Existuje vnitřní a vnější autorita. Vnitřní autorita je dána zjevením, vnější autorita je dána úřadem. V Izraeli byli nositeli vnější autority král a kněží, nositeli vnitřní autority byli soudcové, ale především proroci.
Se zjevením je vždy spjata odpovědnost. Odpovědnost je ovšem spjata i s úřadem. Nositel úřadu je zodpovědný, aby usiloval o Boží zjevení. Někdy se tak v církvi děje, jindy nikoli.
Pán Ježíš byl nositelem vnitřní autority a po svém druhém příchodu bude nositelem i autority vnější. Když chodil po této zemi, respektoval držitele vnější autority. Když někoho uzdravil, poslal ho ke knězi, který měl autoritu prohlásit nemocného za zdravého.
Pro církev je požehnané, je-li nositelem úřadu někdo, kdo má zjevení. V ideálním případě vnější a vnitřní autorita splývá. Analogicky je pro církev tragické, pokud nositelé úřadu nemají zjevení Ježíše Krista.
Úkolem Božího služebníka je usilovat o zjevení, nikoli o vnější autoritu.
Boží lidé poznávají, nebo alespoň tuší, kdo má vnitřní autoritu, danou zjevením. V době Jana Křtitele bylo v Jeruzalémě mnoho kněží; lidé však vážili cestu k Jordánu, kde kázal Jan.
Nositel vnější autority, který nehledá Boha (a tudíž zjevení), se cítí nositelem vnitřní autority ohrožen.
V současném světě je zpochybňována jakákoli autorita. Tento duch nepoddanosti pronikl i do církve. Proto v církvi kvete individualismus podobně jako ve světě. Duchovní lidé ovšem hledají duchovní autority, podobně jako lidé vyhledávali Jana Křtitele, Pána Ježíše Krista nebo apoštola Pavla. Neduchovní lidé se domnívají, že žádné autority nepotřebují, že všechno zvládnou sami. Kníže tohoto světa se snaží autority likvidovat – činil tak ostatně vždy. Saul bude vždy pronásledovat Davida.
Člověk, který zná Boha, ovšem o autoritu neusiluje. Touží poznávat Boha, tj. usiluje o zjevení. Má-li zjevení Ježíše Krista a Otce, má i vnitřní autoritu. Pokud jde o vnější autoritu, pak dnes není o co stát. Pokud se člověk s vnitřní autoritou nechá uvést do autority vnější, je to od něj oběť.
Ten, kdo usiluje o vnější autoritu, neví, co činí. S tou výjimkou, kdy si je naprosto jist Božím povoláním, je to známkou toho, že otázkám autority a zjevení nerozumí. Mojžíš je příkladem toho, kdo byl povolán – ale do vnější autority se mu moc nechtělo. Stejně tomu bylo s většinou biblických proroků.
Bůh si ovšem přeje, aby v jeho církvi autority byly – a abychom se i v dnešní vzpurné a individualistické době učili autoritu uznávat, žít pod ní, i ji správně vykonávat. Slova „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku“ platí i v dnešní době.
Autorita ovšem není diktatura. Právě ten, kdo má autoritu, potřebuje mít hluboký vztah k několika málo bratrům (či sestrám, pokud jde o sestru v autoritě). Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni a schopni ho napomenout, jako napomenul Nátan Davida. Tyto lidi musí aktivně vyhledávat. Lidé, kteří málo hledali zjevení, ale dostali se do postavení vnější autority, mnohdy skončili špatně. Byli velmi osamělí, a nakonec padli do hříchu. Člověk se zjevením si je tohoto nebezpečí vědom a hledá hluboké obecenství.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Dan Drápal je teolog a publicista Datum: 17. září 2019 Foto: Pixabay, ilustrační
.
6 Komentáře
Valentin Papazian
Kníže tohoto světa se snaží autority likvidovat i v rodinách, otce, manžele.
KAREL II.
Nemyslím si, že autorita je dána zjevením, ale především charakterem:
Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.
Následovat lidi se „zjevením“, ale špatným morálním profilem je charismatický nešvar, který se vždy vymstí!
Dan Drápal
Následovat lidi se „zjevením“ se skutečně vymstí. Jenže já jsem neměl na mysli „zjevení“ v uvozovkách, tedy nějaké speciální zjevení, ale zjevení Ježíše Krista. Zjevení – na rozdíl od intelektuálního pochopení. Zjevení Ježíše Krista s sebou nutně nese vědomí vlastní hříšnosti, což je krokem k pokání. A právě toto zjevení proměňuje charakter.
Karel Konečný
No a právě k tomu proměnění charakteru nedochází. Co si tedy lidé pod tím pokáním představují?
KAREL II.
Možná jsem polemizoval s něčím, co nebylo úmyslem autora. Takže spíše jen doplním úhel pohledu: Ať už je zjevení definováno jakkoli, chyběl mi zde jasný apel na morální bezúhonnost autorit, kterou požaduje Písmo. Nejde ani tak o výsledek činnosti zjevení Ježíše Krista v životě autority, ale o zcela zásadní předpoklad k jejímu rozeznání, povolání a ustanovení. Jsou to především příklady, které vedou k následování. Jean-Jacques Rousseau napsal podle mnohých poučné knihy o výchově dětí, zatímco jeho vlastní děti umíraly v chudobinci. Mě to ale stačí k tomu, abych jeho knihy nečetl, natož z nich čerpal. Není pro mne ani v sekulární oblasti autoritu.
Jsem přesvědčen, že pravé zjevení Ježíše Krista spočívá mimo jiné v tom, že kdo říká, že Krista poznal, musí následovat jeho životní příklad a „žít jako on“ (1 J 2,6). Samozřejmě, že křesťan padá a činí pokání, ale mám spíše pocit, že někdy nevědomky a v dobré víře činíme z křesťanství náboženství pádů. Jak ale řekla Margaret Thatcher: hřích je hřích je hřích. Ještě jsem neviděl vedoucího, který by padl pro nedostatek zjevení. Viděl jsem ale mnohé, kteří padli kvůli nedostatku posvěcení (jaký paradox, že něco podobného řekl i Robert Liardon). Jinými slovy – pokud to přeženu – pro mě osobně je pro autoritu lépe, když nikdy nezcizoloží, než když zcizoloží sedmkrát za den, a pak znovu povstane. Takový člověk bude sice mým bratrem v Kristu, ale o jeho zjevení Krista budu vážně pochybovat a za autoritu si ho nezvolím. Bude spíše adeptem pastorace než pastorem.
Pokud by ovšem autor namítl, že zjevení Ježíše Krista se manifestuje bezúhonností života dle 1 Tim 3,2-7, nebudu nic namítat. Jen jsem tento, podle mne zcela zásadní rozměr, v jeho článku nepostřehl. Des vidím právě – podle mého názoru – důsledek podceňování tohoto aspektu v životě charismatiků, ale samozřejmě nejen zde.
Otakar Vožeh
Bůh je původcem, zdrojem a iniciátorem veškeré autority. Dalo by se říci, že Bohu záleželo a záleží na tom, aby tu byl určitý systém autorit, které jsou Jím delegovány. To je nesmírně důležité pochopit. Kdo má co dělat s autoritou, má co do činění s Bohem. Proto je zapotřebí chápat autoritu se vším respektem. Také můžeme říct, nikdo z nás se nemůže ze systému autority nějak „vyvléknout“, jsme v něm nějak zapojeni všichni, ať už v rodině, v zaměstnání, v Církvi, atd. Tím je také dáno, že žijeme jak pod něčí autoritou, tak jsme někomu autoritou.
Nemyslím si, že v Církvi nějak můžeme usilovat o zjevení. Iniciátorem zjevení je Bůh. On se nám dává poznat, jak potřebuje a kdy chce. V písmech SZ i NZ vidíme, že je to On, kdo přichází za člověkem a dává se mu poznat ve větší nebo menší míře, s ohledem na povolání ke službě. Ta „vnitřní autorita“ v Církvi, o které píše autor, je dána autoritou Boží, protože je delegována, je nám svěřena. Pokud bereme za samozřejmé, že se tu jedná o obráceného člověka, který má Ducha Svatého, je zcela určitě podmíněna především znalostí Písma, Bible. Věřící člověk s „vnitřní autoritou“ dobře ví, že se nemůže odvolávat na svoji vlastní autoritu, nýbrž na autoritu Boží, autoritu Božího slova. Čím má věřící člověk dokonalejší poznání Písma a Boha, tím je silnější záruka bezúhonného života takového člověka. Je tím zároveň dána i ta nejlepší autentičnost svěřené autority.