Co slyší u nás, jinde nenaladí

Kateřina Hodecová pracuje v Radiu 7 30 let, z toho 18 let na pozici šéfredaktorky. Nyní je v této firmě první ženou na ředitelské pozici. Radio 7 letos na podzim slaví 35 let existence.

 V pětatřiceti už je člověk dospělý. Je i misie Rádio 7 dospělá?

Věřím, že ano. Jsem “u toho” víc jak 30 let, a tak si dobře pamatuji diskuse, někdy vášnivé, o obsahu relací, o hudbě, o skladbě programového schématu, o tom, čemu se ve vysílání budeme věnovat a čemu ne, jaká jsou kritéria pro zvané hosty do relací atd. Samozřejmě se u nás promítly mnohé “dětské nemoci”, věřím, že vůči těm už máme imunitu. Ale samozřejmě přicházejí nové výzvy, ty dospělé, tedy daleko jemnější rozlišování a rozhodování.

Jako každou službu tvoří i u nás podobu rádia lidé. Nejenom ve smyslu odvedené práce, ale také (a možná hlavně) v rovině charakteru a hlavně vztahu s Bohem a ochoty o něm mluvit. Každý z našich redaktorů a moderátorů je téměř denně v situaci, kdy druhým lidem vypráví o Bohu, o tom, co s ním prožívá a jak ho vnímá, povzbuzuje a motivuje posluchače. To není jednoduché, pokud se tedy nespokojíme s jednoduchými frázemi. A klade to velký důraz na poctivou osobní zbožnost, začlenění do církve, vykazatelnost… a to něco stojí. 

Jinými slovy, ve směřování jsme navázali na naše předchůdce a v současnosti to cizelujeme – chceme a snažíme se zachovat to už vybudované a osvědčené a zároveň být pravdiví a relevantní pro současnou dobu a kulturu. A proto ten důraz na lidi, kteří rádio tvoří.

SOUVISEJÍCÍ – Do budoucnosti se dívám s nadějí

Jsi v Rádiu 7 už dlouho. Které změny Ti přijdou v poslední době nejpodstatnější?

Určitě start DAB+ vysílání. Posledních 6 let vysíláme přes tuto platformu a konečně jsme po všech těch letech práce v autorádiích. To je statisticky nejčastější místo, kde lidé rádio poslouchají a kde jsou většinou také sami a nemají to jen jako kulisu. Zkrátka jinak poslouchají. Ale rozšiřuje se i domácí poslech na nových DAB přijímačích. 

Za tohle jsme se roky modlili, být lidem takto nablízko a skutečně se nám ozývají noví a noví lidé, kteří nás “náhodou” naladili právě v autě a u poslechu už zůstali, protože to, co slyší u nás, jinde nenaladí. Podle jiných statistik je u rádia týdně 83 procent lidí a poslouchají 4 hodiny denně! Tohle číslo by nás jako Církev mělo dost zajímat, protože to je obrovské množství lidí, které tak můžeme oslovit. 

Díky Bohu se to opravdu daří, máme reakce, že to konkrétnímu páru “nejenom změnilo život, ale taky zachránilo manželství”, víme o člověku, který díky jedné větě ve vysílání zažil obrovské uklidnění a naději, když šla jeho manželka na těžkou operaci srdce a mnohé další. To všechno jsou pak důvěryhodné mosty pro slyšení evangelia. 

Jak se dosahuje toho, aby rozhlasová misie byla kulturně relevantní, aktuální?

Neustálou diskusí, kritickým myšlením, vystavováním se Boží korekci. 

Samozřejmě sledujeme společenská i církevní témata, která se aktuálně vynořují, ale také se snažíme taková témata sami nabízet. A aktivně vytvářet prostor pro skutečnou diskusi, kdy si lidé neskáčou do řeči, ale opravdu si naslouchají a hledají řešení nebo si vytváří názor. Ani v pořadech není nutné, aby si host s moderátorem vždycky přitakávali, ale aby uměli diskutovat. Jednou mi řekl Dan Drápal: “Ve skutečném rozhovoru nejde o to, aby jeden druhého umlčel, ale aby se vyrovnal s tím nejdůležitějším a nejlepším, co ta druhá strana představuje. A tak například v diskusi o rozdílech mezi katolíkem a protestantem nejde o to, aby jeden druhému vyčetl husitské války nebo naopak uctívání svatých, ale aby se vyrovnal s odkazem Husa a Komenského na jedné straně a s Matkou Terezou a Maxmiliánem Kolbe na straně druhé.” Neslyšela jsem lepší definici skutečného a otevřeného dialogu, osobně se jí snažím v životě držet a taky se jí držíme v moderátorském týmu. 

Hodně diskutujeme o tom, co ve vysílání zaznělo a samozřejmě se modlíme – to je ta Boží korekce. Mnohokrát se stane že právě po modlitbách přijde nějaké řešení, nový nápad nebo návrh změny. 

Jsi první ženou na vedoucím postu v této firmě. Co je díky tomu jinak?

To jsem, ale nemyslím, že by kvůli tomu bylo něco jinak. Tedy strategicky. Jako žena jsem samozřejmě citlivá na nějaký nesoulad v týmu, ale musím říct, že vztahy a vůbec pracovní prostředí je u nás něco, čeho si velice vážím a z čeho čerpám. 

Pokračuji v práci, která je dobře nastavená, vyrovnávám se se zodpovědností a snažím se být bdělá a vnímavá na nové impulsy. 

Mohla bys popsat svou funkci v celém týmu redakce Rádia 7?

Jsem odpovědná Radě Trans World Radia (naší mateřské organizace) za naplňování smyslu a účelu práce, tedy obsahu vysílání i fungování celé organizace. To znamená vedení a úzkou spolupráci s Misijním vedením – máme totiž kolektivní vedení složené z vedoucích jednotlivých týmů (technického, ekonomického, programového) – v naplňování konkrétních věci z toho vyplývajících. Vzala jsem na sebe úkol být (do jisté míry) tváří organizace a tak se (v dobrém slova smyslu) nebráním být vidět, já jsem totiž introvert a na pódiu už jsem klidná, ale rozhodně ne jako doma. Snažím se hodně jezdit po církvích a propojovat Rádio 7 s místními společenstvími. Vždycky jsme se chápali jako prodloužená ruka církve, jako její nástroj k oslovování dalších lidí. 

No a nedílnou součástí mé práce je také zajišťování financí pro provoz a chod rádia; a protože žijeme jen a výhradně z darů, znamená to srozumitelně vysvětlovat, na co jsou ty peníze potřeba, ale hlavně že když nebudou, nebude ani vysílání Rádia 7. Jsem hluboce přesvědčená, že křesťanské rádio je důležitou součástí práce církve v naší republice, ale nemůže existovat bez její podpory, modlitební i finanční. 

Věřím, že rádio je nástroj k propojování. U nás je mnoho důležitých křesťanských služeb, sociálních, kulturních i misijních, ve kterých pracují lidé často za minimální mzdu (stejně jako u nás). Prostě z přesvědčení, že je ta práce důležitá a oni u ní mají své srdce. Snažíme se na tyto služby a lidi v nich ukazovat, informovat církev, jaké možnost skrze ně vlastně má a jak je může používat. 

Ptala ses, co je obsahem mé práce v týmu… Snažím se, aby kolegové věděli a vnímali, že dělají dobrou a skutečně mravenčí práci a že je jedno, co konkrétně dělají, jestli jsou za mikrofonem nebo ne. Tvoří tým, který je kompaktní a každý v něm je důležitý. Myslím, že to každý z nich ví, ale chci jim to připomínat. Dělají důležitou práci, zvlášť v dnešní nejisté a rozjitřené době, kdy sledujeme na každém kroku, jak je těžké se domluvit a jak různé názory lidi rozdělují. Vládne strach a obavy z budoucnosti, z války, obavy o budoucnost další generace…

Krom toho řeším spoustu praktických věcí ohledně budovy, legislativní a právní záležitosti (díky Bohu za křesťany na těchto místech!!) a koordinuji a uspořádávám spoustu malých i velkých jednotlivostí jako každý, kdo vede nějakou práci. ALE: pořád mám ještě na starosti pár pořadů a taky moderuji, abych nevyšla ze cviku a to mě moc těší. 

Vyhlížíš nebo buduješ si nástupce – nástupkyni?

A jak! Intenzivně se za něj nebo za ni modlím. Přestože jsem tu práci znala za 30 let skrz naskrz, postavit se do čela je ještě jiné. Jaksi tu hodně fouká… Ještě ty moje a naše modlitby nemají konkrétní obrysy, ale to se vyjasní.

Jak pečuješ o svou duševní i duchovní pohodu?

Pravidelně. Chodím na ryby, bavím se prací se dřevem, učím s kamarádkou na jedná základní škole výtvarku, ráda chodím na výlety. To jsou činnosti, u kterých opravdu vypínám. 

Z čeho jsi měla v nedávné době největší radost?

Je to vlastně všechno to výše popsané. Mám radost, že vysílání má odezvu u posluchačů, věřících i těch, kteří jsou na cestě. Opravdu mě těší pracovat s takovým týmem, který mám kolem sebe. A těší mě práce samotná, to je můj obrovský životní dar. 

Z čeho máš aktuálně největší obavy?

Víš, že nevím? Spousta věcí je v pohybu, u mnoha z nich nemám ani tušení, jak dopadnou, ale už mám za sebou tolik překvapivých zkušeností s Boží nápaditostí a pomocí, že obavy jako takové asi neprožívám. Spíše napjaté očekávání. Odchází nám výborná kolegyně na misii do Afriky, tak vyhlížíme nástupce. S koncem roku je to vždy vyhlížení finanční podpory – přijdou dary, které nám pomohou naplnit roční rozpočet? Čekám a těším se na Boží řešení.

Na co se nejvíc těšíš?

Na pracovní rutinu. Fakt. Hodně jsem teď cestovala, tak se těším, až zapluji do normálního pracovního kontextu a budu s kolegy a za mikrofonem v té každodenní práci, která – jak věřím a čtu z reakcí – přináší lidem posilu, motivaci a povzbuzení. 

Autor: Hana Pinknerová Datum: 27. října 2025 Foto: Archiv Kateřina Hodecová

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.