Ministerstvo spravedlnosti připravuje novelu občanského zákoníku zakazující fyzické trestání dětí. Navrhuje proto doplnit ustanovení § 884 odst. 2, který zakazuje použití výchovných prostředků v rozporu s důstojností dítěte, následovně: „Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření.“
Tato novela otevírá nekončící diskusi ohledně fyzických trestů dětí, zároveň však nejen fyzických, ale i takových, které působí duševní strádání a ponížení. Fyzické tresty se od jiných liší tím, že jsou jasněji definovatelné. Když dítěti dáte přes zadek, je to jasnější, než když mu řeknete, že ho nemáte rádi. Nejsem si ale jist, co je horší.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Duchovní otcovství podle podobenství o marnotratném synu
Já sám jsem od rodičů v dětství na zadek párkrát dostal a nemyslím si, že bych byl tímto do života nějak indisponován. Jednak jsem věděl, za co jsem dostal, a hlavně jsem vyrůstal v rodině, kde se rodiče nehádali a měli mě rádi. Tedy trest se nijak nepromítl do mého vztahu s rodiči. Zároveň vím, že nelze moji zkušenost zevšeobecňovat.
U obou táborů najdete svědectví, že ten či onen způsob výchovy jim pomohl nebo byl naopak špatný. Zároveň neexistují prokazatelné výzkumy, které by s definitivní platností ukázaly, jaká výchova je ta nejlepší. Odpůrci tělesných trestů poukazují na to, že ti, kdo byli fyzicky trestáni, vykazují vyšší tendence k násilí a jsou více ke svým rozhodnutím motivováni strachem, což jistě není dobrá motivace, jenže když se díváme na dnešní generací, která je vychovávána spíše volněji, tak ta se od té naší, co se týče krutosti, sebevědomí, křehkosti, nijak zásadně neliší. Samozřejmě, že je jiná, jenže to je dáno prostředím, možnostmi, nikoliv lepší morálkou.
Zásadní otázkou je otázka trestu. V některých diskusích mezi křesťany mě zaujalo, že i chytří a vzdělaní křesťané jsou schopni do veřejného prostoru sdílet nesmysl o Bohu Starého a Nového zákona a tím trest vnímat jako cosi nekřesťanského. Chci upozornit, že tuto herezi vyslovil už Markión ve 2. století s tím, že ten první Bůh je trestající a přísný, druhý pak láskyplný a milosrdný. Jenže Bůh je jen jeden a v celé Bibli se zjevuje zároveň jako trestající, přísný, láskyplný a milosrdný.
Je to Starý zákon, který popisuje Boha jako žárlivě a vášnivě milujícího, jako milence ucházejícího se o nevěrnou nevěstu a zároveň jako trestajícího. Ježíš – tedy „Bůh Nového zákona“ – je nesmírně citlivý, milující, obětavý, vyhledávající slabé ale zároveň pronáší výroky začínající „běda“, dále výroky o skřípění zubů, uvržení do temnot atd. To není středověk, ani „církevní fundamentalisté“ to je Ježíš! Skutečně to v Bibli je. Některé jeho výroky bychom si v dnešní korektní době možná ani nedovolili vyslovit nahlas.
Navíc si všimněme, že na jednu stranu je Ježíšova láska bezpodmínečná, ale zároveň, jak číst Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, ten zachovává moje přikázání“ (J 14, 21)? Upřímně – řekli byste tohle svým dětem? Tedy pokud mě miluješ, budeš zachovávat co ti řeknu? Prosím, nezkoušejte na mě teologické kličky, že láska přirozeně vede k zachovávání přikázání. Neskočím vám na ně. Samozřejmě, že kdo miluje Pána Boha, chce se mu líbit, ale znáte to z vlastní zkušenosti. Zpíváte o Boží lásce, kážete o ní a druhý den… nebudu to raději popisovat a byť vás neznám, nedělám si o vás iluze, stejně jako si je nedělám o sobě. Prostě si přiznejme, že někdy se nám nedaří, byť Krista milujeme. Jen nás ty „proudy Boží lásky“ nějak nemotivují a stará přirozenost nás doběhne.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Naučená bezmoc
A jak to, co popisuji, souvisí s trestem? Co kdybychom se nesnažili přemýšlet buď anebo, Bůh Starého a Nového zákona, ale obojí.
Bůh nás miluje nepodmíněně, to ale nevylučuje, že od nás něco očekává. Tak to přece v lásce má být! Vy od těch, které milujete, nic neočekáváte? Samozřejmě, že očekáváte!
Miluje nás vášnivě, ale někdy trestá. Třeba tím, že nás nechá nést důsledky našich hloupých rozhodnutí, nebo tím, že nás zastaví i skrze bolest. Mohl by zasáhnout, ale neudělá to. Dost dobře nelze jen tak minout slova: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna“ (Žd 12, 6). Zde ale pozor! Slovo „trestá“ neznamená „mstít se“. Pokud vás rodiče, trenéři nebo učitelé moudře za něco někdy trestali místo toho, aby dělali, že se nic nestalo, možná jste jim dnes vděční. Jsem dalek toho, abych někomu v konkrétní bolesti řekl: „A za to tě Pán Bůh trestá.“ Stejně tak není pravda, že každá bolest, utrpení nebo nemoc je Božím trestem. Absolutně ne! Jen chci říci, že i trest je někdy součástí Boží výchovy. Jak přesně, nevím, ale dost dobře nemohu tento aspekt z Písma vymazat.
Netvrdím, že trest by měl být hlavní motivační pobídkou. Stojím si za tím, že hlavní motivací má být láska k Pánu Bohu a zvnitřnění jeho přikázání, ale žijeme v padlém světě a i trest je jeho součástí. Až jednou budeme s Kristem, trest už nebude třeba. Ale zatím nejsme. Proto nevynechávejme z Písma některé nesnadné texty, které se nám nehodí do naší teologie, a nesnažme se dávat Boží lásku a trest do protikladu. Jde to ruku v ruce a nijak se to neruší.
Jsem přesvědčen, že trest do výchovy patří a že je-li vykonáván moudře, v kontextu lásky a jedinečnosti každého dítěte, je nejen správný, ale i odrážející Boží charakter. Souhlasím s novelou, kde čteme, že trest nemá vést k duševnímu strádání ani jiným ponižujícím opatřením, zároveň naplnění této novely nezaručí žádný zákon. Někdy tiše řečené „nemám tě rád, protože nosíš špatné známky“ je s nadsázkou řečeno více na kriminál než plácnutí přes zadek (ne za známky a jen do určitého věku).
Nedokážu přesně definovat, jaký trest je správný, nicméně trest do výchovy patří. Pokud… pokud je spojen s nastavenými hranicemi, s rodičovskou láskou, s tím, že je jasné, že se nejedná o pomstu a snahu dítě „zakopat“ do kouta. Jsem rád, že se dnes hovoří o respektující výchově, jenže respektující výchova není výchova bez hranic, které když dítě překročí, tak si buď ublíží samo, nebo někomu ublíží, nebo je nepřekročí, protože… a nyní si dosaďte. Protože díky vysvětlení pochopí, že překročení hranic je špatné nebo protože se bojí trestu. Jasné, že ideální řečení je první odpověď, jenže ta funguje jen někdy. Přece člověk nejedná špatně jen z nevědomosti nebo z nepochopení. Někdy ho zastaví i strach z trestu.
Zde je příklad. Myslím, že v jednu ráno v obci v přehledném, rovném a osvětleném úseku mnozí řidiči pojednou padesátkou spíše kvůli radaru než kvůli předpisům. Proč? Protože znají vyhlášku? Někteří zpomalí, protože se bojí pokuty. Stejné je to i s dětmi.
Proto je jistě třeba dětem trpělivě vysvětlovat, láskyplně vést, nastavovat hranice, které pak vyžadujeme a zároveň někdy naši výchovu kombinovat s trestem. Jakým? To už musí každý vychovatel najít sám. Ale pozor – bez lásky je jakýkoliv trest pomstou a to je devastující.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 30.června 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
