Číst internetové diskuse pod zveřejněnými články nebývá nic příjemného. Každý, kdo s tím má alespoň nějaké zkušenosti, ví, že diskuse se někdy zaměří na určitou nepodstatnou skutečnost a skončí v místech na hony vzdálených obsahu původního článku. Nedávno jsem zveřejnil článek „Pokoření“, a vlákna diskusí se věnovala dvěma tématům, které jsem zmínil pouze okrajově a ilustračně. Tím prvním byly alimenty, tím druhým byl kůrovec. Kůrovce zatím necháme spát (a pokud možno totálně vymrznout). Uvedu ale na pravou míru, jak to myslím s těmi alimenty. Je to téma stále živé a stále aktuální, tak proč o něm nenapsat více.
Co jsem tehdy o alimentech napsal? Pouze toto: „Žena se rozvede s mužem, který byl podvraťák, nyní jí neplatí alimenty a žena je dostane od státu. Nemusí nést následky své špatné volby, přestože ji mnozí upozorňovali, že ten chlap za to nestojí.“
Související – Dan Drápal / Co brání?
Jak vidíte, netvrdím, že alimenty netřeba platit. Dokonce netvrdím ani to, že stát se nemá starat o ženu, která si své problémy způsobila (do větší či menší) míry sama. Z kontextu (který mnohé kritiky evidentně nijak nezaujal) je zřejmé, že očekáváme od státu, že se o nás postará, pokud si způsobíme nějaké problémy. Zmiňuji například obezitu. I jednu větu, v níž je zmíněna, by bylo možno kritizovat: „Co s lidmi, kteří jsou obézní v důsledku nemoci, kterou si nezpůsobili sami svým životním stylem, ale která může být dána třeba geneticky nebo nějak jinak?“ Proto také netvrdím, že by si obézní lidé měli léčbu hradit sami. Kdyby se stát pokusil oddělit ty, kdo si za obezitu mohou, od těch, kdo si za ni nemohou, otevřela by se široká brána korupci se všemi jejími doprovodnými jevy. Levnější je asi hradit léčbu všem.
Proč jsem tedy zmínil ty státem placené alimenty? Proto, abych upozornil, že máme obecně sklon nepřemýšlet o tom, jak svým jednáním škodíme sami sobě i celku, a pak požadovat od státu, aby vyřešil následky našich špatných voleb. Důsledky našeho řešení současné koronakrize přesouváme do značné míry na budoucí generaci, které předáme – přiznejme si to – svět v ne zcela ideálním stavu.
Opatření, která se nám zdají jednoznačně dobrá, mohou mít nezamýšlené a nepředpokládané následky. Ve Spojených státech vyrůstá naprostá většina afroamerických dětí bez otců. Na počátku byl dobrý záměr: Pomoci ženám samoživitelkám v jejich nouzi. Nezamýšleným průvodním jevem ovšem bylo, že afroamerické ženy se nevdávaly, aby nepřišly o příslušnou sociální dávku. Původně dobře míněné opatření způsobilo naprostý rozvrat afroamerických rodin – pokud pochybujete, přečtěte si Fukuyamovu knížku Velký rozvrat. Vysoká kriminalita mezi Afroameričany může být do určité míry dána „systémovým rasismem“ – o tom se nyní přít nehodlám – ale přinejmenším do určité míry je dána právě oním nešťastným vývojem. Otcové přestali fungovat a důsledky jsou vážnější, než jsme očekávali. Škoda, že nám progresivisté ordinují „více téhož“, tedy další protirodinná opatření.
Původní praxe byla taková, že bývalí manželé se buď na alimentech domluvili, a pokud ne, stanovil je stát. To v podstatě trvá. Co ale dělat v případě, když otec (případně matka, protože i takové případy jsou) alimenty neplatí? Nechat ženu bez pomoci by bylo skutečně kruté. Nebylo by ale lepší, kdyby stát co nejrychleji zasáhl proti neplatiči? A pokud se dvakrát s platbou opozdí, strhnout mu alimenty z platu? Nové opatření, kdy alimenty platí stát, posiluje zbytečně roli státu, a to proto, že stát tu roli, kterou již má, neplní. Jeho rolí je dbát na dodržování zákonů, nikoli hašení požárů, které vznikly neodpovědným jednáním. Je třeba zrychlit práci justice – konec konců, placení alimentů a otázky s ním spojené nejsou nějaká „raketová věda“, jak říkají Američané.
Přidám ještě jeden aspekt: Sociální stát je do budoucna neufinancovatelný. Pokud někdo nebude mít za dvacet či třicet let rodinu, která se o něj postará, dopadne velmi zle. Sami si na stáří naspoříte jen těžko – při nulových či dokonce záporných úrocích. A ne každý má na koupi nemovitosti, což je v současnosti jediný způsob, jakým lze zhodnotit peníze. Pěstovat rodinné vztahy je velmi dobrou investicí do budoucna, a radím s tím začít co nejdříve. Ale o tom snad v některém z dalších článků.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teologa a publicista Datum: 27. ledna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
8 Komentáře
Eva Hájková
Nejistá budoucnost. Tak tohle byl možná jeden z důvodů, proč kdysi Proudhon (a po něm před patnácti lety Keller) řekl: „Tvořte své sítě a budete svobodni!“
Jenže sami ze sebe je lidé nevytvoří. Anebo vytvoří, ale nebudou mít dlouhé trvání.
Karel Konečný
Jaká je společnost? Jsou otcové mentálně dospělí? Je mentálně dospělá společnost? Vzdělání je jedinná cesta k myšlenkově zdravé společnosti.
Pavel
Karle, zodpovědnost není o informacích. Je o zkušenosti s následky. Děláme jako společnost vše, aby lidé nenesli následky svých chyb. Jak pak mají lidé brát informace, které už dáno mají v hlavách, vážně?
Karel Konečný
Informace jsou k tomu aby člověk rozumněl a chápal společnost, ve které žije, aby je uměl třídit a logicky s nimi pracovat a dělat si správný úsudek o historii společnosti jako i o současnosti společnosti. K tomu samozřejmě patří zkušenosti, které mu dávají schopnost vypořádat se se stresem a strachem ze smrti. Zodpovědnost je pak daná úrovní vzdělání člověka, tedy aby muž byl čestný, sebejistý s chutí do života.
Petr Adamec
Myslím, že autor má jistě pravdu. Celkově jsou lidé dost nezodpovědní a zvyklí, že se o ně má postarat společnost. To jistě není překvapivé, komunizmus toto systematicky pěstoval a víc než kde jinde (Polsko, DDR, Rumunsko…) potlačoval soběstačnost a zodpovědnost za sebe. Změna je spíše na generace.
Jeden z důvodů stávajícího marazmu je necitlivost minulých vlád k chudým. Z Prahy vypadá spousta věcí jinak než z Bohumína. Ohánět se svobodou, etikou a zodpovědností a dostat do neřešitelné dluhové situace miliony lidí je krátkozraké. Docela velká část populace je na tom velmi zle a volí protestně. Za stávající situace je zřejmé, že bude jen ekonomicky hůř.
Jeden z hlavních důvodů neufinancovatelnosti důchodů je velmi nízká porodnost. Mít děti je pro mladou rodinu dost drahé. I z důvodů cen nemovitostí a výše nájmů. Pomůže větší porodnosti změna systému platby alimentů? Obávám se, že ne. Rozhodně ne u těch, kdo mají méně peněz. A to je docela hodně lidí. Sociální systém je docela necitlivý a mnoho lidí je u dna. Je to dobře? Společnost v demokracii bude fungovat jen tehdy, pokud zde bude velká většina, která se má celkem dobře. Pokud zde bude zoufalá menšina, která se bude mít hrozně zle, dobře nebude.
Možná černošky v USA chtěly raději dávky než manžela, protože jen málokterý měl slušnou práci? Snažit se je vytáhnout do pozice střední třídy je cesta bezpečnější, než jim odepřít ty dávky. Střední třídy se asi vesele braly… Pro ně byla svatba ekonomicky výhodná. Společnost v SZ v Izraeli taková byla… snažila se levicově nezproletarizovat rodiny a udržet je v systému spíš středostavovském – oddlužování v létech milosti, stálá držba půdy a pod. Nebylo to jen z našeho pohledu vše ekonomicky svobodné a pravicové! Soudržnost a sociální smír pro ně byl více než ekonomická svoboda.
pavel v
Člověk by měl nést následky svého špatného rozhodnutí – tím se učí. Když ty následky nese někdo jiný, škodí mu, protože takový člověk nepochopí, jelikož nedostane možnost se spálit. Na začátku tohoto nezdravého jevu je utopická představa, že společnost by měla žít jako rodina, že organizačním principem by měl být kolektivismus. Tato myšlenka se zdá být ušlechtilá, ale opak je pravdou. V rodině si lidé nejsou rovni – rodiče jsou nadřazeni dětem. Tento nerovný vztah je odůvodněn tím, že rodiče nesou za svoji rodinu plnou odpovědnost, děti žádnou. Na těchto principech byl založen Musoliniho fašismus. V úloze rodičů vystupoval stát. Ten byl všemocný a osoboval si právo vnucovat lidem svoji vůli prakticky ve všem, i v ryze soukromých záležitostech. Občané tak byli postaveni na úroveň dětí. Být dítětem je svým způsobem výhodné – protože nemůže uplatňovat vlastní vůli, nenese ani odpovědnost. Každý kolektivistický systém zbavuje člověka odpovědnosti, ať je to fašismus, nacionální socialismus, komunismus, ale také feudalismus s nadřazeností šlechty vůči nevolníkům. Lze říci, že socialismus je svým způsobem návratem k feudalismu. Prvopříčinou všech potíží je tedy zřeknutí se odpovědnosti, čili pohodlnost. Je to dědictví takzavaného reálného socialismu. Nelze předpokládat, že se lidé změní ze dne na den. Chce to vytrvalost a trpělivost. Prvním krokem je nazývat věci pravými jmény. Nacismus, komunismus i fašismus byly kolektivistické systémy a jejich podstata byla totožná – utopie.
Petr Adamec
Souhlas. Nechtějme ale budovat zase pravicovou utopii. Odložme ideologii. Třeba v Německu, Rakousku či třeba Dánsku není přece ani nacizmus, ani fašizmus, ani komunizmus. Musí být nějaká rovnováha. Buďme věcní. Experiment pravicových vlád skončil dost tristně. Miliony exekucí a cca milion dospělých v dluhové pasti, část z nich se z ní asi nikdy nedostane, pak v lepším případě rozšiřují šedou ekonomiku! Cena bytů v Praze mimo možnosti velké části populace, stahování se chudších lidí z Prahy! Katastrofální porodnost a blížící se katastrofa v oblasti důchodů! Podmínky pro nejchudší tristní, byznys s chudobou častý mezi politiky! Pravidla pro exekuce ničivá a nesrovnatelně přísnější než třeba v Německu! Kolabující školství, v chudých regionech zcela katastrofální kvality (dle oficiálních údajů ČŠI 40% dětí na konci školní docházky funkčně negramotných, v chudých krajích i 70% !!!!). Rozšiřování počtu vyloučených zón! Pravicoví politici s populistickými návrhy typu 3x a dost, srážení pokut ze sociálních dávek, bezpříspěvkové zóny na bydlení! Rozšířený rasizmus, otevřeně rasistická a fašistická strana v parlamentu s velkou voličskou podporou! Docela hodně lidí volících protestně a přesvědčených, že za komunizmu jim bylo líp! A oprávněně. Pak volí bývalé konfidenty podnikající v dotacích, se žraločími způsoby podnikání a s nulovou zodpovědností k okolí. Stát neschopný se postarat v krizi o zdravotnictví – třeba očkovat – viz srovnání s Německem! Je lékem na tuto situaci více svobody a pravicových řešení? Ať se každý postará o sebe sám? Pokud na to má? Když nemá, má smůlu…ať se to naučí… takhle nějak?
Olga Nedbalová
Chudoba je i u nás, bohužel. Jak finanční tak i citová. Já se aspoň snažím přispívat Diakonii a Charitě na jejich projekty. Přijdou mi smysluplné a nemám obavy, že darované peníze špatně využijí. Věřím pracovníkům těchto organizací, kteří přímo s neúplnými rodinami pracují. A nejen děti, ale i staří lidé, lidé v terminálním stádiu nemoci, lidé, co se vrátili z vězení. Kolik smutných příběhů a zároveň veliká naděje, že ještě existují lidé, kteří nezapomínají na Ježíše Krista a milují své bližní. Všem těmto lidem patří můj velký dík.