Mám hrstku přátel ve světě teologie a apologetiky se zkušeností vážných a nepřetržitých pochybností o Boží existenci či pravdě evangelia. Někteří vyrůstali v církvi, poté podlehli skepsi ohledně své víry v dětství a dočasně přijali nálepku „agnostika“ či ateisty, později však prožili návrat k pevnějšímu a intelektuálně uspokojujícímu křesťanskému vyznání.
Mám i jiné přátele z řad apologetů, kteří vůbec nevyrůstali jako křesťané. Zpočátku byli ohledně Boha na vážkách a s velkými životními otázkami se začali potýkat až na střední nebo vysoké škole.
Při rozhovorech se skeptiky mají tito kolegové výhodu osobní zkušenosti. Mohou s pochybujícími debatovat na podkladě toho, že si těmi pochybnostmi prošli sami – že „v tom také byli“.
Sám na rozdíl od těchto přátel nemohu uvést žádné období, kdy bych se býval považoval za agnostika, nebo byl dokonce ohledně křesťanství na vážkách. Poznal jsem sice chvíle trápení a deziluze, ale nikdy nešlo o ztrátu a posléze opětné nabytí víry. Nejprve jsem uvěřil jako dítě a v průběhu času se mé nejranější vyznání pouze prohlubovalo.
Ale ačkoli mé svědectví není tak dramatické jako prožitky některých mých přátel, není tomu tak, že bych se nikdy s pochybnostmi o Bohu a evangeliu nepotýkal. Stávalo se to, a děje se to dosud.
Pochyby, jimž čelím
V našem zesvětštělém věku je víra jednou z mnoha volitelných věcí. Soupeří spolu všemožná vyznání. Podle Charlese Taylora charakterizují naši kulturu protichůdné tlaky: táhne nás to současně dvěma směry – k materialistickému chápání reality a zároveň ke světu plnosti a posvátné bázně, který ukazuje k něčemu, co jej přesahuje.
Jaký tedy div, že věřící často zápasí s pochybnostmi a oddaná víra, dříve považovaná za zaručenou, je pro ně předmětem boje – zatímco nevěřící zneklidňuje transcendence, která je vede k tomu, že si sami kladou otázky ohledně své nevíry. Ve věku protichůdných tlaků není nijak překvapivé setkat se s jistou mírou soužití víry s pochybností. A není ani vyloučeno, že skeptikové pochybují o svých pochybách.
Mé pochybnosti týkající se křesťanství se na mne nikdy nevrhly všechny naráz – tak, že by mne přimáčkly k zemi a udržovaly v chorobné, existenciální úzkosti. Nikdy u mne nevyvolaly zpochybnění mé křesťanské identity nebo mého místa mezi lidem Božím. (Jsem vděčen, že je tomu tak – zvláště když slýchám příběhy přátel, kteří se vlekli drsnou cestou rozpadu a opětovné rekonstrukce víry.) Ale bývají chvíle, kdy se s pochybností potýkám, a kdy mne nové námitky ve vztahu k Bohu a otázky týkající se našeho světa vedou k rozvažování, nakolik je křesťanství věrohodné.
Často se říkává, že dobrodiní apologetiky nejen ukazuje nevěřícím rozumnost křesťanské víry, ale že posiluje i víru věřících: pomáhá nám uchovat si ji i při vyvstávajících a přetrvávajících pochybnostech. Zjistil jsem, že tomu tak skutečně je.
Rád bych se proto podělil o tři apologetické argumenty, k nimž se stále vracím a které mne vždy přivádějí zpět k ústředním pravdám křesťanství. Možná pro vás nebudou tak přesvědčivé jako pro mne, doufám však, že se vám v případě vynoření pochyb stanou ukazateli dobře prochozených cest.
Argument pro Stvořitele
Kosmologické argumenty pro existenci Boha Stvořitele se silně opírají o logiku – sledují původ všeho, co existuje, až do chvíle, kdy vznik vesmíru připíšeme příčině, která jej přesahuje, tedy jakési nezbytné bytosti, jež dává našemu světu základ. Tento ontologický argument Anselma z Canterbury, byť po staletí sebevíce pranýřovaný, je stále podivuhodně smysluplný. Přesvědčivý a souhrnný argument vytváří několik argumentů z lidské zkušenosti (vědomí, rozum, touha a všeobecná religiozita).
Pro mne však je nejpřesvědčivější argument teleologický – účelový. Nemohu přehlédnout, jak je tento svět naplánován a jemně vyladěn pro potřeby lidského života. Do tak úzkého rámce se přece fyzické konstanty vesmíru nemohly dostat jen tak náhodou! A čím více na „monitoru přírody“ sleduji její řád, složitost a účelnost, tím více jsem přesvědčen, že za tím vším je myslící bytost.
Argument o plánu se často ilustruje přirovnáním Williama Paleyho k hodinkám – kdyby je někdo našel venku na zemi, určitě by si nemyslel, že tak složitý a funkční přístroj tam byl odjakživa, že vznikl náhodou a sám od sebe. (I když někteří, třeba Richard Dawkins, dokonce i dnes tvrdí, že plán je jen zdánlivý, a prosazují Darwinův „vznik přirozeným výběrem“.)
Jiní přicházejí s hypotézou mnoha vesmírů: Ovšemže žijeme ve vesmíru, kde lze žít, protože v jiném bychom existovat nemohli! Ale i kdyby potenciálně existoval nekonečný počet vesmírů, každý se svými konstantami, musel by se někde objevit ten náš.
Podle mne spekulace o „multivesmíru“ problém jen odsouvá a jádra argumentu ohledně plánu se vůbec nedotýká. Kdo – nebo co – vytváří to množství vesmírů, každý s vlastními jemně vyladěnými zákony? Jakkoli mohou být tyto myšlenkové pokusy s teorií různě vibrujících strun nebo inflační kosmologií fascinující, ústřední otázku jen obcházejí.
Abych se však vyjádřil konkrétněji: zpátky k víře ve Stvořitele mne nepřivádí samotný argument o plánu a jemném vyladění, nýbrž tím, co u mne nalézá největší odezvu, jsou teleologické argumenty ve spojení s lidským prožitkem krásy: to obojí ukazuje k čemusi za hmotným světem. Tento hluboký prožitek odráží fascinaci řádem, estetikou a smyslem, který nacházíme jak v přírodě, tak v lidské tvorbě. Klíčovým tématem je propojení vnějšího designu (jemného vyladění) s vnitřní lidskou rezonancí (tím, co krása probouzí v srdci).Všechny tyto světelné body jsou pro mne dírečkami ve stropě mého vezdejšího bytí, které porážejí tvrzení, že za tímto hmotným světem nic neexistuje.
Peter Kreeft shrnuje argument o kráse slovy: „Existuje hudba Johanna Sebastiana Bacha. Proto musí existovat Bůh.“ Pointa? Setkání s krásou uvádí naše srdce do zajetí. Jsme nuceni si ji zamilovat a poznat ji.
Proč je tomu tak? V hudbě musí být cosi, co přesahuje noty v partituře, co se dotýká hranic transcendentna. (Nedávno jsem slyšel, jak jeden komentátor ohodnotil nahrávku úžasného vystoupení popové zpěvačky Whitney Houstonové při předávání cen v roce 1994 přibližně těmito slovy: „Nejsem vůbec věřící, avšak při poslechu tohoto vystoupení mimoděk v Boha věřím.“ To na první pohled nedává smysl, ale mnozí na to kývnou, protože vědí, co měl na mysli.)
Ve spojení s působením hudby, která ve své složitosti vytváří cosi krásného a srozumitelného, má teleologický argument o plánu mocný dopad.
Čím více se dozvídáme o vnitřním fungování světa, a čím více toho věda odhaluje o složitosti DNA, tím více nás ohromí srozumitelnost veškerenstva a rozumnost tvrzení, že je dílem rozumné Mysli. A uprostřed toho jemného vyladění je srdcem všeho hudba – cosi slavně matematického, a přesto neredukovatelného na čísla.
Když se zamýšlím nad takovým řádem a krásou, mé námitky se vytrácejí a vede mne to zpět k prostému a zarážejícímu závěru: plán ukazuje na svého Autora, melodie na Tvůrce hudby a příběhy na svého Velkého vypravěče.
Výzva, jakou představuje utrpení
Poté jdu však více do hloubky a i když jsem již přesvědčen o Boží existenci, přicházejí pochybnosti o křesťanském pojetí Boha. Co jenom je zas tohle za příběh? Do hlavy se mi hrne problém zla. Jistě – krása ve světě existuje! Avšak i nepředstavitelné utrpení, z velké části nespravedlivé a nevysvětlitelné. Co je to tedy ve stvoření za pořádek? Co s tím vším chaosem? Co se smrtí?
Lidstvo trápí přírodní katastrofy, avšak též krutost jedněch lidských bytostí vůči jiným – a nad tím vším je prý ruka božské Prozřetelnosti. Jak to, že Bůh dopouští tolik ohavných činů?
Pro mne jsou nejsilnějšími, nejnázornějšími a nejpochmurnějších prostředků užívajícími zobrazeními zoufalství a zármutku z lidské bolesti Noc Elie Wiesela a Bratři Karamazovi Fjodora Dostojevského.
V Noci je příšerný výjev, kde je Wiesel spolu s dalšími vězni v nacistickém koncentračním táboře přinucen přihlížet popravě – oběšení tří spoluvězňů: jedním z nich je malý hošík. Kati odkopnou židle, chlapečka však provaz okamžitě neusmrtí – je příliš lehký. Zmítá se tak více než půl hodiny v agónii mezi životem a smrtí, zatímco vězni jsou přinuceni jej obcházet a dívat se mu do obličeje. „Kde je Bůh?“ táže se muž za Wieselem. A Wiesel slyší, jak hlas v jeho vlastním srdci odpovídá: „Je tady. Visí na těch šibenicích.“
V Dostojevského románu líčí Ivan Karamazov s hrůznou podrobností zneužití malé holčičky, které páchají její vlastní rodiče, a muka chlapce předhozeného divokým psům. Ivan není schopen přijmout křesťanskou myšlenku, že velké finále tohoto světa přinese řešení, které všechno takové utrpení „spolkne“ a udělá z toho něco hodnotného. Ne, tvrdí, o takové zlo páchané na ubohém, nevinném dítěti bychom nestáli, ani kdybychom věděli, že nakonec všechno dopadne dobře. Žádná budoucí naděje nemůže být náhradou pro dítě, které zakouší, jak jeho maso rvou zuřivé bestie.
Tyto dva závěry jsou děsivým vyjádřením problému zla. Jaký div, že existenci Boha (nebo dobrotu jakéhokoli boha – kdyby existoval) zpochybňujeme. Žádnou námitku proti křesťanství nevnímám tak naléhavě jako tuto. Tváří v tvář nevysvětlitelné tragédii nebo nesmyslnému utrpení vzhlížím k nebi a ptám se, zda přece jen nekřičím do prázdna.
Čím více však nad tím uvažuji, tím více jdou ty námitky proti sobě a vytvářejí samy v sobě zkrat. Jako kdyby byly vlakem, který se řítí, aby užuž přejel mou víru – a najednou mu dojde pára. A to ze dvou důvodů.
Za prvé – nejsilněji takovou námitku artikulují právě křesťané: u Dostojevského sice námitku pronáší ateista Ivan, ale do úst mu ji vkládá křesťan Dostojevskij. Křesťané se od hrůzy lidského utrpení plaše neodvracejí – snad proto, že ústředním symbolem naší víry je muž visící na kříži a lapající v mukách po dechu…
A odpovědi na otázku vyslovenou v knize Noc, ve scéně s chlapcem popravovaným na šibenici, která zní: „Kde je Bůh?“, dávají Wieselova slova „je tady“ nový, přesunutý význam: činí z ní vyznání víry. Kříž staví Boha do středu veškerého utrpení a zla.
Za druhé – nedokáži si své znechucení nad lidskou krutostí a utrpením plně vysvětlit, odděluji-li je od mravní citlivosti, která musí existovat objektivně, mimo mě, nikoli jen v mé mysli. Kdybych se rozhodl skočit do prázdna jako ateista Juval Noach Harari, který tvrdí, že lidská práva jsou jen našimi přijatými fikcemi, v kterých žijeme, protože jsme se spikli v lidských představách, problém zla bych tím neumenšil, nýbrž zvětšil. Podobně kdybych se chtěl přidat k Philu Zuckermanovi, který agituje pro světský život (zaměřený ovšem v tichosti proti dobru a umožňující „morálku“ odloučenou od jakékoli transcendentní bytosti a bytí či mravního zákona). Tyto návrhy působí dojmem vzdušných zámků.
Důvod, proč vyvolává problém zla takovou emocionální bouři, tkví podle mne ve větším problému s dobrem: s vděčností za krásu a dobrotivost v našem světě a v následném povzdechu v našem srdci, že se cosi hluboce pokazilo, že svět je současně dějištěm slávy i ruinou, že to s věcmi není tak, jak by podle našeho předpokladu mělo být. Někteří možná ten pocit připisují evolučním instinktům nebo sociologické podmíněnosti, avšak křesťanská odpověď je uspokojivější: současný stav věcí vnímáme jako neúnosný a špatný, protože jsme byli stvořeni pro něco krásného a správného.
Ať si o Božím plánu pro tento svět říkáme cokoli, historie v podání Bible nám zjevuje Boha, který ve své lásce vstupuje do našeho utrpení a zármutku, díky čemuž to může obrátit naruby a dát nám něco slavnějšího – svět, který byl kdysi porušen, avšak jednoho dne bude obnoven.
Připouštím, že křesťanství na problém zla nepřináší emocionálně zcela uspokojivou odpověď, – zvláště někomu, kdo prožívá bolestný zápas nebo zakouší hrůzy lidské krutosti. S někým zarmouceným je lépe posedět než ho chlácholit nějakými spekulacemi.
Jiné výklady mi však nepřipadají o nic lepší. A nezdá se mi, že by Bible utrpení a zlo nějak bagatelizovala, nebo od něj výkladem odváděla pozornost. Jób sice v knize, která nese jeho jméno, nakonec dostal zpátky vše, oč přišel; o tom však mluví pouze jedna kapitola, jíž předchází spousta kontraproduktivních rozhovorů – a také návštěva Boha, jenž Jóbovi zavře ústa, aniž by vůbec na jeho otázky odpověděl.
Problém zla je pro mne stále se vracejícím zdrojem pochybnosti; přesto mi však křesťanská víra dodává ochotu, abych – dokonce s nadšením – pohlédl té námitce přímo do tváře a snesl, když na mne svým vichrem zaduje s plnou silou.
Vzkříšení Ježíše
A nyní přichází ústřední pravda evangelia, která nám do těchto argumentů neustále nahlíží: vzkříšení Ježíše jako předběžný výhled na obnovu všech věcí.
Dokážeme uznat, jak zvláštní je uvěřit, že se nějaký ukřižovaný člověk v prvním století vrátil do života? A je tedy překvapivé, že o tom třeba občas zapochybujeme?
V Rumunsku jsem jako vysokoškolák na samém počátku studia teologie hltal jednu knihu o Ježíšově osobě a životě za druhou. Bylo to období odeznívajícího třetího pátrání teologů po historickém Ježíši [tím prvním bylo – od doby osvícenství do počátku 20. století – pochybné „očišťování“ Ježíše od údajně mytického nánosu zázraků, druhým od padesátých let hledání nových kritérií pro to, co skutečně mohl říci a udělat, třetím pak – na počátku osmdesátých let níže autorem zmíněným „seminářem o Ježíši“ zahájená – snaha o jeho zasazení do konkrétního palestinského judaismu 1. století, která potvrdila, že nebyl „proti Židům“, nýbrž reformátorem pluralitní židovské společnosti – pozn. překl. podle AI], které znovu zažehlo vědecký zájem o jeho židovský kontext prvního století.
Nastudoval jsem si informace o tom, co v evangeliích účastníci semináře o Ježíši prohlásili za „autentického“ Ježíše, zamýšlel jsem se nad tím, co píše John Dominic Crossan o podobenstvích, naslouchal analýze historické spolehlivosti evangelií od Barta Ehrmana, přemítal o duchovním pojetí vzkříšení u Marcuse Borga, zakoketoval si s líčením raných křesťanských společenství ovlivněných gnosticismem od Elaine Pagelové, přečetl si díla badatelů o judaismu a raném křesťanství, jakým je například Brad Young, a pozvolna se prokousal bichlemi, které napsali Ben Witherington, N. T. Wright a Richard Bauckham.
Veškerou tou četbou se obnovila má jistota, že se v prvním století muselo v Jeruzalémě stát něco mimořádného. Jedinou otázkou bylo, co? Sňali Ježíše z kříže a předhodili divokým psům (Crossanova spekulace), nebo šlo (podle Ehrmanova názoru) o hromadnou halucinaci? „Přetvořila“ církev Ježíše pomocí vznešeného jazyka a zpětně ho v evangeliích přikrášlila?
Čím více jsem studoval, tím více mi dával (a stále dává) smysl souhrn argumentů pro vzkříšení. Pozornost upoutá několik podceňovaných směrů argumentace. Vezměte si například velmi časný přesun křesťanských bohoslužeb ze soboty na neděli. Je pravda, že zprávy o nedělních shromážděních nenaznačují, že by tito Židé prvního století svěcení soboty zrušili, ale uvážíte-li, jak často během více než tisícileté tradice k této změně docházelo, je tento posun – upřednostňování prvního dne po sobotě – ohromující. Jediné, čím lze takovou masivní změnu vysvětlit, je nějaká ohromná událost.
Nebo si vezměte chvalozpěv ve 2. kapitole listu Filipským, který prohlášení o Hospodinu z Izajáše 45,23 vztahuje na samotného Ježíše. U lidu, jehož vlastní identita byla úzce spjata se zákazem modlářství (vždyť první i druhé přikázání sinajského Desatera za hodného uctívání prohlašuje jen a jen Boha), je nemyslitelné, že by slov slavného proroka o Bohu použili k popisu nějaké lidské bytosti … ledaže by za tím byla nějaká světodějná událost.
Ukradené tělo, nesprávný hrob, hromadná halucinace – tyto hypotézy nohou být tu více, tam méně významné, avšak četba alternativních vysvětlení prázdného hrobu a vzniku raného křesťanství vyvolává pocit, že se jejich autor plazí kolem dokola v obřím kráteru ve snaze vysvětlit, co to jen ten terén zasáhlo, aniž by vyvodil očividný závěr, že dopadl meteor. Tím meteorem je vzkříšení.
Duch, který mne vede nazpět
Jsem vděčen, že náležím k víře, která neobchází myšlení, nýbrž bere argumenty pro věrohodnost křesťanství i proti ní.
Z teologického úhlu pohledu rozpoznávám, že tím, co mne vyvedlo z mých pochyb, nebyly tyto argumenty. Byl to Duch, který k tomu použil Božího slova a Božího lidu. Právě tento Duch působí v mé mysli prostřednictvím argumentů, na nichž celá staletí pracují apologeti a teologové. Jen několik málo je ale mezi nimi těch, u nichž jsem vděčen, že si jich Duch použil, aby mne přivedl nazpět k evangeliu a zachoval mi víru.
Trevin Wax slouží v Radě pro severoamerické misie (jako náměstek předsedy pro zdroje a marketing) a jako hostující profesor na Cedarwillské univerzitě. Dříve se věnoval misii v Rumunsku. Pravidelně píše pro Koalici evangelia a přispíval též do periodik The Washington Post, World a Christianity Today. Na vysoké škole Wheaton College vedl kurzy misie a duchovní služby a několikrát přednášel na Viklefově koleji Oxfordské univerzity o křesťanství a kultuře. Je zakládajícím redaktorem Projektu evangelia, sloužil jako vydavatel pro Křesťanskou standardní bibli a v současnosti je členem Kellerova střediska pro kulturní apologetiku. Je autorem mnoha knih, k nimž patří The Gospel Way Catechism (Katechismus – Jak žít podle evangelia), The Thrill of Orthodoxy (Fascinace pravověřím), The Multi-Directional Leader (Jak být vedoucím pro každé duchovní „počasí“), This Is Our Time (Toto je náš čas) a Gospel Centered Teaching (Výuka soustředěná na evangelium), a podcastu Reconstructing Faith (Obnova víry). S manželkou Corinou mají tři děti.
Zdroj: The Gospel Coalition, překlad: Ivana Kultová, datum: 12. listopadu 2026, foto: Unsplash – Nik Shuliahin
