Před několika dny jsem dostal tuto prosbu: „Prosím o odpověď, jestli Církev v ČR vydá stanovisko k současnému jednání Babišovy vlády a ministra Macinky? Prosím o moudrost slov ve vyjádření stanoviska, aby nedošlo v ČR k občanské válce.“ Je to jen jedna z proseb či dotazů na toto téma. A rovnou musím říci, že dostávám i reakce ze zcela opačného úhlu pohledu.
Odpověděl jsem rovnou, že nemohu mluvit za církev, na to nemám mandát. Mohu mluvit pouze za sebe – a slíbil jsem tento článek. Nicméně doufám, že „církev“ (tazatel nesdělil, zda má na mysli nějakou konkrétní denominaci) žádné takové stanovisko nevydá.
Společnost je rozdělená, a církev je rozdělená taky. A rozdělené jsou i rodiny. Co se mé rodiny týče, tak bych neřekl, že je rozdělená. Máme ale diametrálně odlišné názory. Pokud mluvím o svých dětech a jejich partnerech či partnerkách, pak konstatuji, že jsou zastoupeny oba krajní póly. Ale přesto jsme schopni pěstovat vztahy a nenechat se od sebe izolovat. To od každého účastníka vyžaduje značnou zdrženlivost.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Máme se dobře. Ale ne všichni
Mnohé rodiny to nezvládají. Já o tom nepíšu proto, abych kohokoli přesvědčil, že naše rodina je lepší než ostatní. Jestli jsem si něčím naprosto jist, tak je to to, že se máme navzájem milovat a snažit se druhého pochopit z té lepší stránky. A myslím si, že tak by to mělo být i v církvi.
Máme být misijní. To obecně víme. A co když uvěří někdo, kdo má zcela opačné politické názory než já? Budu po něm chtít, aby, než se dá pokřtít, se distancoval od Babiše nebo od Hřiba? Od Turka nebo od Bartoše?
Církev je tu pro levici i pro pravici. Znamená to ale, že je jedno, jaké má křesťan politické názory? Domnívám se, že určité hranice tu jsou a musíme na nich trvat.
Nemohl bych hlasovat pro pana Turka, a zdůvodním, proč. Nejprve ale zmíním něco, co vidím jako důležité. My starší máme proti mladým politikům jednu velkou výhodu: Nepoužívali jsme nové technologie a tudíž jsme za sebou nemohli nechat jakoukoli „digitální stopu“. Kdybyste se mohli někde dočíst co jsem si myslel, když mi bylo osmnáct, možná byste mě považovali za ztracený případ. Proto se přimlouvám, abychom proti komukoli nepoužívali jako argument něco, co říkal v šestnácti letech, nebo dokonce to, co si myslel jeho táta. To, co řekli před dvacátým rokem života, nechť je, jak říkají Američané, „null and void“.
Zpět k tomu Turkovi. Nelíbí se mi, že jel na dálnici dvěstědvacítkou. Považoval bych to za nerozum a za hřích – to víte, pastor se ve mně nezapře. Ale nebyla-li by jiná volba, přenesl bych se přes to. Ale on pak zapíral a lhal. Vidím v tom lhostejnost vůči pravdě a nadto zbabělost. Proto u mě skončil – dokud nebude činit upřímné pokání. Politik musí žít tak, abyste jeho morálku mohli doporučit kterémukoli občanovi.
A teď z opačného soudku: Nemohl bych volit Piráty, protože znemožnili Pochod pro rodinu. Mám důvodné podezření, že kdyby mohli, zakázali by Alianci pro rodinu a podobné organizace. Ale ještě víc mne hněte jejich tvrzení, že Alianci pro rodinu platí Rusko. To považuji za vědomou lež a stejné pohrdání pravdou, jak to vidím u Turka.
Některé z mých dětí patrně Piráty volit budou. Je to snad důvod přerušit styky? V některých rodinách se tak stalo. Ale to nepochybně není Ježíšovo řešení.
Mluvíme a píšeme o rozdělené společnosti a jaksi automaticky předpokládáme, že rozdělení je špatné. Věc je ale složitější. Kdysi jsem připravil vyučování nazvané „Napětí, která nesmíme zrušit“. V něm jsem se snažil vysvětlit, že ve vedení církve vždy bude určité napětí například mezi evangelizací a pastorací. Pastoři dobře znají názor „proč bychom měli evangelizovat, když máme tolik problémů“. A stejně tak znají názor „proč se pořád hrabat sami v sobě, když tolik lidí neslyšelo evangelium“. Pokud zvítězí jedna nebo druhá strana, nakonec se nebude ani evangelizovat, ani pastorovat. A je to jedno, která.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Když se základy hroutí
V našem osobním životě i ve společnosti je to podobné. Jak je tomu v osobním životě, nyní rozebírat nebudu – soustředím se na napětí ve společnosti. Klasickým příkladem je napětí mezi ochranou životního prostředí a rozvojem průmyslu. To napětí tu bude vždycky, a v zásadě to není špatně. Jde ale o to, aby šlo o skutečné vyvažování, nikoli zadupání do země. Ministr životního prostředí tu není od toho, aby „dýchal za český průmysl“. Od toho máme ministra průmyslu a obchodu. A naopak.
Proto mám určitou nedůvěru k tzv. catch-all parties, tj. ke stranám, které jsou zde „pro všechny“. V této věci bych dokonce dal za pravdu Václavu Klausovi před Václavem Havlem. Heslo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ je sice líbivé, ale ve skutečnosti vyjadřuje nepochopení, v čem demokratická politika spočívá. Pamatujme na to, že demokracie, to jsou z devadesáti procent procedury a pravidla. Napětí mezi různými zájmy neodstraníme – jde ale o to, aby všichni hráli podle pravidel. Pak se budou muset nějak dohodnout. Obstrukce vedoucí k tomu, že poslanci zasedají 72 hodin nepřetržitě a žvaní nesmysly, je známkou krize demokratických pravidel.
A co s tím má co do činění církev? Má učit lidi, aby hráli podle pravidel. Aby hledali řešení, nikoli aby se předháněli, kdo druhou stranu lépe zesměšní nějakou peprnou urážkou.
Jistě, neschopný politik, který se chová mravně a nikdy nelže, je pořád neschopný politik. Bohužel. Křesťané by ale neměli tolerovat lži, a měli by hledat smysluplné dohody.
Je vlastně zázrak, že naše společnost funguje tak, jak funguje. Navzdory tomu, jak se politické strany snaží všechno zlo házet na druhou stranu. Rozdělení zcela odstranit nelze. Lze však kultivovat politický život.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 24. února 2026 Foto: Wikimedia Commons
