Augustina, a pak ho tlačil dopředu k vysvěcení. Proti své vůli se Augustin stal knězem.

Valerius, který nehovořil žádným místním jazykem, rychle předal kázání a další povinnosti svému novému knězi, který místním jazykem mluvil. Pět let od chvíle, kdy Valerius zemřel, se Augustin stal biskupem v Hippu.

Ortodoxní hrdina pro tisíciletí

Ochrana církve před vnitřními a vnějšími výzvami se stala vrcholem nové agendy biskupa. Církev v severní Africe byla v turbulencích. Ačkoli manicheizmus už byl na ústupu, měl stále značný vliv. Augustin, který znal silné a slabé stránky, zasadil tomuto učení smrtící ránu. Ve veřejných debatách Augustin diskutoval s Fortunatusem, bývalým spolužákem z Kartága a předním myslitelem sekty. Biskup provedl krátký proces s heretikem a Fortunatus opustil město v hanbě.

Další výzvou byl donatizmus, separatistická severoafrická církev. Její stoupenci věřili, že katolická církev není nepravá, protože katoličtí kněží zradili církev během předchozích pronásledování. Augustin tvrdil, že katolicismus je platným pokračováním apoštolské církve. Napsal také v tom duchu: „Mraky se pohybují s blesky, dům Hospodinův však bude stát po celé zemi, a tyto žáby sedí v bažině a křičí: Jsme jediní křesťané!“

V roce 411 skončila kontroverze s donatismem, když císařský komisař svolal v Kartágu debatu, aby jednou provždy o sporu rozhodl. Augustinova rétorika zničila donatistické argumenty a byla zahájena kampaň na potlačení sekty.

Nebyl to však čas radosti pro církev. Rok před konferencí v Kartágu Barbaři dobyli Řím. Řada Římanů uprchla do severní Afriky, což bylo jedno z mála bezpečných útočišť v Říši. A nyní Augustin zůstal s novým křesťanstvím, které prosazovalo výzvy, proti tvrzením, že impérium padlo tím, že se odvrátilo od římských bohů.

Augustinova reakce na rozšířenou kritiku přišla ve 22 svazcích v díle O městě Božím. Řekl, že Řím je potrestán za minulé hříchy, nikoli za novou víru. Jeho celoživotní posedlost původním hříchem byla vyčerpána a dílo vytvořilo základ středověkého myšlení.

Další bitvu, kterou Augustin musel bojovat, aby bránil křesťanství, vedl s pelagianismem. Britský mnich Pelagius získal popularitu v době, kdy skončil donatistický spor. Pelagius odmítl myšlenku původního hříchu a namísto toho trval na tom, že sklon k hříchu je svobodnou volbou člověka. Po tomto uvažování není třeba božské milosti; jednotlivci se musí jednoduše rozhodnout činit Boží vůli. Církev exkomunikovala Pelagia v roce 417, ale jeho nástupcem se stal mladý Julian. S římskou pýchou snoba tvrdil, že Augustin a jeho další afričtí přátelé z nízkých tříd převzali římské křesťanství. Augustin diskutoval s bývalým biskupem posledních deset let svého života.

V létě roku 429 Vandalové napadli severní Afriku a na cestě se nesetkali téměř se žádným odporem. Hippo, jedno z mála opevněných měst, byl ochromeno uprchlíky. Ve třetím měsíci obléhání zemřel 76letý Augustin na horečky. Spisy zázračně přežily pád Vandalů a jeho teologie se stala jedním z hlavních pilířů, na nichž byla postavena církev příštích 1 000 let.

 

Překlad: Michal Nisál Zdroj: Christianity Today  Foto: Wikipedia

Kategorie: Církev

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář