(Bez)nadějná

Seděla jsem na horské louce a moje malé děti pobíhaly okolo a chytaly luční koníky. Byl pokojný večer, slunce se sklánělo k západu a barvilo oblaka zlatou barvou, ale moje srdce svíral strach a beznaděj. Připadalo mi, že můj život nemá řešení. Byla jsem vyčerpaná. Manželství, které jsme se ze všech sil snažili budovat, se topilo v opakovaných nedorozuměních a zraňování. Tomova nezaměstnanost, nedostatek peněz, který nás omezoval na každém kroku. Sex, který spíš bolel a vedl do prázdna… Naše děti byly opakovaně nemocné, trpěly laryngitidami, při nichž se dusily, a my je pak oba vyděšení, unavení vozili na noční pohotovost na adrenalinovou inhalaci. Paní primářka doporučila pobyt v horské ozdravovně, a tak jsem byla s dětmi tady. Sedm týdnů, tři sta kilometrů od domova, měla jsem mnoho osamělých chvil na přemýšlení…Koukla jsem na hodinky, byl čas jít na večeři. Jídelna byla plná matek s dětmi a zápachu z drožďové pomazánky. Udělalo se mi zle. Bolela mě hlava. Po večeři jsem uložila holčičky a zašla jsem si k doktorovi pro prášek na uklidnění. Díval se na mě nevlídně jako na hysterickou matku, asi jsem nebyla první a měl nás plné zuby. Vrátila jsem se do pokoje, zapila léky vodou a vyťukala do sms to, co jsem promýšlela celý den: „Tome, napíšu našim. Až to tu skončí, přestěhuji se k nim. Jsem na dně.“

Sedla jsem si s čajem do postele a vzala do ruky Bibli. Náhodně jsem zalistovala a četla: „Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce…“

Svezla jsem se na kolena a modlila se. Slzy mi tekly po tváři z hloubi duše. 

Vzbudilo mě pípnutí sms. Za oknem byla tma. Lék na uklidnění odvedl svou práci, spala jsem tři hodiny.

„Lásko, neslibovali jsme si v dobrém i ve zlém?“ 

„Ano. Ale to jsem nevěděla, že se člověk může dostat do bažiny, z níž není úniku. Každý pohyb vtahuje hloub a hloub. “

„Nešla bys na procházku?“

„???“

„Podívej se z okna.“

Stál pod okny. Musel ujet tři sta kilometrů, aby se sem dostal. Přelezli jsme zeď areálu a šli tiše alejí na malý vršek. 

V jedné chvíli mě můj muž chtěl obejmout, ale já jsem vevnitř vnímala jen prázdno a ošklivý pocit nechuti. V jeho očích se mihl stín bolesti, strachu a zoufalství. Byl taky na dně. Řekl: „Sáro, co se děje? Vždyť jsem přijel z takové dálky…“ Dívala jsem se na něj prázdným pohledem a v duchu se modlila: „Pane, já nemůžu. Jsem úplně prázdná. Už nemám co dát. Nemůžu.“ A najednou se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Uviděla jsem v srdci Ježíšovu krvácející dlaň přibitou na kříži. Velký ostrý hřeb a tu dlaň. A pak mi do srdce pronikla slova: „Můžeš! Můžeš, lásko! Můžeš, pokud se rozhodneš. Já jsem s vámi. Mám vás rád. Věřím ve vás. Ve mně nalezneš sílu, lásku i rozvahu, všechno, co potřebuješ.“ Do mého prázdného srdce začal prýštit tenký pramínek naděje. Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá teplo, a slyšela jsem se, jak tiše říkám: „Díky, že jsi přijel, odpusť mi, že jsem to chtěla s námi vzdát…“ Objala jsem ho. Drželi jsme se v náručí a brečeli jsme oba, cítila jsem, jak jsou jeho slzy slané. Oba jsme věděli, že nás čeká těžká cesta, ale že půjdeme dál spolu, protože Ježíš nám fandí.

Je o 15 let později. Když se ohlédnu, vidím obrázky našeho života, náš obyčejný krásný život. Já mám stále sklony k malomyslnosti a k tomu, abych viděla sklenici jako poloprázdnou, můj muž má stále sklony ke kritizování, ale umíme se už jeden druhému omluvit, vážíme si jeden druhého, chodíme na procházky, povídáme si, modlíme se spolu. Jsme si blízcí. Děti vyrostly a za chvilku vyletí z hnízda, ale my tři – já, on a On, zůstaneme napořád spolu, protože život nám vyryl do srdce milosrdenství a věrnost.

„Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce.“

Přísloví 3,3

Příběh z knihy PROMĚNĚNÁ

Kniha PROMĚNĚNÁ obsahuje autentické příběhy žen z našeho českého prostředí.

www.inspiramo.cz/promenena/