V životě jste měli období, kdy jste Boha neznali nebo se mu na čas vzdálili. Ke změně později přispělo i společenství Slovo života v Pardubicích, ve kterém jste zakotvili. Můžete to přiblížit?
Pavel: Společenství bylo takové rodinné, spolu jsme tam dříve i jedli. Ale díky této denominaci jsem zažil, co je prorokování, co je Boží moc. Děly se tam nadpřirozené věci. Byl to pro mě důkaz, že Bůh existuje.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Jeden z nejsilnějších momentů asi byl, když ve sboru byla návštěva z Anglie, nějaká Patsy. Kdo chtěl, mohl za ní přijít, že mu bude prorokovat. Šli jsme za ní s Ráďou. V životě jsme ji neviděli. Řekla nám: „Vidím vás, jak jedete na motorce na nějaké kopce.“ My jsme motorkáři. Řekla ještě další věci, které nemohla vědět – mezi nimi taky něco o dětech.
Proroctví o kopcích, motorce a dětech se později ukázalo jako důležité…
Vyženil jsem dvě děti, Mařenku a Martinu. Martina zůstala u tatínka a Mařence v té době byly dva roky. S Ráďou jsme pak měli dvě děti, o které jsme přišli. Do toho nám lidé prorokovali, že budeme mít spoustu dětí. Bylo to hrozné období, když jsme viděli, že ne. Jenomže to byla proroctví o věcech, které se dějí teď. Trvalo to asi osm let.
Současné převratné změny ve vašem životě souvisejí s Thajskem a misií. Jak k tomu došlo?
V té době jsme měli rozjetou firmu, opravovali jsme dům a začali jsme řešit, kde nás Pán chce mít. Že bychom pro něj rádi něco udělali. Protože jsme měli větší příjmy, věděli jsme, že můžeme dávat tam, kde to je potřeba. A začali jsme podporovat misii.
Pak jsem se seznámil s Paulem Brandwagtem z Varnsdorfu. Vyprávěl o tom, že jezdí na misii, většinou do Indie nebo Pákistánu. Ukazoval nám fotky a vyprávěl, jak chodí od vesnice k vesnici… Tak jsem se rozhodl, že s ním pojedu do Indie. Jenže přišel covid.
Pak se Paul seznámil s paní Nandou, která uprchla z Myanmaru a má v Thajsku sirotčinec pro asi 250 dětí. Jel jsem se tam za nimi podívat. Jezdili jsme po rodinách, modlili jsme se s lidmi, byli jsme ve škole, ale zjistil jsem, že mi to vůbec nic neříká. V roce 2023 následoval druhý výjezd, tentokrát s Radkou.
Radka: A tam se děly dobré věci.
Jaké?
Radka: Byli jsme se podívat v sirotčinci i ve škole, sloužili jsme tam a mě to hrozně bavilo. Pak pro nás vymysleli výlet k jedněm z nejhezčích vodopádů v jihovýchodní Asii. Mělo se jet po řece na raftech. Byl to pro mě stres, protože mi vadí voda, do které nevidím. Po třech hodinách jsme dorazili na tábořiště, do toho jsem měla po telefonu hovor s dcerou, kdy jsme se nepohodly. Byla jsem utahaná a rozladěná a řekla jsem, že k žádnému vodopádu nejdu.
Nakonec mě Pavel přemluvil, a když jsme tam přišli, zůstala jsem stát jak opařená.
Pavel se divil, co se děje. Řekla jsem mu: „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, jak chodím s Ježíšem na jedno místo? Že je tam skála a vodopády? A strom, jak u něj s ním vždycky sedím v modlitbě? Jak jsem ti říkala, jak je to krásné, že bych ti to chtěla namalovat, abys to viděl? Tak se dívej.“
Zpracovávala jsem emoce a říkala jsem si: „Co tady dělám? Proč jsem tady?“ (v údivu šeptá) Pamatuju si, jak mi tam jedna žena řekla: „Kdyby se tohle stalo mně, tak blázním štěstím. A ty sedíš úplně v klidu a nic to s tebou nedělá.“ A já říkám: „No, nedělá, já už jsem tady byla stokrát. Jsem tady vlastně doma.“
Co to znamenalo pro vás, Pavle?
Já jsem se ve stanu celou noc převaloval a řešil jsem to s Pánem. V té době už jsem byl v církvi deset let a začal jsem tam být nespokojený. Najednou jsem zjistil, že se stávám vlažným. Začal jsem zase chodit s kamarády na pivo…
Rok předtím jsem měl 50. narozeniny a tehdy jsem Bohu řekl: „Jsem v půlce života, ale nic pro tebe nedělám. Přece nejde jen o to, že budu vydělávat peníze a posílat je na misii… Přestává se mi chtít chodit do církve. Ale nemůžu být vlažný křesťan. Z toho jsem utekl. Ale nemůžu se vrátit do světa. Z toho jsem taky utekl. Nemám se kam vrátit. Dej mi to, co pro mě máš.“ A úplně jsem se mu odevzdal s tím, že chci, aby určil, co budu dělat; co je nejlepší pro mě i pro něho.
A tak když jsem ležel v tom stanu, říkal jsem Bohu: „Pane, ona je tady doma, ale já to tak nevnímám. Já jsem doma v Česku. Máme rozjetý byznys. Jak tomu mám rozumět?“ A on mi řekl: „Pamatuješ si, o co jsi mě prosil minulý rok? Tady to je. Mám pro tebe plán. Zatím vidíš začátek. Budete tady a souvisí to s dětmi.“
Jak jste tehdy přemýšlel o dětech?
Já jsem po dětech nikdy netoužil…
Radka: A přitom ho všechny milují!
Pavel: Když jsme se s Ráďou vzali, přišla dvě těhotenství, tak jsem se tomu nebránil. Ale nedopadlo to. Od roku 2016 k nám přicházelo jedno proroctví vedle druhého, které popisovalo místo, kde jsme teď. Popisovalo, že budeme mít velké auto…
Radka: … hodně psů…
Pavel: … že tam bude velký dům a spousta dětí. V roce 2016 jsem si říkal: Co to je za nesmysly? Jaké děti, když jsme o dvě přišli a teď už žádné nemůžeme mít? Jací psi? Nám stačí jeden. Dobře, velký dům, to jste se trefili, ale ten zbytek je úplně mimo. (smích)
A najednou jsem začal zjišťovat, že to asi nebude dům u nás v Chrasti a že ty děti asi taky nebudou naše. Pán mi začal rozkrývat, že má pro mě plán jinde.
Jaké konkrétní obrysy začal tenhle plán nabírat?
Když jsem byl s Paulem v Thajsku rok předtím, sehnali…
Ukázka z rozhovoru z říjnového čísla Života víry. Pavel a Radka Kostomlatští v něm dále mluví o záhadné bankovce v sáčku s čajem a o barmských sirotcích, kteří prchají ze země zmítané násilím.
Nové číslo se věnuje tématu Církev i pro introverty. Někdo se cítí doma uprostřed dění, jiný v tichém koutě místnosti. Dokážeme vytvořit prostor pro obě cesty, pro vzájemné obohacení? K tématu přispěl např. Karel Řežábek článkem o tom, jak poznat svůj osobnostní typ a jak ho využít k obohacení společenství. Dan Hurta ukazuje, že i introvert může být dobrým vedoucím.
Na světové dění a výzvy neklidné doby reagují článek Tomáše Coufala a proroctví Petea Greiga. Tibor Máhrik píše o tom, jaké čtyři zdánlivě nevinné síly mohou ničit manželství a jak proti nim bojovat.
„V Singapuru se o víře nemluví potichu,“ popisuje život církve v asijském velkoměstě Jana Campbell, zajímavou sondu nabízí i recenze knihy GenerationS o zapojení dětí a mládeže do vedení tamního sboru.
Historický rozhovor přiblížuje aféru Watergate a osudy Chucka Colsona, který mezi vězni našel nový směr pro svůj život.
Říjnové číslo doplňují reportáže z letních festivalů CampFest a United, osobní příběhy čtenářek a zprávy o církvi u nás i v zahraničí. Nechybí ani přehled chystaných křesťanských akcí.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
Autor: Kateřina Coufalová, datum: 20. října 2026, foto: Tomáš Coufal
