Termín probuzení nikdy v posledních desetiletích z křesťanského diskurzu nezmizel. Mnozí z nás probuzení vyhlíželi (a někteří je stále ještě vyhlížejí). Zkoumal jsem probuzení jak z biblického, tak z historického hlediska, a vydal jsem stručnou brožurku Žízeň po probuzení. V ní jsem se mimo jiné snažil doložit, že slovo probuzení má určitý specifický význam. Od té doby uplynulo už zhruba třicet let, a čím méně lidé probuzení vyhlíželi (a čím méně se za ně modlili), tím více se ztrácelo povědomí, co to vlastně je. Mnozí lidé mezitím dospěli k názoru, že bychom neměli vyhlížet nějaké velké věci a měli bychom se soustředit na to, aby církev dokázala oslovit současné lidi. Vyhlížet probuzení znamená být opět zklamán, když se nedostavuje, a pokud se navzdory všem našim modlitbám nic významného neděje, lidé, kteří ho vyhlížejí a hlásají, křesťanskou zvěst spíše jen kompromitují.
Nejprve si připomeňme, co probuzení je a co není.
Probuzení je nadpřirozené Boží jednání, které je natolik intenzivní, že ovlivní společnost do té míry, že si toho všimnou i sekulární demografové, religionisté, ekonomové, historici a další vědci z nejrůznějších oborů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč jsem moralista
Tak si například někteří ekonomové všimli, že prudký růst evangelikalismu v Jižní a Střední Americe, případně v Jižní Koreji, který probíhal v druhé polovině 20. století, měl za následek proměnu vztahu k práci, což umožnilo výrazné hospodářské oživení.
Co probuzení naopak není?
Probuzení není pouhá úspěšná evangelizace.
Pokud vám slovo „pouhá“ připadá nepatřičné, máte mé sympatie. Co by mnozí z nás dali za úspěšnou evangelizaci! Nicméně probuzení je něco víc: Úspěšná evangelizace může, ale nemusí být doprovázena nadpřirozenými jevy, a na rozdíl od probuzení může zasáhnout třeba jen jednu denominaci a druhé ponechává netknuté. Tam, kde nastalo probuzení, se zpravidla naplnily kostely a sborové domy všech denominací. Nicméně žádné Boží jednání nebývá bez odpůrců, a probuzení někdy vede k nekřesťanským pomluvám a někdy i k rozdělení.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zavedli nás do války
Jsem už pamětník. A stále vyhlížím probuzení. Přitom pozoruji, že někteří kdysi nadšení křesťané podlehli určité skepsi. Někteří se tím netají. Říkají, že už slyšeli tolik proroctví, která se nenaplnila, že už žádná další slyšet nechtějí. Někteří zcela odpadli a ti si už tento článek nepřečtou. Jiní zvlažněli a někteří zcela „zliberálněli“. Mnozí se dali ke katolíkům, k evangelíkům, ba i k pravoslavným nebo starokatolíkům. Někteří našli v těchto církvích své místo a žijí jakýmsi poklidným životem. Jiní začali bojovat proti oněm divokým halelujákům, u nichž slyšeli o Kristu prvně ve svém životě. Dovedou pěkně (a mnohdy i realisticky) popsat nešvary, které u těchto halelujáků rozpoznali. Někdy je to vede k bojování proti svým duchovním rodičům, jindy reagují zraleji.
A pak je zde nová generace. Jsou to lidé, kteří vědí komu uvěřili – poznali svého Spasitele. Modlí se, pořádají evangelizace, zapojují se do různých aktivit, zkrátka vyhlížejí probuzení a snaží se pro jeho příchod něco dělat. Mohl bych jejich nadšení snadno zchladit a vyprávět jim o lidech, kteří byli kdysi dávno stejně nadšení, jako jsou teď oni, a nakonec to s nimi nedopadlo dobře. Miluji Pána Ježíše, ale jsem realista a nezavírám před tím oči. Ale nebudu to dělat, chci je naopak v jejich nadšení povzbuzovat. Chci je brzdit, pokud začnou odsuzovat vlažné křesťany. Chci je hájit proti vlažným křesťanům. Proč? Protože Pán Ježíš jednou přijde. Probuzení minulosti nebyla vymyšlená. Zázraky se dály, lidé byli uzdravováni, celá města se proměnila. Dokázal bych dlouze vysvětlovat, proč to v naší době s novými technologiemi jde složitěji. Ale pro Hospodina není nic nemožného – ani v minulosti, ani v době moderní, ani v době postmoderní.
Časopis Život víry měl kdysi motto: „Církev vyhlíží probuzení“. Nyní motto zní „Proměna společnosti evangeliem“. Které motto je lepší? Žádné. Obě vlastně znamenají totéž. Když přijde probuzení, společnost se mění. A naopak, společnost se nezmění, dokud nepřijde probuzení. Vím to. Studoval jsem to. Toužím po tom.
Probuzení je svrchované Boží jednání. Člověk ho nevymyslí a neudělá. I kdyby měl skvělou teologii. „Nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných…“ To napsal apoštol Pavel, který bojoval udatně. „Dobrý boj jsem bojoval, víru zachoval…“
Nechci současným horlivcům připomínat, že když začaly Mokony, trvaly 24 hodin a účastnilo se jich hodně přes sto lidí, zatímco teď je jich mnohem méně. Důležité je, aby milovali Pána. Když jsem na jednom tajném semináři ještě v dobách komunismu řekl, že nás křesťanů je málo, a proto se toho ani moc dít nemůže, evangelista Pavel Neústupný mne usadil: „Archimedes řekl: ,Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí.‘ Já říkám: ‚Jeden zapálený modlitebník může být počátkem celosvětového probuzení.‘“ Tato věta mě formovala. Samuel se modlil a vyučoval Boží lid dvacet let, než se Izrael roztoužil po Hospodinu. Já už se modlím za probuzení přes čtyřicet let. Možná mi Pán na soudu připomene mnohá má selhání, ale jsem si jist, že tyto modlitby mi nevyčte.
Simeon a Anna skepsi nepodlehli a dočkali se Mesiáše, jakkoli se zdálo, že by skepsi mohli zcela oprávněně podlehnout. Mne inspirují více než skeptičtí realisté.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 11. června 2025 Foto: Pixabay
6 Komentáře
Karel Krejčí
Všechno je bezchybně dokonané, již před založením světa, v bezčasovosti. Očekávané probuzení je pouze jedna z mnoha vykonstruovaných časových opon, kterými se oddělujeme od toho, co zde již dávno je.
Petr Kartouz
Neznám jediného křesťana, který by si probuzení nepřál. Problémem ovšem je několik věcí:
1. Většina inzerovaných tzv. probuzení stála na věroučně špatném základě. Malý bůh Adam prý předal svět satanu, ten se tak stal bohem tohoto světa. Církev se proto musí pod vedením novodobých vůdců (apoštolů) sjednotit, a pak agresivním duchovním bojem svět získat svět zpět. Jedná se ovšem spíše o snahu politického převzetí a pokřesťanštění světa, než o individuální záchranu jedinců z toho světa. To je ostatně (minimálně částečně) i poselství Hagina, dříve Ekmana, Bonnkeho, Vincenta, Freidzona, Annacondii a dalších hlasatelů probuzení. Na západě je to známě jako Kingdom now theology. Bude se prý jednat o velké probuzení před Kristovým příchodem, o kterém však Bible nic neříká. Naopak, Bible předpokládá globální velké odpadnutí, a probuzení je spíše uváděno jako prozření moudrých panen, než obrácení zástupů pohanů.
2. Mnoho příchodů probuzení bylo datováno prorocky a prakticky se církev neomluvila ani nečinila pokání za jejich šíření. Spíše se věří, že proroctví byla pravá a církev se jen málo snažila.
3. Na druhou stranu, pokud se podívám třeba na službu Alexandra Barkóciho, probuzení zde mohu jasně rozpoznávat. Jenže on nenabízí žádné recepty, žádné okázalé konference a školení. Neučedníkuje a nevytváří sítě. Proto to není pro církevní vůdce možná tak atraktivní. Nabízí v podstatě jen pokoru a prostou lásku k lidem. Když někam přijede, jsou zde zástupy bez toho, aby to inzeroval nebo činil velikášská prohlášení. Navíc se od mnohých z výše uvedených věci distancuje.
Kéž by probuzení přišlo (!), ale, prosím, ne tak, jak ho vyučují velikáni, kteří jej vidí v tom, že lidé musí převzít jejich vizi, poté je přivezou na jedno místo, uvedou je rytmickou a podmanivou do extáze, natočí z toho video, a pak tvrdí, že jde o probuzení, které zasáhne celý svět. Věřím, že i sám autor zažil autentické probuzení v 80. letech na Maninách, které bylo povzbuzením pro mnoho křesťanů v ČR. Předpokládám, že tehdy žádné z výše uvedených strategií neuplatňovali. Životní příběh topiče intelektuála pak inspiroval a dodnes inspiruje mnohé. A naopak, když poté tyto strategie přišly, probuzení již mezi charismatiky spíše končilo.
Eva Urbanová
Vyhlížím s tebou Daně.
Také vzpomínám.
Karel Krejčí
Římanům 8,30 – které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.
Je tedy zřejmé, že už se to všechno stalo. Pro nás je to nepochopitelné, protože žijeme zde na zemi v prostoru a času. Žijeme až příliš „pozemsky“ a paradoxem je, že zejména tato digitální doba s nastupující umělou inteligencí, zamlžuje tuto skutečnost čím dál více. Věřím, že apoštolové a především apoštol Pavel, rozuměli podstatě Stvoření lépe, než my, než samotný autor komentáře, jehož spisovatelská činnost má základ právě ve skutečnostech co se stalo a co se teprve má stát.
I z tohoto důvodu jsem jeho stálý kritik, protože vlastně přešlapuje stále na místě. Sice je vše dobře stylizované, dobře se to čte, ale stejně jako aktivita mnohých vynikajících rétoriků ve skutečnosti nikoho nikam neposune.
Co je tedy probuzení? Probuzení je, když si uvědomíme, že jediní, kdo mu brání, jsme my sami.
pavel v
Co je to probuzení? Domnívám se, je totéž co osvícení či obrácení, kdy si člověk uvědomí, že žil v omylu. Kdy pochopí, že to, čemu věřil, byly předsudky. Kdy začne brát vážně Písmo, totiž kdy začne pomáhat Ježíši, jež se ztotožňuje s trpícím člověkem.
K Bohu se zhlásili farizeové a zákoníci. Přesto je Ježíš nazval plemenem zmijí a dětmi ďáblovými. Ježíš také řekl: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.“ Vidíme tedy, že obrácením není pouhé přihlášení se k Pánu – i kdyby bylo provázeno nějakými ezoterickými efekty.
V kázání o posledním soudu nebo v podobenství o boháči a Lazarovi je popsána cesta do Božího království. Nikde se tam nepíše, že podmínkou je vyvarovat se hříchu, pokud hříchem nemyslíme lhostejnost vůči trpícímu. Domnívám se, že člověk který by nikdy nepřestoupil ani jediné přikázání Dekalogu, by se do Božího království nedostal, pokud by nepomáhal trpícím.
Karel Krejčí
Je paradoxem, že lidé očekávají spásné obrození, ale nad jedním lidským životem „dokonale dokonaným“, vůbec nepochybují.
A přitom si neuvědomují a ani nepřipouštějí, jak si tyto dvě představy navzájem odporují.