Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. Mk 3, 1 – 6
Čteme o jednom z mnoha střetů mezi Ježíšem a farizeji. Když tyto příběhy čteme, hrozí nám určité nebezpečí. Farizeje můžeme začít vnímat jako jakési „Bratrstvo kočičí pracky“, jako symbol pokrytectví a náboženské zatvrzelosti, a proto automaticky předpokládáme, že všechno, co dělají a říkají, je špatné. Do určité míry to tak skutečně je. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že k jejich nesprávným postojům často vedly motivy, které z jejich pohledu byly dobré. Nemyslím si, že jejich cílem bylo od začátku Ježíšovi škodit. Spíše měli pocit, že chrání Boží zákon, tradici a náboženský řád, který Ježíš podle jejich názoru ohrožoval. A právě proto s ním začali bojovat.
V tomto příběhu jednu z hlavních rolí hraje muž s odumřelou rukou. Některé překlady používají výrazy jako „uschlá“, „ochrnutá“ nebo „zakrnělá ruka“. V Bibli je ruka často symbolem práce, tvořivosti a schopnosti jednat. Žalmista např. říká: „Tvoje ruka mě doprovodí, tvoje pravice se mě chopí.“ (Ž 139,10) Bible někdy neříká pouze: David něco udělal nebo Bůh něco udělal, ale mluví o „ruce Hospodinově“ nebo „ruce Davidově“. Tento muž sice nepřišel o život, ale přišel o možnost plně žít. Je obrazem člověka, kterému něco důležitého v životě odumřelo, uschlo nebo ochrnulo. Může jít pochopitelně o fyzickou nemoc, ale může odumřít také vztah, důvěra, naděje, víra nebo schopnost tvořit a sloužit. Ať doslova – tedy tělesně nebo duchovně – jedná se o bolestivou ztrátu.
A právě za takovými lidmi Ježíš přichází. A právě kvůli takovým lidem má existovat i církev. Zároveň však v příběhu vidíme zvláštní kontrast. V synagoze, stejně tak ale i v církvi, mohou být a někdy i jsou lidé, kteří jsou navenek zdraví, ale uvnitř jim odumřelo srdce. Dokonce si myslí, že chrání Boží věci, ale jsou mimo, něco zásadního jim uniklo. A právě to se za chvíli ukáže. Motivace proč farizeové očekávali na Ježíše je shrnuta do slov „Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali.“
Spor o sobotu se v evangeliích opakuje často. Sobota byla znamením smlouvy mezi Bohem a Izraelem a především darem od Boha. Jenže během staletí se kolem soboty vytvořilo množství dalších předpisů. Z původní otázky: „Jak oslavit Boha?“ se postupně stala otázka: „Co všechno je zakázáno?“ Problém nastal ve chvíli, kdy pravidla začala být důležitější než člověk.
Už v předchozí kapitole Ježíš řekl: „Sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27) Nyní tuto větu uvádí do praxe. Nechá nemocného muže postavit se ne do kouta, ne na okraj, ale doprostřed. Tím Ježíš ukazuje, že nejpodstatnější není spor o předpisy, ale člověk.
Mohli bychom si to ale vyložit nesprávně a zároveň určitým trendem naší doby i církve: „Člověk je středem vesmíru. Já jsem nejvyšší hodnotou. Bůh je zde pro mě, Ježíš je zde pro mě, církev je zde pro mě a druzí lidé jsou zde pro mě.“ Pak bychom z Ježíše udělali prvního moderního humanistu, který říká: „Člověk a jeho potřeby jsou nejvyšším zákonem, kterému se musí podřídit i Bůh.“ Nejen ohledně soboty platí dodržujte ji, ale jen pokud vám to bude vyhovovat. Jenže Ježíš neodmítá Tóru, naopak říká, že ji naplňuje. Neříká, že pravidla neexistují. Říká však, že pravidla nesmí být oddělena od Božího charakteru.
Bůh je dárcem přikázání, ale zároveň je milosrdný, soucitný a zastává se slabých. Proto platí prorocké slovo: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Oz 6,6) Ježíš se staví do této prorocké tradice.
Farizeové se ptají: „Je v sobotu dovoleno uzdravovat? Je to práce, která porušuje odpočinek?“ Ježíš však položí hlubší pohled: „Nejde především o to, co je zakázáno. Jde o to, zda vaše jednání přináší život nebo smrt.“ Ježíšova otázka vlastně zní: „Pomáhá vaše víra lidem žít, nebo jim život bere?“ Může se totiž stát, že hájíme správné věci, ale ztrácíme soucit. Chráníme pravdu, ale zapomeneme na lásku. Bráníme řád, ale přehlédneme člověka.
Často se to ukazuje v diskusích o etických otázkách. Je dovolen potrat? Rozvod? Jak rozumět biblickým textům o sexualitě? Dokud se nás tyto otázky osobně netýkají, mohou zůstat pouze akademickou debatou. Ale situace se mění ve chvíli, kdy se dotknou našeho vlastního života nebo života někoho blízkého. Otázka však nezní, zda máme pravdu přizpůsobit tomu, co nám vyhovuje. Stejně tak ale nemáme pravdu obhajovat způsobem, který ztrácí ze zřetele člověka.
Příběh se láme v následující větě? „Ježíš se po nich rozhlédl s hněvem a byl zarmoucen tvrdostí jejich srdce.“ Nikoliv jejich postojem k sobotě, ale tvrdostí srdce. Ježíš viděl srdce, které bylo tvrdé, necitlivé a bez soucitu. Proto Marek zaznamenává něco neobvyklého: Ježíšův hněv.
Ježíš se nehněvá proto, že někdo ohrozil jeho ego. Hněvá se, protože vidí, že náboženství (my bychom dodali křesťanství) může člověka učinit necitlivým k utrpení druhých. Jeho hněv byl výrazem lásky. Bolí ho, že něco, co mělo vést k Bohu, může člověka od Boha vzdálit. Reakcí farizeů bylo mlčení. Někdo poznamenal, že jde o jedno z nejhlasitějších mlčení v Bibli. Neměli odpověď, protože jejich systém se dostal do bodu, kdy pravidla byla důležitější než člověk.
Ironie tohoto příběhu je v tom, že Ježíš v sobotu zachraňuje život. Jeho protivníci v sobotu plánují smrt. Ten, koho obviňují z porušení zákona, naplňuje jeho skutečný smysl. Ti, kdo zákon brání, porušují jeho nejhlubší podstatu a to je soucit a cesta k Bohu. Tento příběh není útokem na sobotu ani na Boží zákon. Ukazuje však, že když se náboženství a pravidla stanou důležitější než milosrdenství, přestávají ukazovat na Boha.
Vždy když si připravuji článek, kázání, pak se do něj odráží moje zkušenosti, minulost. A tou je mj i určité zákonictví, důraz na pravidla. Jenže doba se posunula, a to i v církvi a někdy jsme svědky opaku – pravidla platí jen do té míry, do jaké to vyhovuje mně a nesmí to, co dělám, nikomu škodit. S radostí bychom přitakali tvrzení, že farizeové to strašně hrotili. Zvláště s naším volným přístupem k neděli nám tento příběh vůbec nedává smysl. Jenže podvědomě si tvoříme jiná pravidla, struktury a zapomínáme na podstatu křesťanství, kterým je soucit a nesení evangelia.
Jaká pravidla si mohou tvořit liberálněji smýšlející křesťané? Třeba že nikdo nesmí být konfrontován. Jenže důraz na přijetí může vést k tomu, že se vytratí výzva k pokání a proměně života. Tolerance se stává nejvyšší ctností. Zde hrozí, že místo lásky, která někdy znamená i napomenutí, se za nejvyšší hodnotu považuje nekonfliktnost. Duchovní růst je nahrazen psychickou pohodou. Ano, evangelium přináší uzdravení, ale také zve k nesení kříže a následování Krista.
Zkusme si ale položit na základě tohoto příběhu tři otázky:
První zní: Co v mém životě uschlo, odumřelo? Moje víra, modlitba, naděje, vztahy, odvaha sloužit nebo schopnost odpouštět? Ježíš nepřichází pouze k lidem, kteří mají viditelné zranění. Přichází ke všemu, co v nás ztratilo život. Jeho výzva „Zvedni ruku!“ zaznívá i dnes. Zve nás k důvěře, která udělá první krok, i když se zdá nemožný.
Druhá otázka je možná ještě naléhavější: Nestává se někdy naše srdce podobným srdci farizeů? Ne tím, že bychom chtěli jednat zle, ale tím, že se více soustředíme na správnost, svoje pohodlí než na soucit, na pravidla než na člověka, na obranu pravdy než na způsob, jakým ji žijeme. Ježíš neodsuzuje jejich horlivost pro Boží zákon. V tom nám jsou příkladem. Zarmucuje ho, že jejich horlivost přestala odrážet Boží srdce. Že nevidí trpícího člověka.
Třetí otázka zní, jaká jsou naše, moje pravidla, která se stávají důležitější, než evangelium.
Pravda a milosrdenství nestojí proti sobě. V Bohu se setkávají. Kde chybí pravda, láska se snadno promění v pouhý sentiment. Kde však chybí láska, pravda se může stát zbraní. Ježíš přišel ukázat, že Boží přikázání nejsou překážkou života, ale cestou k němu.
Autor David Novák, datum 21. července, foto: Pixabay
