Dan Drápal: Chvála rodiny

Jedním z důvodů, proč jsem šťastný, je, že jsem součástí velmi košaté rodiny. A trochu závidím bratrovi, který má už deset vnoučat, zatímco já (zatím) pouze tři.

Dokud žila maminka, scházeli jsme se u ní všichni (nebo téměř všichni) na Boží hod vánoční a pak rovněž někdy koncem března či počátkem dubna, protože značná část Drápalů je „z jarního vrhu“ a tudíž má narozeniny v rozmezí od 20. března do 13. dubna. Ovšem jak jsme se množili, byla tato setkání logisticky stále náročnější, protože už nás bylo třicet, což je i pro relativně prostorný rodinný dům dost velká zátěž.

Hodně mi na těchto setkáních záleží. A čím jsem starší, tím víc. A z pastýřské zkušenosti velmi dobře vím, že taková setkání a taková rodinná vzájemnost nejsou ničím samozřejmým. Ba troufám si to říci naplno: Jsou něčím výjimečným. Ale jsem rád, že naše (moje a bratrovy) vnoučata mohou zakoušet, že tvoříme velkou rodinu, v níž se máme rádi a v níž se učíme spolu vycházet. Samozřejmě nejde jen o tato velká slavnostní setkání. Jsem moc rád, když za mnou vnoučata přijedou na týden, byť je to náročné. Během jejich návštěvy žádný článek nenapíšu a po jejich odjezdu se dva dny dávám dohromady. Jenže současně už se těším na to, co spolu podnikneme příště.

Někdo by řekl, že tento můj přístup je „rozporuplný“. Těším se na ně, a přitom přiznávám, že je ten týden náročný. Jenže když se nad tím zamyslíte, tak už to v životě chodí. Ty nejcennější věci (a ty nejkrásnější vztahy) od nás vyžadují hodně – času, energie, moudrosti, milosti…

Bůh to zařídil tak, že – pokud si nezvolíme nějakou svévolnou cestu – máme děti v době, kdy máme nejvíc energie. (Přiznám se, že s vnoučaty zvládnu týden, ale mnohem hůře bych zvládal celý život.) A také tak, že děti mají tatínka a maminku, kteří mají rozdělené role a navzájem se doplňují. Zkuste to zrušit a uvidíte, kolik problémů si naděláte. (A patrně ještě víc problémů naděláte vašim dětem. Vím to, bohužel z vlastní zkušenosti.)

V dnešní době se hodně mluví o tom, že je třeba umožnit ženám, aby skloubily mateřství a kariéru. Uvědomme si ale, které ženy tento problém řeší. Řekl bych, že jsou jich jednotky procent. Většina zaměstnaných žen chodí do práce, aby si vydělaly na živobytí, ne aby „dělaly kariéru“.

Tvrdím, že opravdu špičkovou kariéru se zdravým rodinným životem skloubit nelze. Špičkoví vědci, manažeři, politici nebo novináři zpravidla nepracují osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Mnohdy pracují čtrnáct hodin denně a někdy sedm dní v týdnu. A pokud dítě svěříte chůvě, která bude s vaším (pro ni cizím) dítětem trávit třikrát více času než maminka, zapomeňte na zdravá a silná rodinná pouta.

Některé ženy si to uvědomují a dají prostě přednost kariéře před rodinou. Někteří lidé je za to dokonce oslavují. A určitě to lze udělat – ženy nejsou méně schopné či méně inteligentní než muži. Bylo by ale dobré zamyslet se nad tím, jak bude taková žena prožívat stáří. Zatímco ve třiceti letech se takové schopné ženě dítě může jevit jako břemeno a brzda, v sedmdesáti letech jí je líto, že dala přednost kariéře před dětmi. Význam kariéry, jakkoli úspěšné, bledne. Z vnoučat se ale taková žena radovat nikdy nebude. Čím bude její stáří naplněno?

To není otázka od věci. Bůh nevymyslel státem vyplácené důchody, ale stvořil nás tak, že jsme na počátku i na konci života závislí na druhých lidech. A stvořil nás tak, abychom byli závislí na lidech, kteří nás milují. Jako slabí a nemohoucí se rodíme a mnohdy jako slabí a nemohoucí ze světa odcházíme. Jsem rád, že maminka zemřela v kruhu rodinném, a ne v kruhu zdravotního personálu, jakkoli si práce lékařů a zdravotních sester nesmírně vážím.

Někdy se mi zdá, že problémem (post)moderních lidí je, že toho chtějí mít moc. „Chtěl mít víc, a teď nemá nic.“ Svět je krásný a nabízí nám opravdu spoustu možností. A někdy musíme volit, ač to není vůbec jednoduché. Nenechte si ale namluvit, že můžete koláč sníst, a přesto ho dál mít, jak říká anglické rčení. A nemyslete si, že rodinná pouta se stanou jen tak sama od sebe, bez naší péče a bez našeho přičinění. Radím vám, pokud vám v tomto ohledu něco schází, začněte na tom pracovat.

A ono to jde. Mně se v posledních letech podařilo obnovit vztahy s mými bratranci, s nimiž jsem po dobu čtyřiceti let neměl téměř žádný kontakt. Ano, je to částečně tím stářím. Dřív mi na tom tolik nezáleželo. Ve stáří ale začínáte vidět věci jinak.

A pokud věříte v Boha, začínáte chápat, že to opravdu moudře zařídil.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor je teolog a publicista.  Foto: CC Search

 

Tags:

7 Komentáře

  1. „Tvrdím, že opravdu špičkovou kariéru se zdravým rodinným životem skloubit nelze. .. Bylo by ale dobré zamyslet se nad tím, jak bude taková žena prožívat stáří. Zatímco ve třiceti letech se takové schopné ženě dítě může jevit jako břemeno a brzda, v sedmdesáti letech jí je líto, že dala přednost kariéře před dětmi.“
    a) bylo by dobré jako chlap nemluvit za ženy
    b) bylo by dobré zvážit, proč na tu „opravdu špičkovou kariéru“ má nárok jenom chlap. A proč by mu ženská měla zabezpečit, aby oběma nebylo na stáří líto .. .
    Proč by oba neměli nárok na „trochu méně špičkovou kariéru“?

    Odpověď
    • Znám jednu vysokoškolačku, která by 100% vyměnila své vzdělání za rodinu. Vystudovat VŠ nemusí znamenat zůstat na ocet, ale ne každá se vdá. Je to trápení na celý život. Pokud žena zůstane svobodná, potom ta VŠ není k zahození.

      Odpověď
      • Taky se dívka nemusí vdát proto, protože nenajde vhodného manžela. Ne protože je to „trápení na celý život“. Spousta mladých mužů se dnes vůbec nechce ženit.
        Zvlášť problematické je, když svobodná žena ani s vysokou školou nesežene odpovídající práci. Protože stát sice rozšířením počtu univerzit a VŠ zařídil, aby mohl studovat téměř každý, ale už nezařídil, aby se také každý uplatnil.

        Odpověď
        • Ona se chtěla vdát a když to nevyšlo tak je to pro ni trauma. I to je možné, že kdyby se vdala, že by to bylo trápení na celý život, ale tak jsem to nemyslel.

          Odpověď
  2. Čím bude její stáří naplněno? Může se zapojit do kampaně SPD do EU a tím přispět k tomu, aby byla vláda z rukou oligarchů navrácena do rukou jejich obyvatel a aby se zabránilo rozvratu Evropy v důsledku migrace muslimů.

    Odpověď
  3. Já zatím stále ještě pracuji (ačkoliv o kariéře nelze mluvit) a nevydělávám úplně málo. Ale i tak jsem dost závislá na manželovi, i když nikoli v materiálním smyslu. Velká a dobře fungující rodina myslím závislost člověka snižuje, už tím, že ji rozloží na více lidí. Cítíte zkrátka podporu více rodinných příslušníků, nejen jednoho. Vždycky jsem chtěla patřit do takové široké rodiny, ale každému to není dáno. V takové velké rozvětvené rodině bývá vždycky aspoň jeden člověk (ať muž či žena), který ji drží pohromadě. Investovat energii a volný čas do dětí a pak do vnoučat je jistě naprosto správné. Ale spoléhat se na to, že se nám to ve stáří vrátí, se tak úplně nedá.

    Odpověď
  4. Pokud někdo pracuje čtrnáct hodin denně a někdy sedm dní v týdnu, tak by děti opravdu mít raději neměl a ani partnerský vztah při tom nemůže funguvat (ledaže oba pracují spolu na témže projektu). Ale to platí pro muže i pro ženu.
    Pro někoho bohužel tento režim není dán touhou po budování kariéry, ale prostou snahou o přežití (např. agenturní pracovníci z jiných zemí pracující v ČR).
    A pro další chudé rodiny je rychlý návrat ženy do práce daný ekonomicky a ne touhou po kariéře (tam už je to normálních 8×5).
    Pokud někdo pracuje převážně duševně, tak mu to na rodičovské dovolené přirozeně chybí a chce se k práci vrátit. A taky profese se vyvíjejí a člověk se to učí tím, že to dělá, a ne, že si o tom jen čte (lékaři, IT specialisté…).
    Spíš by se tedy mělo mluvit o spojení profese a práce.
    Dobré jsou proto částečné úvazky – moje kolegyně je na rodičovské a pracuje přitom v režimu 6×2. U duševních profesí je dobrý i homeoffice (když jsou děti malé, nemocné…)
    Pomohlo by tedy změnit zákony tak, aby byly částečné úvazky výhodné i pro zaměstnavatele a pro OSVČ (zrušit minimální částku zdravotního pojištění).
    Nejvyšší porodnost je v Evropě tam, kde je hustá síť jeslí a školek a státní podpora chův (např. Francie), tak proč se tam nepoučit.
    U vyplácení rodičovského příspěvku neřešit, zda žena pečuje osobně o dítě, ale nechat na rodině, zda žena chodí do práce, do školy, nebo je doma s dítětem, a zda o dítě pečuje matka, babička, chůva, školka, jesle… péče o dítě něco stojí, tak ať ty peníze rodina použije dle svého uvážení.
    Zvýšit nějak podporu na třetí dítě (největší skupinou žen, které žádají o interrupci, jsou ženy ve fungujících parnerských vztazích, které už mají dvě děti).
    Ve společnosti vytvářet povědomí, že to hlavní není užívat si a nevázat se („nevaž se a odvaž se“), ale že dlouhodobý partnerský vztah a mít děti je normální, přirozené a dobré, a že je dobré to podporovat i ze strany zaměstnavatelů (když se dnes firmy chlubí, že jsou „zelené“, tak aby se chlubily, že jsou „přátelské k rodinnému životu“).

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář