V tomto třetím a posledním článku, referujícím o knize „Coming Apart“ („Rozcházení“), chci upozornit na některé zajímavé myšlenky.
Kniha je plná statistik a grafů, které nám ovšem neřeknou prakticky nic o jednotlivých lidských osudech. Murray postuloval dvě hypotetická města, která nazval Belmont a Fishtown. Belmont je obýván vyšší střední třídou, Fishtown třídou nejnižší. V druhé polovině své knihy Murray propojuje statistická zjištění o vývoji vztahu k základním hodnotám amerického projektu v čase (připomínám, že těmito základními hodnotami míní píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost) s konkrétními osudy lidí žijících v lokalitách, které odpovídají oněm dvou hypotetickým městům. Je známo, že mnozí američtí muži se nestarají o své nemanželské děti. Murray ale píše: „Děti potřebují otce, a příští generace v obci s mnoha dětmi vyrůstajícím bez otců bude mít velký problém.“ Tento problém ovšem nemohou vyřešit žádné sociální dávky.
Související – Dan Drápal / Ctnosti v základech
Murray se obšírně zabývá štěstím. Tvrdí: „Štěstí spočívá v trvalé a oprávněném spokojenosti se životem jako celkem.“ (s. 258) Aby byl člověk spokojený, potřebuje vědět, že na něm záleží (důležitost), potřebuje o něco usilovat, a potřebuje vědět, že má určitou zodpovědnost. Uvádí, že není mnoho věcí v životě, které tyto požadavky naplňují. Patří k nim ale to, že je někdo dobrým rodičem. Patří k nim dobré manželství. Patří k nim dobře odvedená práce. Patří k nim i věrnost náboženskému přesvědčení. A patří k nim i to, že člověk je dobrým sousedem a dobrým přítelem pro lidi v okolí. Murray říká, že toto vše se odehrává ve čtyřech oblastech: rodina, povolání, obec (komunita) a víra. (s. 259).
V další části knihy se snaží kvantifikovat, jak tyto čtyři oblasti jednotlivě přispívají k prožívanému štěstí. V části věnované rodině potvrzuje to, co jsem zjistil při psaní své knihy Vztahy, sex, rodina: Je velký rozdíl mezi tím, zda lidé spolu žijí na hromádce nebo vstoupili do manželství. Například děti vyrůstající ve svazcích bez manželství jsou na tom statisticky blíže dětem vyrůstajícím se svobodnou matkou než dětem vyrůstajícím v manželství. České „na papíru přece nezáleží“ je veliký omyl.
Zajímavé je další zjištění z oblasti víry. 49 % lidí, kteří deklarovali, že jsou v životě šťastní, se účastnilo nějaké sborové akce dvakrát týdně nebo častěji. U lidí, kteří se účastní sborových akcí jednou měsíčně, to bylo 34 %. U těch, kteří do sboru nechodí nikdy, to bylo 23 %. Jinými slovy, lidé účastnící se sborového života jsou dvakrát šťastnější než lidé, kteří se na životě církve nepodílejí. Přitom si Murray všímá toho, že existuje řada lidí, kteří se deklarují jako věřící, pouze nemají nic společného s církví. Pokud ale jde o štěstí, píše, „musíte věřit, ale to nestačí. Musíte i chodit do sboru“. (s. 264)
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Samozřejmě existují různé kombinace oněch čtyř oblastí. Člověk může mít velmi uspokojivé zaměstnání, a přitom nešťastné manželství. Nebo naopak.
Murray rovněž konstatuje, co jsem také zjistil při psaní knihy Vztahy, sex, rodina, totiž že finanční příjem ke štěstí přispívá jen málo – samozřejmě pokud člověk nehladoví a má kde bydlet. Ale máte-li příjem sto tisíc dolarů ročně nebo tři sta tisíc dolarů ročně vás pocit štěstí prakticky vůbec neovlivní.
Zajímavým zjištěním bylo, že lidé, kteří byli spokojeni v práci, žili v manželství, měli vysokou „sociální důvěru“ (ta patří do oblasti „obce“) a chodili každý týden do sboru, se deklarovali jako „velmi šťastní“, ať už žili v Belmontu či ve Fishtownu.
Murray se v závěru své knihy věnuje rovněž rozdílu mezi americkou společností a společností evropskou. Dává za pravdu zastáncům sociálního státu, že by se měl postarat o to, aby lidé nezůstali bez přístřeší a měli co jíst. Ale lidé potřebují i něco dalšího, například sebeúctu. Sebeúctu si ale člověk musí zasloužit – pokud si ji člověk nezasloužil, tak to nebyla sebeúcta. Ale jediný způsob, jak si něco zasloužit, je pustit se do něčeho, v čem můžeme selhat, neuspět. Lidé potřebují intimní vztahy, ale ty mohou být uspokojující, jen když mají určitý obsah. Intimní vztahy jsou uspokojující, pokud naše interakce má určité následky.
Když se stát snaží udělat lidi šťastnými, pak snižuje odpovědnost, kterou lidé mají za kýžený výsledek, a nutně oslabuje instituce, skrze které mohou lidé žít uspokojující život. Když se stát snaží dát lidem to, co jim z podstaty věci mohla dát jen obec či rodina, pak obce a rodiny připravují o něco podstatného. „Když je rodina dysfunkční nebo když se zcela rozpadne, pak stále více dětí trpí způsobem, který nijak nesouvisí s nedostatkem peněz.“ (s. 287).
Související – Dan Drápal / Rozpad společnosti
Kdysi – ještě v 60. letech minulého století, mohl muž pracovat v nějakém obyčejném zaměstnání (menial job), ale byl schopen se postarat o svou rodinu. Mohl být hrdý a měl určité postavení i v obci. Dnes je ovšem již nemá, zejména žije-li na sociálních dávkách.
Ukončím zajímavou poznámkou o Evropanech, kteří ztratili své náboženství: „Evropané dospěli k přesvědčení, že člověk je soubor aktivovaných chemikálií, který je po nějakém čase deaktivován. Je-li tomu tak, pak tvrzení, že smyslem života je strávit ho co nejpohodlněji, je rozumný závěr. Opravdu – jakýkoli jiný postoj je vlastně iracionální. Alternativou k evropskému syndromu je tvrzení, že náš život může mít transcendentní význam, pokud ho strávíte konáním důležitých věcí – výchovou dětí, tím, že nebudete závislí na druhých, ale budete dobrým přítelem či sousedem, tím, že zjistíte, co vám jde, a to pak budete dělat nejlépe, jak umíte. V Americkém projektu jde o vytvoření co nejlepšího rámce, abyste mohli toto vše uskutečnit.“ (s. 288)
Autor je teolog a publicista Datum: 24. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
9 Komentáře
Eva Hájková
Už ze Starého zákona je vidět, jak Židé považovali za důležité zachovat spravedlnost. Jistě nešlo o úplnou rovnost, ale o to, jak se zmiňujete – aby nikdo netrpěl nouzí.
A když se to nedodržovalo, měli problém.
pavel v
Hlavním tématem tohoto článku jsou ctnosti. Domnívám se, že v jedné z nich – ve zbožnosti jsou obsaženy všechny ostatní (činorodost, poctivost, manželství). U manželství si nejsem jist, zda se jedná o ctnost – Ježíš v manželství nežil. V Lukášově evangeliu je dokonce pasáž na toto téma: A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Když se řekne zbožnost, mnoho křesťanů si pod tímto pojmem představí její formální prvky: modlitba, účast na bohoslužbách atd. Pravá podstata zbožnosti je něco jiného. Je to jednání podle Boží vůle. Boží vůlí je milovat bližního, přičemž bližním se rozumí trpící člověk (viz evangelium o posledním soudu). Nový zákon neuvádí žádnou kuchařku, jak se miluje bližní, uvádí jen příklady charakteristické pro Ježíšovu dobu. Existuje nepřeberné množství možností, jak bližnímu (trpícímu) projevit lásku, ale ne každý z lidí je má všechny ve své moci. Záleží na postavení člověka. Čím vyšší postavení, tím více možností. Otrok má možnosti minimální, vládce má možnosti obrovské. Člověk žijící v demokratické společnosti má vládu ve svých rukou (postřednictvím volených zástupců), je tedy vládcem. Svojí volbou může mnoha trpícím pomoci nebo také mnoho utrpení způsobit. Je škoda, že mnoho křesťanů si vůbec neuvědomuje, jakou obrovskou odpovědnost ve volbách nese. To platí zvláště v dnešní době, kdy svět je velikou vesnicí a naši bližní jsou třeba na druhé straně zeměkoule. Ani tito lidé nám nemohou být lhostejní – svět je propojen mnoha pouty.
Tak například české ministerstvo vnitra udělilo azyl jen osmi křesťanům z čínské podzemní církve. Správní soud se jich zastal a zjistil, jaké nesmyslné argumenty vnitro používalo. Když například čínští věřící uváděli, že byli biti nebo mučeni na policejních služebnách, naši úředníci to nevyhodnotili jako pronásledování, ale kriminální činy policistů. Nebo se také dozvídáme, že čínským křesťanům nikdo nebrání věřit doma v utajení. A to je právě tak absurdní, jako kdybychom tvrdili, že český estébák, který pálil disidentu Vlastovi Třešňákovi cigaretou prsty, byl pouhý kriminálník, a ne nástroj totalitní represe. Nebo že Češi byli za komunismu svobodní, když mohli doma poslouchat Svobodnou Evropu. https://www.irozhlas.cz/komentare/cinsti-krestane-zadost-o-azyl-ministerstvo-vnitra-verdikt-nejvyssiho-spravniho_1912301826_vtk Tento příklad ukazuje, jak obrovský význam má informovanost a správnost rozhodnutí voliče a jak může být volba výrazem zbožnosti.
Konečný Fr.
Je důležité správně volit. Za správné považuji volit proti EU za svobodnou Evropu. USA i EU jsou řízeni superboháči, jejichž vírou je neomarxismus s ideologií genderu a podporou migrace. U nás tento směr podporují zejména Piráti. Zde hrozí totalita a proto je třeba nepodlehnout manipulacím. USA by chtěly mít pod kontrolou celý svět, ale zdá se že na to nemají. Vyhrožování Rusku vede k tomu, že Rusové se obrací k Číně. A Číňané si také nedají poroučet. V tomto je vývoj nadějný a nehrozí nějaká světová totalita. V tomto s Východem souhlasím, že odmítají nějaké zvrhlé a pomatené evropské hodnoty. Lepší volba je volit ODS, ale ani ty nehodlám volit.
Petr Adamec
Porušuji svůj vnitřní slib, že již na Vás nebudu nijak reagovat.
Kdybyste tak kritické názory na politiku vlastní země vyjadřoval v Rusku nebo v Číně, skončil byste rychle ve vězení nebo i hůř. Věřte. Za komunizmu byste se neodvážil publikovat ani 1%. Jen ty „zvrhlé a pomatené evropské hodnoty“ umožňují, abyste své kritické názory takto veřejně sdílel. Myslíte si, že máte mít právo je takto sdílet? Pokud ano, souhlasíte s těmi hodnotami a pokládáte je za správné. Pokud ne, tak byste je neměl takto sdílet a psát sem. Buďte přece konzistentní.
Konečný Fr.
Pokud chcete posloužit Evropě, tak nesmíte zakrývat její hříchy a odvádět pozornost na hříchy Ruska nebo Číny. Zloděj křičí chyťte zloděje. Mně zatím neohrožuje Rusko ani Čína, ale EU. Pokud Putin odmítá gender, tak má mé sympatie rozhodně. Biden se svým vyhrožováním zcela jistě NE.
Eva Hájková
V poslední době mi nejde z hlavy filosof Epiktétos:
„Každý člověk zaplatí za své zločiny. Ten, kdo má tohle na paměti, se na nikoho nebude zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho nebude obviňovat, osočovat (pomlouvat) ani urážet.“
pavel v
Epiktétos byl stoik. Wikipedie o stoicismu praví: Z filosofických škol, které vznikly či působily v době helénistické, má tato škola nejdelší životnost. Její zvláštní ráz je dán právě dobou, v níž působí. Působí totiž v době, kdy Řekové už ztratili svou samostatnost, kdy na místo drobných městských států (polis) nastoupily větší státní celky, monarchie. Tehdy se občan už nemohl účastnit veřejného života jako dříve. Nemožnost uplatnit se v politickém životě vedla k tomu, že člověk se zaměřoval více na sebe samého, a v důsledku toho se místo etiky sociální stále více hlásila ke slovu etika individuální. Je to filozofie, v níž se člověk zaměřuje na své vlastní štěstí, které má nastat, když člověk pochopí, jak málo záleží na tom, jestli jsme bohatí či chudí, zdraví či nemocní, svobodní či otroci atd. Jsme-li moudří, dokážeme se s tím vším smířit a pro nic se netrápit. Epiktétos to vyjádřil v stručně a výstižně: „Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře.“ Učení stoiků poznamenalo i pozdější filosofii, vliv stoicismu lze nalézt jak u křesťanských otců, tak i v dílech renesančních a novověkých myslitelů.
Podle mého soudu je stoicismus v obrovském rozporu s křesťanstvím – chybí v něm láska. Je-li člověk zaměřen na svou vlastní moudrost a spásu, je osud trpících jejich vlastním problémem. Podle stoika totiž nikdo nemusí trpět, jeho utrpení je dáno tím, že na svůj život nedokáže pohlédnout s nadhledem. To v konečném důsledku znamená, že za případné utrpení si může každý sám a není tedy důvodu se pro bro bližního angažovat. Stoicismus je mazaný způsob, jak se vyhnout odpovědnosti.
Eva Hájková
Ano, stoikové věřili v osud. Není to tak dávno, co jste zde prosazoval, že peklo musí být, protože kdyby jím nebyli zločinci po smrti potrestání, bylo by to jako plivnutí do tváře trpícím. Ale to zde nechci znovu řešit. Ani neznám podrobně jejich filosofi,takže nevím, jaké měli o tom představy.
Vím však, že nerelativizovali morálku. Naopak. To, že věřili v osud a v předurčení, neznamená, že omlouvali zlo. Naopak, etika byla pro ně mimořádně důležitá. Věřili, že světu vládne přirozený zákon, který rozumný člověk musí následovat a ne se mu protivit. Církevní otcové z jejich etiky mnoho převzali. Myslím, že i apoštol Pavel.
Stoikové proti ničemu nebojovali. Ano, je pravda, že ve své době neměli téměř žádnou možnost ovlivnit svět kolem sebe. Věřili však (navzdory představě o předurčení) , že člověk může ovlivnit především své vlastní chování. Je známý Epiktétův výrok:
„Kde mám hledat dobro a zlo? Ve svém nitru, v tom, co je mé.“ Myslím, že v tom měli pravdu. V člověku může být například mnoho nenávisti, která by mohla způsobit mnoho zla.
Určitě se nevyhýbali odpovědnosti za své jednání.
Možná jim chyběla láska. Ale láska je vlitá ctnost, jak jsme o tom nedávno diskutovali. Nikomu ji nelze přikázat. Nelze se jí naučit.
Eva Hájková
Jeden citát o stoicismu ze starších dějin filosofie:
„Protože člověk je bytost společenská a zároveň je součástí světa, pak, podle názorů stoiků, jeho přirozený pud sebezáchovy, který řídí jeho konání, přerůstá v péči o blaho státu, a dokonce v chápání povinnosti ke světovému celku. Proto klade mudrc blaho státu a celku nad blaho osobní a v případě nutnosti neváhá obětovat mu svůj život.“